Stanislav Volný

* 1929

  • „Mimo jiné jsem prohlašoval, že tady ruskou armádu nechci, že si ji nepřeju a že ti, co ji tady chtějí mít a přejou si ji, aby si je vzali do svejch baráků a chodili na ně vydělávat. A doma, aby se jim nenudili, tak aby jim dali na šukání vlastní manželky. A to byl právě důvod, kdy se rozkřikl prokurátor na tu písařku: ‚To tam nepište, jak nás obžalovaný urážel.‘ Takže já jsem urážel vlastně i pana prokurátora, nejen Rusy.“

  • „Ze strany bachařů – samozřejmě že oni mají nějakej řád, musej ho dodržovat, ale že bych u nich viděl nějakou lidskost, to jsem neviděl. Pouze ve dvou případech jsem se sešel s tím. Protože ten můj případ veřejně jsem říkal na cele. Tam nebyli jenom vrazi, byli tam i jiný. Tak ten můj případ se říkal na cele a kupodivu se jeden den stalo, že si mě vyzvedl jeden poručík a jednoho z Telnice, že půjdeme zametat chodbu, což mi bylo divný, na co si mě vzal na zametání chodby. Říká: ‚Vy začněte tady a vy jděte na druhou stranu chodby.‘ Ale byl furt u mě. A to už mi něco napovídalo, si říkám, hergot, o co asi půjde. Tak jsem pozoroval cvrkot, a když byl k nám ten druhej zády, co zametal ten druhej konec, tak tenhleten mi polohlasně říká, ten poručík: ‚Heleďte, vy tam neveďte žádný řeči o tý naší vrchnosti, ještě není zralá doba, abyste to mohl říkat.‘ Takže mi to bylo jasný, že vědí o každým slově, co na tý cele říkám. Takže to byl jedinej dobrej moment, kdy jsem zjistil, že i v tý base jsou třeba dobrý lidi taky, třebas jsou v uniformě.“

  • „Osobně můj názor je takovej, že jestli jsme dokázali stěhovat odsud sudetský Němce za to, že chtěli tisíciletou říši, a vinný – nevinný, vystěhovali jsme je, tak já nevím, jak jsme se měli zachovat vůči lidem, který tady říkali: ‚Na věčný časy se Sovětským svazem a už nikdy jinak.‘ Neměli bejt tito lidi taky odsud vystěhovaný? Ti, kteří ublížili druhejm a podobně?“

  • „Kluk přiběhl pochopitelně, jenže on to odpřáhl, než já jsem tam na zahradu došel, a jel na jeho pozemek, protože omylem složili ty hranole u něj na pozemku. Tak mu říkám, co si o tom mám myslet, a on mi říká: ‚No jestli tvůj táta dostal čtyři roky Jáchymova, já se postarám, že dostaneš osm.‘ Jenže to říkat neměl. Tam byl metr sedmdesát vysokej plot, já už ten plot neviděl. Dneska kdyby mi někdo řekl ‚Slávo přeskoč to‘, tak nebudu vědít jak na něj, ale viděl jsem jenom jeho. On, když jsem se k němu blížil, jak měl to bičiště na koně, tak si otočil tím okovaným to, co bylo do ruky, no a připravenej, že jo. Jenomže já už jsem se nezastavil, no a on ťal a já náhodou mu to strhl. On se toho nechtěl pustit, tak jsem ho strhl, že jsem ho strhl úplně na kolena, a před ním jsem to bičiště rozlámal na čtyři kousky a těma jsem ho mydlil. Samozřejmě že z něj tekla krev, protože jsem ho bral nelítostně. Objevila se tam jeho paní a ta po mně začala házet polínka. Tak jsem se rozeběhl i za ní, jak jsem byl dopálenej, a ta vlítla do vesnice a ve vesnici začala: ‚Volný vraždí předsedu JZD, pomoc, pomoc.‘ Samozřejmě netrvalo dlouho a už tam byli kliftoni. SNB, kriminálka a všechno možný. Teď samozřejmě se ptali, co a jak bylo… Tak na mě začali dělat tlaky ze všech stran. Nakonec to vypadalo, že opravdu mi těch osm let navlíknou. Ale jeden mi poradil a říká: ‚Když opustíš vesnici, tak ze všeho sejde a zahladíme tenhle případ.‘“

  • „Jinak tahle moje činnost celková, co jste si tady přečetl, ta vycházela od doby, kdy zavřeli mého otce ve dvaapadesátým roce. A když se vrátil z Jáchymova a řekl mi, jak tam zacházeli s ním… Protože můj otec byl zavřenej v devětatřicátým roce už gestapem v Petchkárně. A když mi řekl, že v Petchkárně s ním tak surově nezacházeli jako v Jáchymově, tak přeci jenom ve mně něco vyrostlo. A od tý doby já jsem vůči tomu režimu začal pociťovat strašnou averzi. Jak se představil někdo za ten režim přede mnou, tak jako když budete strašit čertem. Už jsem to měl nějak v sobě naočkovaný. A už od tý doby jsem jim neudělal nic dobrýho. Nebudu tady vyprávět všechno, co jsem jim dokázal dělat, protože to sahá opravdu dost ostře. A když jsem zjistil, jak se chytili i Hučína paragrafama z roku 1967 nebo 1976 a tak, tak se mi to nelíbilo, protože vím, že by ty paragrafy mohly bejt použitý i proti mně třeba dnes. Takže o mnoha věcech jsem potichu dodnes. Ta jistota stoprocentní tady ještě není, že jsme se bolševika zbavili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 11.06.2007

    (audio)
    délka: 01:16:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem byl od deseti let zvyklý pracovat Pracuji dodnes, za to vděčím pánubohu Bez práce nemůžu být Jednu věc udělám a o dvou dalších přemýšlím

S. Volný v roce 2007
S. Volný v roce 2007
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Stanislav Volný se narodil 1. března 1929 v Jinočanech na Kladensku. Po válce se rodina přestěhovala do Tašova nedaleko Ústí nad Labem, kde získala hospodářství. Otec byl v padesátých letech vězněn v Jáchymově. Stanislav Volný se v roce 1950 oženil, narodil se mu první syn a ve stejné obci koupil vlastní hospodářství. Vedle hospodaření pracoval v ústecké chemičce, čímž se stal tzv. kovorolníkem. Krátce uvězněn byl již v letech 1949 a 1956. V roce 1960 došlo k vyvrcholení šikany ze strany místního JZD a KSČ a konfliktu s jejím předsedou. Místo uvěznění mu nakonec bylo zabaveno hospodářství a musel se vystěhovat. Poté pracoval především v dělnických profesích v lese. Odsouzen byl nakonec v roce 1986 za hanobení socialistického zřízení. Tři synové emigrovali do Švédska, nejmladší z nich se záhy vrátil. S. Volnému byla žádost o vystěhování zamítnuta a následný útěk se nezdařil. Žije na Ústecku a hospodaří na restituovaném majetku.