Ernst Weber

* 1930

  • "Ti první, kteří byli vysídleni, neměli skoro nic, jen co měli na sobě, nějaký batoh a něco v něm. A potom v létě, bylo to v květnu nebo červnu 1946, se to trochu znormalizovalo a na osobu se smělo vzít s sebou 30 kg. A když jsme v srpnu přišli na řadu my, už se to zvýšilo na 50 kg na hlavu. Takže v té době už jsme si směli vzít na osobu 50 kg. A co jsme si tak brali s sebou? To nejdůležitější – jedny šaty, nějaké prádlo a potom také povlaky na postele a něco takového, nějaké nádobí. Potraviny skoro žádné, protože jsme věděli nebo domnívali jsme se, že všude nějaké jídlo dostaneme."

  • "Bylo to nejčastěji v šest hodin ráno, to se v obci ozvalo několik výstřelů, a to bylo prakticky to vysídlení, skrz to jsme se dozvěděli, že se bude dnes zase vysidlovat. Ono to totiž nebylo každý den, to vysidlování, vždycky mezitím uběhly čtyři nebo pět dní nebo celý týden, a potom museli zase někteří pryč. A jakže to bylo u nás? Bylo tak okolo půl sedmé ráno, přišel policajt a zaklepal na dveře, takže vysídlení. No, žádné řečičky s tím nedělal, žádné cavyky, řekl: „Máte hodinu čas.“ A v této jedné hodině jsme si ještě dobalovali a potom jsme (postavili) věci, které jsme si mohli nebo směli vzít s sebou, na ulici a potom přijel koňmi tažený vůz a na ten nám pomohli naložit věci, bylo to už tak nějak organizované, a odvezli nás do tábora v Rýnovicích."

  • "Já jsem během let po roce 1960 přeci jen sem tam jel do Česka, protože tam ještě žil dědeček, nebo lépe řečeno prarodiče, a to se mnou mimo jiné jela i dcera. A co tam na druhé straně bylo? No, něco mi tam ještě přišlo povědomé, bratr našeho správce žil také blízko, s tím jsme se také scházeli. Na jedné straně to byl trochu podivný pocit, že jsem zase směl domů. Ale my jsme si tady něco velkým úsilím a prací zase vybudovali, a tak mě to táhlo zpátky. Ale že by tam po mně někdo vyjížděl nebo tak? Naopak, všude nás dobře přijímali. Když jsme byli v obchodě, třeba v Jablonci, pokoušeli se prodavači ze sebe dokonce dostat pár německých slov, v prvních letech byla taky velice žádaná německá marka, jeden by tam za německou marku dostal všechno. No, já jsem se zase pokoušel ze sebe vydolovat pár českých slov, ale po těch letech už to bylo slabší. Ale vycházeli jsme spolu dobře, při těch pár příležitostech, co jsem tam po roce 1959 či 1960 byl."

  • "Bylo to tak přibližně čtyři nebo pět baráků. Po celou dobu války v nich byli cizí pracovníci, kteří pracovali v blízkém závodě Zeiss, nebo museli tam pracovat. Ale ti už v tom táboře nebyli, uběhl mezitím rok, než jsme se tam dostali my. Nucení pracovníci šli pryč už v květnu 1945 a my jsme se tam dostali až v červenci, spíš v srpnu 1945. Bylo to tam úplně normální, palandy, pár dek, něco jsme měli taky s sebou. Dostávali jsme najíst, byl to docela normální život v lágru, dalo by se říct."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg, SRN, 28.05.2019

    (audio)
    délka: 01:39:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Soužití s Čechy bylo dobré, mohlo to zůstat jak před rokem 1938

Ernst Weber se sklářskou formou leden 2019
Ernst Weber se sklářskou formou leden 2019
zdroj: Pamětník

Ernst Weber se narodil 8. června 1930 v Janově nad Nisou (německy Johannesberg) poblíž Jablonce jako syn výrobce sklářských forem Ernsta a jeho ženy Emmy, rozené Streit. Od dětství se připravoval na převzetí rodinného podniku. Jeho rodná obec byla převážně osídlena Němci, více Čechů žilo v sousedním Jablonci, kam chodil do učení. Soužití s nimi bylo podle pana Webera dobré, všechno prý mohlo zůstat stejně jako před rokem 1938. Za Československa chodil Ernst do německé školy, kde byla také jedna česká třída, české a německé děti ale přicházely do styku jen minimálně. Otec Ernst byl v roce 1941 pracovně nasazen do Německa v továrně Junkers, zde se otrávil olovnatým benzínem a byl v roce 1944 z továrny propuštěn. Na následky otravy trpěl celoživotně. Rudá armáda prošla Janovem 11. či 12. května, do rodinné dílny Weberových byl již v červnu 1945 jmenován český správce. Dům poté nesl označení „pod národní správou“. Prarodiče Ernesta Webera byli označeni za „antifašisty“. Ti z matčiny strany byli vůbec ušetřeni odsunu, ti z otcovy strany byli odsunuti do sovětské zóny privilegovaným způsobem, tedy i s nábytkem a značnou částí majetku. Weberovi, včetně malého syna narozeného roku 1945, byli do odsunu zařazeni až relativně pozdě, v srpnu 1946. Po pobytech v táborech v Rýnovicích (Reinowitz) a v Rychnově (Reichenau) čekala rodinu týden a půl dlouhá cesta nákladním vlakem, projížděli Žitavou (Zittau), Drážďanami, Berlínem, než se dostali do internačního tábora v Grimmen. Po krátkém pobytu ve východoněmeckém Ballenstedtu se Weberovým podařilo získat povolení k přesídlení do Bavorska. V roce 1952 přesunuli svůj nově založený podnik na výrobu sklářských forem do Weidenbergu. Zde pan Weber žije dodnes - založil rodinu a převzal otcův podnik, aby ho později předal synovi.