Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vrána (* 1942)

Táta hlídal v době mého narození muniční sklady v Norsku

  • narozen 23. května 1942 v Havírně v Pasekách nad Jizerou

  • otec byl v roce 1942 nasazen na práci v Norsku

  • od dětství se pamětník věnoval lyžování

  • v letech 1956–1972 zaměstnaný v továrně Naveta Vilémov

  • roku 1968 se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy

  • v letech 1972–1977 pracoval v textilní továrně Seba

  • roku 1974 založil s Josefem Trojanem tréninkové středisko mladých biatlonistů v Jilemnici

  • získal pět titulů mistra republiky a v roce 1981 titul mistra sportu

  • v letech 1978–1999 řidičem sanitky pro nemocnici v Jilemnici

  • v letech 2000–2004 řidičem ve společnosti Eprona

  • v roce 2024 žil s manželkou v Rokytnici nad Jizerou

Karel Vrána se narodil během druhé světové války v horské osadě Havírna, spadající do Pasek nad Jizerou, 23. května 1942 jako třetí dítě Jitce a Antonínovi Vránovým. Otec byl téhož roku nasazen na práci v Norsku, kde hlídal muniční sklady, a domů se vracel jednou za rok na měsíční dovolenou. „Když přišel Hitler, mladí chlapi odsud byli nasazení na práci v norském Nartwicku. Tihle čeští rodáci si užili hodně špatného stravování. Tatínka tam museli operovat, protože kvůli nějaké otravě přišel o půlku žaludku,“ vzpomíná v úvodu svého vyprávění pamětník.

Dědeček Karla Vrány, krkonošský písmák a vypravěč František Karel Pacholík, žil s babičkou spolu s rodinou v domě, který sám postavil. Jeho vzpomínky a vyprávění vycházejí v posledních letech knižně. V prosinci 2023 proběhl v Pasekách nad Jizerou křest poslední z těchto publikací pod názvem Prášenky a přitrefuňky.

Rodinu pamětníka živilo  zemědělství. V padesátých letech jim nově vznikající jednotné zemědělské družstvo (JZD) nezabavilo pozemky kvůli jejich značné svažitosti, ale museli odvádět vysoké dodávky.

Už v dětství se Karel Vrána věnoval sportu. Tatínek, inspirován pobytem v Norsku, nechal synům vyrobit lyže a ovlivnil tak pamětníkovu životní cestu zcela zásadně. V lyžařských stopách najezdil tisíce kilometrů, získal řadu medailí, stal se svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a jako závodník a trenér biatlonistické mládeže neunikl ani zájmu Státní bezpečnosti.

Zpožděný vlak otci zachránil život

Začátek pamětníkova života je spojený s Havírnou, osadou Pasek nad Jizerou v Krkonoších, kde se narodil a kde vyrůstal. Jeho dědeček, muž mnoha řemesel, František Karel Pacholík použil na stavbu domu techniku zdění, kterou se naučil v Rusku během první světové války. Když dům dostavěl, z jedné místnosti udělal školku, kterou provozoval až do roku 1938, kdy bylo pohraničí v důsledku uzavření mnichovské dohody postoupeno nacistickému Německu. 

Karel Vrána má doma knížku, kterou mu k narození věnoval tatínek. U fotografie města Hammerfest je rukou dopsané datum 23. května 1942. Den pamětníkova narození trávil jeho otec, nuceně nasazený během nacistické okupace, právě na tomto místě. František Karel Pacholík o tom ve svých pamětech píše takto: „V roce 1942, desátýho března, byl odveden do Říše Antonín Vrána. Tam byl přidělen k Todtově organizaci a poslán na práci s jinými Čechy do severního Norska, k Hammerfestu, později až na Nordkapp.“

Z dalekého severu dostával pamětníkův otec propustku jednou za rok. Vracel se vlakem, lodí a opět vlakem přes Drážďany a Liberec. Celé putování trvalo dva až tři dny. K jedné z jeho cest se váže vyprávění o dramatickém návratu: „Táta tam měl kamaráda pana Johna a ještě jednoho z Opavy, pana Langera. Většinou spolu dostávali vojenskou dovolenku na tři týdny, kdy mohli domů. Přejížděli ze Švédska do Polska lodí. Jednou měl vlak zpoždění a nestihli se nalodit včas. Čekali proto na další. Ale ta loď, co jí měli jet, najela na minu a vybuchla. Díky tomu přežili.“

Z textilky se stala továrna na kulomety

Maminka Jitka Vránová, rozená Pacholíková, bydlela v Havírně spolu se svými rodiči. Byla členkou Sokola a působila u dobrovolných hasičů. S rodiči se starali o hospodářství a před válkou i o školku, kterou v domě provozovali. Dědeček mimo jiné ševcoval, svého času pracoval také jako zahradník pro rodinu továrníka Josefa Wilhelma Riegera. Ten založil první textilní továrnu v části Rokytnice nad Jizerou, která po něm dodnes nese jméno Vilémov.

Za druhé světové války musela textilka přizpůsobit svoji výrobu potřebám válečného průmyslu. „Během měsíce tu všechno zrušili a navezli sem stroje po bombardování v Německu, převážně na výrobu leteckých kulometů. Aby si mohli Němci ty kulomety zkoušet, udělali za mostem přes Jizeru bunkr a tam testovali, jakou mají průraznost. Jako děti jsme tam po nich hledaly v písku patrony,“ vzpomíná Karel Vrána. Most, který tam tehdy vedl, dnes už nestojí.

Rodina za války hlady nestrádala, měla vlastní brambory a zeleninu, koza a kráva jim dávaly mléko. Jiné potraviny její členové získávali na lístky. Dědeček Pacholík ve svých denících vzpomínal na to, jak s místními lidmi pořádali sbírky pro nuceně nasazené ženy, které tu bydlely v lágru: „Tak sme ďáli na Úkrajinky, Rusky i Polačky, které později tady pracovaly, sbírky. Všechno se scházelo u mě. Chleba, tvaroh, mouka, máslo, obuv i šaty. Já to nosil nejčastěji v noci do jejich lágru, ba i brambory od nás dostávaly.“

Sovětský voják mamince hrozil, že bratra zabije

Starosti dospělých ve válečné době Karel Vrána nevnímal, tři roky mu byly teprve krátce po osvobození. V té době se také Vránovým narodil další syn, po dceři Lence, Josefovi a Karlovi třetí chlapec.

„Ivan se narodil 9. dubna 1945. Když sem pak šli Rusové 8. května od Harrachova, byli vítáni ve Vilémově při hlavní silnici. Maminka vyprávěla, že zastavili, ona měla mého bráchu Ivana v náručí, a ten jeden Rusák prý jestli to má s Němcem, že ho propíchne. Ti rodiče si užili také dost,“ vypráví pohnutě Karel Vrána.

V dubnu na konci války měl otec pamětníka opět nastoupit do severské služby. S kolegou a kamarádem se vydali na cestu, ale než jejich vlak dorazil do Drážďan, vyskočili z něj. Nějaký čas se potom ukrývali, než se oba šťastně vrátili domů.

Kluci Vránovi jak přijdou, tak vyhrajou

Po válce žila rodina dál pohromadě v Havírně, přibyli do ní v roce 1947 syn Miroslav a o dva roky později Zdeněk.

Tatínek si z Norska přivezl lásku k lyžování a předával ji dál svým dětem. Učil je lyžovat a nechal jim vyrobit dřevěné lyže z jasanu, tvrdého dřeva, které do sebe nenatahovalo vodu. Díky svým zkušenostem uměl lyže také dobře namazat a přes léto vyšponovat, aby se nenarovnaly. Na sněhu trávili každou volnou chvíli.

V zimě se konaly v Pasekách nad Jizerou lyžařské závody. Karel s Josefem závodili často a rádi, jejich bratr Ivan však závodit nemohl kvůli dětské obrně, která ho postihla ve dvou letech. Bratři chodili do paseckého Sokola. „Šlo nám to, protože jsme se doplňovali, mezi sebou trénovali a závodili, blblo se na lyžích, a když došlo k závodům, tak už člověk věděl, jak na ty lyže šlápnout.“

Závody na lyžích patřily u Vránů ke koloritu dlouhých krkonošských zim. Vedle těch školních pořádaly lyžařská klání také tělovýchovné jednoty, mezi které patřila Jiskra Harrachov, Spartak Rokytnice a do roku 1956, než byl komunistickým režimem zakázán, také Sokol Paseky nad Jizerou. Josef s Karlem tak byli velmi často na svahu a ve stopě. V roce 1958 přešli do Spartaku Rokytnice nad Jizerou.

V JZD nás nechtěli

Po válce se s nástupem komunistů k moci zakládala jednotná zemědělská družstva. Rodina měla tři hektary pozemků, dvě krávy, tele, kozu, králíky a slepice a jednou za dva nebo tři roky prase. Aby se hospodářství obstaralo, děti musely hodně pomáhat.

„Když v Pasekách zaváděli v letech 1953–1954 JZD, nás v něm nechtěli, protože naše pozemky byly hodně ve svahu. Zato jsme ale museli odvádět mléko a brambory, později také žito. Vzhledem k tomu, že v Havírně nebyl kočí, který by mléko vozil, tak se muselo nadojit, nechat ustát, smetana našlehat a odvádělo se máslo. Maminčin bratr nám udělal máselnici na kliku,“ vypráví Karel Vrána. Většinou pak po dobu několika let nosili do Pasek jednou týdně dva až tři kilogramy másla, které odpovídaly předepsanému množství mléka. Později, když už Havírnou projížděl kočí, mu mléko nosili k vozu a přelévali ho do větších nádob.

Ve vzpomínkách na dětství Karlu Vránovi nic nechybí. Po škole pomáhali doma na poli, udělali si úkoly a večery trávili společně. Popisuje hezké chvíle, které měli jako rodina, když sedávali ve světnici havírenského domu, v kachlových kamnech se topilo, vyprávěli si a hráli hry. Tatínek je učil šachy, hrál na heligonku a dědeček jim líčil, jak za první války učil vojáky v Rakousku lyžovat. Měl také moc rád poslech rozhlasového vyprávění cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky.

Pamětník vzpomíná, že když tehdejší vláda provedla v roce 1953 měnovou reformu, nemohl jim s bratrem Pepou tatínek koupit kola, na která měl našetřeno, a trvalo mu pak delší dobu, než na vysněné favority znovu shromáždil peníze. O rok později zemřela babička Marie, kterou dědeček přežil o dalších čtyřiadvacet let.

Začínali jsme brannými závody hlídek

Po základní škole, kterou navštěvoval nejdříve ve Vilémově a později v Jablonci nad Jizerou zvaném Jabloneček, šel Karel Vrána do učení. Vyučil se seřizovačem lisů pro Navetu Vilémov.

S bratrem Josefem Vránou se věnovali i nadále intenzivně běžeckému sportu: „V Navetě Vilémov se založil Svazarm, což byl Svaz pro spolupráci s armádou. Měl střelecký, parašutistický a Sokolovský-Dukelský oddíl. My jsme začali těmi brannými závody hlídek. Sokolovské byly v zimě, Dukelské v létě.“ V roce 1960 se poprvé účastnili mistrovství republiky v Novém Městě na Moravě. Postupně přešli na biatlon, jehož pravidla byla oficiálně mezinárodně přijata v roce 1956.

Po poválečném odsunu Němců se do továrny ve Vilémově už textilní výroba nevrátila. „Do fabriky se nastěhovala Naveta a začala vyrábět dřevěné cívky, takzvané kanety, do tkalcovských stavů.“ Když v roce 1953 továrna vyhořela, výroba se přesunula do bývalé Pohlovy továrny v Havírně, dokud se nepostavila nová budova na konci padesátých let.

Parta běžců učila lyžovat děti lampasáků

Karel Vrána nastoupil 1. září 1961 na vojnu. V té době za sebou měl již řadu úspěchů jako sportovec a nyní začal běhat za Duklu Karlovy Vary. „Velitel roty dost machroval. Člověk byl naučený, že když něco, tak to raději udělal. Kdo odporoval, tak se po něm sklouznul.“ Pamětník sám to bral tak, že když nebude odporovat, dostane se brzy na opušťák. V Dukle měl slovenského kamaráda Julia Luptáka, dále Bohumila Kvěcha a Jiřího Šípka, spolu běhali. „Jako vojáci jsme byli parta běžců Dukly Karlovy Vary na chatě Eduard nad Jáchymovem. Byly tam jáchymovské doly, které měly jednotlivé rekreační chaty. Na téhle jsme bývali převážně přes zimu. Lampasáci tam měli rekreaci třeba celá rodina a my jsme jejich děti učili přes týden lyžovat.“

Po návratu z vojny se pamětník vrátil k práci v Navetě, kde následující léta mistroval až do roku 1972. Mezitím se v roce 1966 oženil. Během let 1967–1969 po práci nastupoval jako přidavač a pomocník všeho druhu na stavbu bytových domů, které měly sloužit mladým rodinám zaměstnanců textilní továrny SEBA, jejímž zaměstnancem se Karel Vrána později stal. Během této svépomocné výstavby iniciované tehdejším ředitelem továrny Luďkem Votočkem, který chtěl podpořit příchod mladých lidí za prací do Rokytnice nad Jizerou, přišly také srpnové události roku 1968.

Příkopy podél silnice vymetly tanky

Čtrnáct dní před 21. srpnem 1968 trávil Karel Vrána čas s kolegy u maďarského Balatonu, kde jim zajistil týdenní pobyt zaměstnavatel. „Odvezl nás tam autobus, byli jsme ubytovaní ve školách na lehátkách. Pro nás byl Balaton už kus velké louže, to byla vzácnost. V té době jsme ale slyšeli zprávy, že Ludvík Svoboda a Alexander Dubček museli na jednání do Ruska, a už se vypravovalo, co by se mohlo dít.“ Nejrůznější zprávy a možné scénáře pamětníka naplňovaly obavami, jestli se jim podaří vrátit se bez potíží domů. „Dojeli jsme, ale pak se to tu 21. srpna už hrnulo od Harrachova. V noci lítala letadla, všechno hučelo, ráno jsem dojel na kole k benzince dolů ke Kroupům a viděl jsem vojenská auta. Když jsem jel po hlavní silnici do Vilémova do práce, potkal jsem dvě. Příkopy už byly vymetené kvůli tankům a haklům. Tak se moc ten den nedělalo. Přímo tady se nic moc neodehrálo, to až potom v Jilemnici.“

V létě 1968 už stála hrubá stavba bytových domů. Poté, co se proslýchalo, že tu vojáci Varšavské smlouvy po invazi zůstanou, Rokytničtí se obávali, že jim je zabaví pro vlastní ubytování, a pamětník vzpomíná, jak uvažovali o tom, že by domy raději odstřelili. Nic takového se ale nestalo. Na konci roku se Vránovým narodil syn Leoš a do nových bytovek se mladá rodina stěhovala na podzim v roce 1969. V roce 1973 se jim narodil druhý syn Richard.

S biatlonem jsme směli jen do států RVHP

S Josefem Trojanem vedl Karel Vrána sportovní kroužek běžců. Od roku 1974 pak v Jilemnici založili tréninkové středisko, kde dobrovolně trénovali mladé biatlonisty a věnovali se jejich společné přípravě. Trenérem střelby se stal Petr Janda. Po nich nastoupil již placený trenér a středisko zamířilo k tomu stát se vrcholovým.

Jako sportovec pracující s mládeží, biatlonista, který žil v pohraničí a vyjížděl na závody do zahraničí, neunikl Karel Vrána zájmu Státní bezpečnosti (StB). Od roku 1978 na něj byl veden spis, kde figuroval jako „důvěrník“ s krycím jménem Ivo. Kategorie „důvěrník“ ovšem z rozhodnutí Ústavního soudu nespadá do kategorie svazků vědomé spolupráce, a dotyčný o ní tudíž nemusel vědět. V Archivu bezpečnostních složek již dnes Karel Vrána nedohledá, jakou formou na něj byla pozornost StB zaměřena, protože obsah svazku byl koncem roku 1987 zničen. Jak říká pamětník, nikdy ho k žádnému výslechu nepředvolali. „Když jsme jeli s biatlonem do východního Německa nebo do Polska, jel s námi stejně ještě vedoucí a trenér. Od nás nikdo nic pak nechtěl, ale od nich možná ano.“

Pamětník vzpomíná, jak měli výjezdy omezené na několik socialistických států, pravidelně třeba jezdili na závody do východoněmeckého Magdeburgu: „My se Svazarmem jsme byli menší než Dukla a Rudá hvězda, ti byli prověření a do zahraničí běžně směli. My jsme mohli akorát do států RVHP – Maďarska, Polska a Německa, a to jen východního. Když jsme tam přijeli, museli jsme odevzdat zbraně, Němci na to byli přísní. Zbraně a střelivo nám vzali a až před tréninkem nám je vrátili.“

Do strany jsem nešel

Koncem sedmdesátých let nastoupil Karel Vrána jako řidič sanitky pro nemocnici v Jilemnici. Po dobu třiadvaceti let vozil pacienty na vyšetření s úrazy i ženy k porodu, protože výjezdová záchranná služba v té době ještě neexistovala. „Paní dispečerka v nemocnici mě pořád přemlouvala, že jsem vzorný řidič, jednám dobře s lidmi, že bych měl jít do strany. A já jsem jí říkal: ‚Paní dispečerko, až ti dva chlapi, co jsou tu ve straně, budou vzorní nebo vzornější než já, tak se dám taky k vám. Ale jinak ne,‘“ vypráví pamětník.

Od roku 2000 pracoval Karel Vrána pro společnost Eprona v Horní Rokytnici, kde působil jako řidič čtyři roky před svým odchodem do důchodu. Navzdory dlouhé rekonvalescenci následkem úrazu po pádu ze stromu před několika lety se každý den aktivně hýbe, užívá si čas s rodinou a v prosinci 2023 pokřtil se svými sourozenci poslední z knih jejich dědečka Františka Karla Pacholíka. Každý rok se potkává se svými spolužáky z obecné školy, jejichž řady se rok od roku tenčí.

Karel Vrána patří také mezi veterány biatlonu, kteří pořádají pravidelná setkání svého klubu bývalých závodníků starších šedesáti let na různých místech Čech, Moravy a Slovenska. 

V zimě 2024 žil spolu s manželkou Hanou v Rokytnici nad Jizerou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Pěchoučková)