Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernst Weber (* 1930)

• narozen 8. června 1930 v Janově nad Nisou do rodiny výrobce sklářských forem

• od roku 1942 byl členem spolku Deutsches Jungvolk

• v roce 1945 nastoupil do učení v Jablonci nad Nisou

• v červnu 1945 převzal rodinný podnik Weberových český „národní správce“

• v srpnu 1946 byla po pobytu v táborech v Rýnovicích a Rychnově rodina zařazena do transportu do sovětské okupační zóny Německa

• v prosinci 1946 vycestovala rodina do Bavorska, poblíž Bayreuthu

• 1952 rodinný podnik na výrobu sklářských forem přesídlil do Weidenbergu, pan Weber ho převzal po otci a později předal synovi

• od roku 1960 opakovaně navštěvoval prarodiče v Československu, poslední návštěva v roce 1978

Dětství, válka a výroba sklářských forem na Jablonecku

Ernst Weber se narodil v roce 1930 v Janově nad Nisou (německy Johannesberg) poblíž Jablonce jako syn výrobce sklářských forem Ernsta a jeho ženy Emmy, rozené Streit. Otcova rodina pocházela z Janova, matčina z nedaleké obce Hraničná (Grenzendorf). Výroba sklářských forem byla specifickým řemeslem na pomezí výroby strojů a samotného sklářství, pro ostatní odvětví nepostradatelným. Šlo o rodinné podniky, tradice se dědila z otce na syna. Malý Ernst vyrůstal v podstatě jako jedináček, jeho bratr se narodil až na sklonku války v roce 1945. Jeho rodná obec byla převážně osídlena Němci, české obyvatelstvo se víceméně omezovalo na příslušníky státní správy, na židovské obyvatele z předválečného období si nepamatuje. Více Čechů žilo v sousedním Jablonci, soužití s nimi bylo podle pana Webera dobré, všechno prý mohlo zůstat stejně jako před rokem 1938. Ví, že tamní Němci v roce 1938 připojení Sudet k Německé říši vítali, i on sám, moc to ale nechápal, bylo mu osm let. Příjezd německých vojáků si nevybavuje, Janov leží mimo hlavní dopravní trasy. Za Československa chodil Ernst do německé školy, kde byla také jedna česká třída, české a německé děti ale přicházely do styku jen minimálně. Výuka češtiny byla v plánu na vyšším stupni, ten ale Ernst nastoupil až po Mnichovu, česky se tedy naučil jen pár slovíček. Ernst byl členem organizace Deutsches Jungvolk (DJV), což byla pobočná organizace Hitlerjugend. Byl muzikální, jeho činnost ve spolku se prý omezovala na hraní na dechové nástroje a příležitostné vystupování, po roce 1942, kdy do DJV vstoupil, byla už činnost spolku spíše utlumována. Ernst Weber po škole nastoupil do učení v Jablonci, zde přišel více do styku s Čechy. Vnímal, že v jablonecké továrně firmy Zeiss nuceně pracovali sovětští váleční zajatci. Na sklonku války také zaznamenal vlnu německých uprchlíků z Východu, ubytováni byli v nefunkční továrně v obci Loučná (Lautschnei). V květnu 1945 přerušila dílna, kde se pan Weber učil, provoz. Poslední dny války a dění bezprostředně po válce, včetně příjezdu Rudé armády, tak už Ernst v Jablonci nesledoval, byl doma v Janově. Otec Ernst nebyl nijak politicky angažovaný, nebojoval ani ve válce. V roce 1941 byl pracovně nasazen do Německa v továrně Junkers, zde se otrávil olovnatým benzínem a byl v roce 1944 z továrny propuštěn. Na následky otravy trpěl i na sklonku války a během odsunu.

Český správce a „odsunové vozíčky“

Rudá armáda prošla Janovem 11. či 12. května, zvláštní vzpomínky na to pan Weber nemá. Bezprostředně poté začaly domovní prohlídky Němců ze strany jakési české „organizace“. Do rodinné dílny Weberových byl již v červnu 1945 jmenován český správce Štěrba. Dům poté nesl označení „pod národní správou“, domovní prohlídky se mu od té doby vyhýbaly. Správce Štěrba se nastěhoval do domu, pracoval od té doby v dílně s otcem a synem Weberovými, vztahy byly korektní, Weberovým vyplácel jistou mzdu. Němci museli nosit bílé pásky na rukávu, měli zvláštní, méně vydatné potravinové lístky, bez povolení nesměli využívat veřejnou dopravu. Museli také odevzdat cennosti – šperky, radiopřijímače, hudební nástroje. Začaly odsuny, zprvu živelné, kdy byli lidé vyháněni prakticky pouze s tím, co měli na sobě, po létě 1945 se situace „normalizovala“, lidé si s sebou směli brát 30 kg na osobu. Někteří, jako prarodiče Ernsta Webera, byli označeni za „antifašisty“. Ti z matčiny strany byli vůbec ušetřeni odsunu, ti z otcovy strany byli odsunuti do sovětské zóny privilegovaným způsobem, tedy i s nábytkem a značnou částí majetku. („My jsme byli Němci, oni antifašisti,“ vzpomíná na dobové kategorizace pan Weber.) Sousedé byli odsouváni postupně, vždy někdo jednou za pár dní, zpravidla byli už připraveni a měli zabaleno, tak jako i rodiče Weberovi. Pro zručné formaře a jejich českého správce znamenaly odsuny i pracovní příležitost – vyráběli „odsunové vozíčky“ („Abschubwägel“), pomocí nichž se dalo povolených 30 kg lépe převážet.

Tábor v Rýnovicích a odsun

Když se okolo šesté hodiny ráno v Janově ozvaly výstřely, znamenalo to zařazení dalších rodin do odsunu. Na Weberovy přišla řada až relativně pozdě, v srpnu 1946. Pan Weber si to vysvětluje tím, že otec nebyl politicky aktivní a podnik byl již pod národní správou. V 6:30 se k jejich domu dostavil policista, do hodiny museli být i s věcmi na ulici (směli mít 50 kg), povoz je převezl do tábora v Rýnovicích (Reinowitz). „Bylo to tak přibližně čtyři nebo pět baráků. Po celou dobu války v nich byli cizí pracovníci, kteří pracovali v blízkém závodě Zeiss, nebo tam museli pracovat. Ale ti už v tom táboře nebyli, uběhl mezitím rok, než jsme se tam dostali my. Nucení pracovníci šli pryč už v květnu 1945 a my jsme se tam dostali až v červenci, spíš v srpnu 1946. Bylo to tam úplně normální, palandy, pár dek, něco jsme měli taky s sebou. Dostávali jsme najíst, byl to docela normální život v lágru, dalo by se říct,“ shrnuje pan Weber. V táboře pobyli asi dva týdny. Ve čtyřech či pěti barácích se tam nacházelo osm či devět stovek lidí, hlídali je pravděpodobně čeští vojáci. Třikrát denně bylo skrovné jídlo, bez masa. K dispozici byly dvě improvizované toalety, studená voda, při příchodu do tábora byli lidem ještě jednou prohlíženy věci, sem tam někdo něco zkonfiskoval, například Ernestovi zabavili oblek a do Německa proto dojel s jedněmi jedinými kalhotami. Po asi dvanácti dnech pobytu odvezli Weberovy tramvají do tábora v Rychnově (Reichenau), kde byli lidé roztříděni do skupin, Weberovi dostali č. 16, které bylo také napsáno na jejich zavazadla. V Rychnově byli záhy přeloženi do vlaků, do každého nákladního vagonu šlo třicet lidí i se zavazadly, na která si posedali. Dostali též kbelíky na vykonávání potřeby, organizovat si to ale museli sami.

Začátky v Německu a vycestování na Západ

Na cestě vlakem byli Weberovi týden a půl, projížděli Žitavou (Zittau), Drážďanami, Berlínem – internační střediska byla ale všechna obsazena. Pro Ernsta byla cesta dobrodružství, při kterém se seznámil se stejně starými chlapci, pro matku s ročním bratrem to muselo být těžší, přes Červený kříž bylo ale možné se dostat k dětské výživě. Po dlouhé cestě byli vyloženi v táboře Grimmen směrem od Berlína na sever, po pár dnech v táboře získali pokoj u sedláka, kterému otec pomáhal s polními pracemi. Na podzim byli přemístěni do východoněmeckého Ballenstedtu, kde byl plán zřídit sídliště pro jablonecké skláře a obnovit tam jejich průmyslovou tradici. O formaře byl ale zájem i na západě Německa a Weberovým se podařilo získat povolení k přesídlení poblíž bavorského Bayreuthu, kde začali opět s výrobou sklářských forem. Rodinný podnik se v roce 1952 přesunul do Weidenbergu, kde vznikla s pomocí financování z Marshallova plánu nová čtvrť pro jablonecké skláře a spřízněné profese. Zde pan Weber žije dodnes - založil rodinu a převzal otcův podnik, aby ho později předal synovi.

Návštěvy Čech a vztah k rodné obci

Komunistické Československo navštěvoval pan Weber ještě v šedesátých letech minulého století, dokud žili jeho prarodiče. Podivovali se, jak se vzchopil a jaké má pěkné auto, on byl pyšný, že se podílí na německém hospodářském rozmachu. Táhlo ho to ale domů, do Bavorska, kde se životně realizoval. V obchodech se při návštěvách pokoušel mluvit česky, odpovídali mu v němčině, problémy nebyly. Svoji roli jistě sehrála i síla německé marky, kterou platil. Korektní vztahy udržovali Weberovi i se Štěrbou, svým někdejším správcem, jehož rodina jejich dům dodnes vlastní a obývá. Okolo roku 1968 dokonce pan Štěrba navštívil Weberovy v Německu. Dění v Československu ale pan Weber nijak zásadně nesledoval – od roku 1968 si nic nesliboval, rok 1989 pro něj neznamenal žádnou změnu. Rodný Janov navštívil naposledy v sedmdesátých letech, praktický domov si vybudoval v Bavorsku. Janov je pro něj místem dětských vzpomínek na dlouhé zimy, lyžování, procházky po horách…