Karel Vrána

* 1942

  • „Vzpomínka na 21. srpna 1968 byla zajímavá, když jsem jezdil odsud do Vilémova do práce. Sice rádio jsme ráno neposlouchali, protože jsme vstávali na šestou, takže nějak ve čtvrt na pět jsme vstávali, nasnídat se a potom na kole jet. Tak jsem si cestou říkal: ‚Copak to stojí u radnice?‘ Už tam stál nějaký gazík a lidi se nějací scházeli. Člověk nevěděl. Sem tam bylo slyšet nějaké letadlo, protože ještě lítala. A potom, když jsem přijel na křižovatku ke Kroupovým k benzinové pumpě, už jsem viděl nějaké vojenské auto, a jak jsem postupně jel k Vilémovu, tak už bylo vidět, že už se jezdilo takzvaným pangejtem vedle silnice. Auta a transportéry a tanky už nejely přímo po silnici, už zajely sem tam do příkopu. Měl jsem kliku, že od Kroupů do Vilémova do práce jsem potkal asi dvě nebo tři auta a snadno jsem se na kole vyhnul. Pak, když jsem přišel do práce, tak nás tam zaměstnanců bylo už víc a každý měl nějaké zážitky, už věděl, co se děje. Tak se moc nedělalo. Z oken fabriky bylo vidět na silnici, jestli ještě něco jede, nebo ne. Drobek se dělalo, ale převážně se pozorovalo. Odpoledne už nic nejelo, tak jsem jel domů.“

  • „My jsme se dostali převážně na hory, to znamená na Kotel, za Kotel, na Špindlerovku a k Harrachovu. Naši pohraničníci to nehlídali. Hlídali to polští pohraničníci, měli nahoře budky až k Jinonoši a Harrachovu. Bylo dobré, že jsme tam chodili běhat, a ani jsme neměli průkazky, ani občanky. Oni viděli, že tam běháme, a akorát nám řekli: ‚Nejezděte k nám na Polsko, tady máte vytyčenou hranici.‘ Žádné problémy jsme neměli.“

  • „Co bylo potřeba, tak se zaučil a poradil si. Díky dědovi, že nás to také naučil, protože nás bral k jednotlivým pracem, když se dělalo. Doma bylo hospodářství, krávy, koza, tele, jednou za dva roky prase, takže se muselo na poli pomáhat, sklízet a to všechno. Pak třeba obilí, od těch třinácti čtrnácti let, když jsme už uměli sekat kosou a sekačky nebyly. Obilí se sekalo, z obilí byly řádky, to se odebíralo, udělaly se snopy, potom takzvané panáky, aby se obilí osušilo, a pak se odnosilo do stodoly. Potom se takzvaně mašinovalo – snop se pomaličku strkal do takzvané mlátičky, zuby to rozdrtily, tam padlo obilí a sláma vylítla. Muselo se to odhrabovat. Sláma se používala pod dobytek na krmení nebo podestlání.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rokytnice nad Jizerou, 01.08.2023

    (audio)
    délka: 03:38:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Rokytnice nad Jizerou, 27.10.2023

    (audio)
    délka: 01:42:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta hlídal v době mého narození muniční sklady v Norsku

Karel Vrána v roce 1986
Karel Vrána v roce 1986
zdroj: archiv pamětníka - Marcela Dvořáková

Karel Vrána se narodil 23. května 1942 v Havírně v Pasekách nad Jizerou jako třetí ze šesti dětí Jitce a Antonínovi Vránovým. Otec byl během druhé světové války totálně nasazený v Norsku. Po válce rodina odváděla dodávky místnímu JZD. Karel Vrána od dětství lyžoval. Začínal v paseckém Sokole, později přešli s bratrem Josefem Vránou do rokytnického Spartaku a závodili ve sportovní střelbě a branných závodech hlídek za Svazarm Naveta Rokytnice nad Jizerou. Později se začal věnovat klasickému biatlonu. V srpnu 1968 se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Rokytnici nad Jizerou. S Josefem Trojanem založili lyžařský oddíl a v roce 1976 v Jilemnici tréninkové středisko pro mladé biatlonisty. Sám pamětník získal pět titulů mistra republiky a ocenění mistra sportu. Vyučil se seřizovačem lisů pro Navetu Vilémov, pracoval pro textilní továrnu Seba a později jako řidič sanitky po dobu třiadvaceti let. Ve volném čase trénoval a závodil. Karel Vrána je ženatý, má dva syny a v zimě 2024 žil s manželkou v Rokytnici nad Jizerou.