Eva Vorlíčková

* 1962  

  • „Ještě předtím, než nás odvezli na Ruzyň, tak nás odvezli někam do Kladna, kde nás vyslýchali. Tam byla taková velká hala a postupně si nás brali na výslechy, který ze začátku dělali normální policajti, zřejmě místní. Já jsem to na ně zkusila, že jsme teda byli na svatbě a takhle jsme teda dopadli, a teď je ta svatební hostina, a já sedím tady. Ten policajt byl takovej vstřícnej, říkal: ‚To my vás pustíme, to tu svatební hostinu stihnete.‘ Nicméně pak přišel nějakej estébáček, měl kus papíru a říkal: ‚Jo, podepsala Chartu, aha, tak vy na svatbu už nepůjdete.‘ Tak nás naložili a odvezli do Ruzyně.“

  • „Já jsem vlastně měla i ten východ přímo do Žitné ulice. Před tím vchodem chodil furt takovej pán v dlouhým kabátu. Nabyli jsme dojmu, že po mně jdou, že je to nějakej estébák. A bylo to v době, kdy jsem měla obrovskou tašku připravenejch materiálů. A říkala jsem si, tak je to v čudu, to je škoda práce, jestli to mám teďka vynýst, a jak to mám teda udělat. A dokonce i ekonomický náměstek už potom věděl, co já tam dělám, tak mi vždycky říkal: ‚Dneska si dávejte bacha, už ho tam máte zase.‘ Tak jsem furt vymýšlela, že to musím dostat ven, tak jsem tenkrát do toho zapojila moji kamarádku, která pracovala v účtárně v Knize. Zavolala jsem Květě. ‚Květo, pojď sem, potřebuju odnést tuhle tašku. Já teď vyjdu ven, půjdu doprava nahoru a ty půjdeš doleva.‘ Bylo to domluvený u Dany Němcové a tam si to někdo přebere. Já jsem vyšla ven, on za mnou a Květa to takhle odnesla. Takže jsme to zachránily.“

  • „Dvaadvacátého listopadu sedmdesát osm, právě v tom druháku, mi zemřela máma, což mi bylo šestnáct a půl. Nejdrsnější na tom bylo, že už v lednu uspořádala naše soudružka ředitelka besedu s místním kronikářem. Přišel do naší třídy, začal mluvit o historii a pak to přivedl na to, že Ledeč ovládali jenom ty továrníci a vykořisťovatelé, ale že je to docela fajn, že už začali vymírat. A to teda musím říct, klobouk dolů mým spolužákům, všichni jsme se zdvihli a odešli jsme ze třídy.“

  • „V takovým pětasedmdesátým, když už to s ní [matkou] vypadalo opravdu blbě, protože ta její rakovina se vracela asi osm let. První operace byla, když mi bylo osm let. Pak to bylo chvíli dobrý, a pak se to začalo vracet. Pokorně žádala, aby se mohla ještě naposledy vidět s tím svým bratrem, kterého milovala. Bylo jí to dovoleno, dostala výjezdní doložku, jak to tenkrát bylo. Nicméně pár dní před odjezdem u nás zastavilo černý auto a vystoupili dva pánové. Máma se s nima zavřela, po hodině oni odjeli, ona plakala a nikam nejela. Byli to estébáci, kteří jí řekli: ‚My vás pustíme, ale musíte nám přivézt informace na tyhle lidi.‘ Máma řekla, že na nikoho nic v Anglii špionit nebude. Takže nikam nejela. A to je taky jedna z věcí, kterou teda tomu bolševikovi neodpustím. Ani trochu lidskosti v tý jejich ideologii není.“

  • „Máma se probudila ten den ve čtyři ráno, jednadvacátého, začala třást s mým tátou a říkala mu: ‚Zdeníku, Zdeníku, probuď se, já jsem měla strašnej sen, já jsem měla hroznej sen.‘ Táta říkal: ‚Prosím tě, lehni si a spi.‘ – ‚Ne, Zdeníku, obsazujou nás Rusáci.‘ Táta říkal: ‚Prosím tě, takovej nesmysl.‘ Za hodinu mu to nedalo, pustil rozhlas a zjistil, že nás obsazujou Rusáci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dobrá Voda Lipnická, 02.06.2019

    (audio)
    délka: 01:25:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Dobrá Voda Lipnická, 09.06.2019

    (audio)
    délka: 01:33:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žena s citem pro spravedlnost

Maturitní tablo / 1981
Maturitní tablo / 1981
zdroj: archiv Evy Vorlíčkové

Eva Vorlíčková se narodila 30. července 1962 v Čáslavi. Na svět přišla jako druhorozené dítě do bývalé významné továrnické rodiny z Ledče nad Sázavou. V tomto městě vystudovala základní školu a gymnázium. Po maturitě nastoupila ke studiu Fakulty stavební ČVUT v Praze a poté absolvovala ještě dvouletý kurz anglického jazyka. Od roku 1988 pracovala v národním podniku Kniha ve výpočetním středisku. V té době spolupracovala s iniciativou Nezávislé mírové hnutí nebo také s Danou Němcovou, u které na přelomu roku 1988 a 1989 podepsala prohlášení Charty 77. Po sametové revoluci stála u zrodu politické strany Občanská demokratická aliance (ODA). Později z ODA odešla a věnovala se především své firmě. V roce 2009 ji Karel Schwarzenberg a Daniel Korte požádali o vstup do tehdy vzniklé strany TOP 09 a v jejích řadách byla Eva Vorlíčková zvolena do pražského zastupitelstva a později se stala radní. V listopadu roku 2014, kdy ve funkci skončila, se jí ještě podařilo zrealizovat exhumaci umučeného číhošťského faráře Josefa Toufara. V současné době pobývá v Praze i na Vysočině, kde se podílí na aktivitách Nezávislého podmelechovského spolku a Sdružení přátel podlipnických kostelů.