Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Volný (* 1929)

Já jsem byl od deseti let zvyklý pracovat Pracuji dodnes, za to vděčím pánubohu Bez práce nemůžu být Jednu věc udělám a o dvou dalších přemýšlím

  • narozen 1. března 1929 v Jinočanech na Kladensku

  • otec vězněn v 50. letech v Jáchymově

  • S. V. krátce uvězněn v letech 1949 a 1956

  • od roku 1950 tzv. kovorolníkem v Tašově na Ústecku (hospodářství souběžně s prací v ústecké chemičce)

  • v roce 1960 napadení místního předsedy KSČ, zabrání hospodářství a nucené vystěhování, poté práce v lese

  • v roce 1986 odsouzen za hanobení socialistického zřízení

  • nyní žije a hospodaří na restituovaném majetku

„Všechna moje činnost vycházela od doby, kdy zavřeli mého otce. Když se vrátil z Jáchymova a řekl mi, že gestapo s ním tak surově v Petchkárně nezacházelo jako komunisté v Jáchymově, tak přeci jen ve mně něco vyrostlo, od té doby jsem k režimu pociťoval averzi. Když se někdo představil za režim, tak jako kdyby mne strašili čertem, od té doby jsem jim neudělal nic dobrého. Nebudu vše tady vyprávět, když vidím, jak chytli Hučína na paragrafy z doby komunismu, tak se mi to nelíbilo. Vím, že by to mohlo být použité i proti mně. Ještě nejsme stoprocentně svobodní.“

Stanislav Volný se narodil v Jinočanech na Kladensku. Na konci války byl svědkem poprav německých vojáků ze strany vlasovců. Po válce přišel se svými rodiči do Tašova v Sudetech nedaleko Ústí nad Labem, kde jeho otec dostal přídělem hospodářství, čtyři hektary půdy a místní hostinec. Do roku 1950 žil v domácnosti s rodiči, v lednu 1950 se oženil, brzy nato se jim narodil syn. Koncem tohoto roku koupil ve stejné obci jako rodiče baráček, také se čtyřmi hektary pozemků. Pracoval též v ústecké chemičce Spolku pro chemickou a hutní výrobu, stal se takzvaným kovorolníkem. Začal chovat hovězí dobytek, hlavně býky, o které se starala manželka. Jeho plat v chemičce plus výdělek v hospodářství jim zajišťoval relativně slušný standard, který byl však vyvážen tvrdou prací. „Špatně se nám tehdy nevedlo,“ říká.

Tím, že se jim začalo dařit, začaly problémy s místním zemědělským družstvem. „Začalo nám, jak se říká, dusno. JZD odevzdávalo od sedmnácti krav 43 až 47 litrů mléka, my jsme odevzdávali od třech krav 50 až 55 litrů. Začali mně dělat v obci problémy, až to vyvrcholilo v roce 1960. Vrátil jsem se z práce, synovi bylo už deset let.“ Syn mu oznámil, že jim někdo jezdil po zahradě. Na zahradě byl vysypaný stavební materiál a někdo tam vytyčil stavební kolíky. Okamžitě šel za předsedou místní KSČ. Tam mu oznámili, že dal údajně pozemek k dispozici JZD k výstavbě kravína. „Ptal jsem se jich, co by dělali oni, kdyby jim někdo jezdil po zahradě.“ Předseda mu odpověděl: „Vzal bych vidle a hnal bych je pryč ze svýho pozemku.“

„Když opustíš vesnici, zapomeneme na to“

Druhý den tam přijel předseda JZD a na pozemek svážel stavební dřevo. Následně došlo ke konfrontaci mezi předsedou a Stanislavem Volným. Předseda mu prý vyhrožoval, že ho dostane do kriminálu, stejně jako se tam dostal jeho otec. „Jestli tvůj táta dostal čtyři roky v Jáchymově, já se postarám, abys dostal osm.“ Předseda měl v ruce bič, snažil se jím bránit, Stanislav Volný mu ho sebral, bičiště mu rozlámal a těmi kousky ho mlátil. Předsedova žena běžela do vesnice s tím, že Volný vraždí předsedu. Brzo tam přijelo SNB, Stanislav Volný byl obviněn z napadení, vypadalo to prý na kriminál. Ale někdo z vesnice mu nabídl, že když obec opustí, tak na to zapomenou a tento incident zahladí. Po pečlivém uvážení a s vědomím, že se může vyhnout jinak skoro jistému kriminálu, s touto nabídkou souhlasil a odešel se ženou a se synem ke svému otci. Říká, že přišel o většinu věcí, protože se se všemi věcmi nemohli k otci nastěhovat. Nemovitost byl prý donucen takřka bezúplatně převést jednomu místnímu komunistovi, jen svoje auto si mohl ponechat. Asi o čtyři roky později si pořídili v Lovosicích družstevní byt.

V padesátých letech byl prý dvakrát ve vyšetřovací vazbě, jednou asi 48 hodin v roce 1949, podruhé asi dva týdny v roce 1956, a to kvůli podezření z distribuce letáků.

V roce 1968 a 1969 mu oba nejstarší synové utekli do Švédska. Pan Volný si pak v sedmdesátých letech tehdy již se svou druhou manželkou podal oficiální žádost o vystěhování tamtéž, nebylo mu však vyhověno. V té době byl již otcem dalších dětí z druhého manželství. „To komunisté samozřejmě neradi viděli, když se takhle početné dělnické rodiny chtěly vystěhovat.“ Vycestovat v sedmdesátých a osmdesátých letech mohl výjimečně jen do NDR, pouze v roce 1989 dostal výjezdní doložku do Sovětského svazu. Ve stejném roce, těsně před pádem režimu, mu odešel do Švédska třetí syn, který se však po dvou letech vrátil zpět.

Celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval v dělnických profesích v lesích po severních Čechách. V partě, která dělala hlavně meliorace, pracoval jako bagrista. Poslední léta před důchodem pracoval u Státních lesů, přesluhoval o devět let až od roku 1998.

Stanislavu Volnému se vyhnulo věznění v padesátých letech, větší problémy neměl ani v letech sedmdesátých, kdy přišla nová vlna normalizačních represí. V roce 1960, jak sám přiznává, měl veliké štěstí, že se vyhnul soudu, kde by ho trest jistě neminul. Před soudem však stanul v roce 1986 v době začínajícího uvolnění spojeného s nástupem nového vedení v Sovětském svazu.

Soud v roce 1986

Citace pasáže z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. listopadu 1986:  „Obžalovaný Stanislav Volný si postupně zformoval individuální politické přesvědčení, jehož základem se mu stala nenávist k socialismu, ke komunistické straně, politickému systému ČSSR … a na druhé straně naprosté schvalování kapitalismu jako společenského řádu … v tomto přesvědčení se průběžně utvrzoval poslechem zahraničních rozhlasových stanic nepřátelsky působících proti naší republice….“

Psal se rok 1986, v Sovětském svazu byl již rok u moci generální tajemník Gorbačov. Problémy Stanislava Volného prý začaly tím, že si dovolil kritizovat místního hajného, pana Veselého, který byl zadobře se severočeskými komunistickými pohlaváry, důstojníky od vojáků a bezpečnosti. V hájence hajný organizoval hony a večírky pro účastníky honu. Kšeftoval prý s vojenským proviantem a s masem z lesní zvěře. Hajný prý přesvědčil bezpečnostní orgány, aby proti panu Volnému zasáhly. Vyšetřovatelé prý přesvědčili část Cikánů, kteří pracovali v lese, aby vypovídali proti němu, a ti ze strachu před bezpečností souhlasili. I jiné svědky si bezpečnost zajistila tak, že vybrala lidi, kteří již dříve nějaký škraloup měli a byli tak vůči vyšetřovatelům i soudu vstřícní.

Pokračování citace z uvedeného rozsudku:„Z tohoto důvodu v době od měsíce června r. 1983 do 8. 7. 1986 (tj. dne svého zadržení) na různých místech Severočeského kraje, především na pracovištích Severočeských státních lesů Teplice soustavně napadal Komunistickou stranu Československa, její politiku a její členy, hanobil její představitele včetně osoby generálního tajemníka ÚV a prezidenta republiky … napadal … zejména čs. volební systém, kde se přímým i nepřímým působením snažil své spoluzaměstnance odradit od účasti na volbách do zastupitelských sborů konaných v r. 1986…. Převážná část výroků byla zaměřena proti KSČ a jejím členům, a to zpravidla obecně, tj. proti straně … většinou s použitím krajně vulgárních a oplzlých formulací … např. Komunisti jsou kurvy a svině prolhaný … které stupňoval výslovným ztotožňováním fašismu a komunismu…

Rozsudek dále pokračuje ve výčtech skutečných i údajných výroků podle výslechů svědků. Některé byly vymyšlené kvůli nátlaku na svědky, jiné – ty skutečné – tam naopak nebyly uvedeny, jak dokládá následující historka.

„Ať si je ubytují doma“

„Mimo jiné jsem prohlašoval, že tady sovětskou armádu nechci a že ti, co si ji tady přejí mít, tak ať si ji ubytují doma, chodí na ně vydělávat a doma, aby se jim nenudili, jim dají na šukání vlastní manželky. To byl okamžik, kdy se rozkřikl prokurátor na zapisovatelku: ‚To tam nepište, jak nás obžalovaný urážel.‘ Takže já jsem urážel i pana prokurátora, nejen Rusy.“

Stanislav Volný je přesvědčen, že i v tomto roce byl soud v režii Státní bezpečnosti, k soudu přijížděl z Prahy jistý soudruh Ptáček, který měl po celé republice dozorovat politické procesy. Po roce 1990 chtěl pan Volný přes známého na Ministerstvu vnitra zjistit podrobnosti, ale o soudruhu Ptáčkovi nikdo nic nevěděl, jako by neexistoval. Stanislav Volný tvrdí, že při jeho procesu zahlédl i sovětského poradce. Jistý si prý není, ale domnívá se, že i jeho proces byl ovlivněný sovětskými poradci.

„Odsuzuje se za to podle § 98 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně“

Stanislav Volný dostal 30 měsíců, odseděl si jen sedmnáct měsíců, zbytek trestu mu byl změněn na podmínečný trest na tři roky. Krátce nato přišel rok 1990 a jeho plná rehabilitace. Trest si odseděl ve věznici v Litoměřicích a v Plzni-Borech. Oproti zkušenostem muklů z padesátých let říká, že na Borech to bylo lepší a s vězni se tam zacházelo relativně dobře, ovšem jen v rámci tehdejších předpisů.

„Ze strany bachařů jsem se s žádnou velkou lidskostí nesetkal. Pouze ve dvou případech. Svůj případ jsem veřejně říkal na cele, nebyli tam jen vrazi. Jeden bachař si mne a ještě jednoho vyzvedl na cele, že půjdeme zametat chodbu. To mi bylo divné. Druhého poslal na opačný konec chodby a byl stále u mne. Když byl druhý k nám zády, tak mi polohlasně říká: ‚Heleďte, vy tam neveďte žádné řeči o té naší vrchnosti, ještě není zralá doba, abyste to mohl říkat.‘ Takže mi bylo jasné, že vědí o každém mém slově. To byl jediný moment, kdy jsem zjistil, že v base jsou dobří lidé, třebas v uniformě.“

Každého pamětníka se ptáme na jeho životní krédo. Pro Stanislava Volného je jím práce. „Moje životní krédo? Já jsem byl od deseti let zvyklý pracovat. Pracuji dodnes, za to vděčím pánubohu. Bude mi 79 let, jsem schopný pracovat dodnes. Chtějí ještě, abych šel na bagr, prý je nedostatek schopných bagristů, tak přemýšlím, že půjdu na brigádu. Bez práce nemůžu být. Jednu věc udělám a o dvou dalších přemýšlím. Mnozí mi říkají: ‚Že se na to, dědku, nevy…“ Ale mě to nedá.“

Ani dnes neodpočívá. Po roce 1989 si Stanislav Volný zažádal o majetek po svém otci v Tašově, pozemky i nemovitosti dostal, převedl majetek na své syny, kteří jsou většinu času v zahraničí, a tak část péče spadá i na něj. Nejspokojenější je, když se může starat o dva hektary lesa, lesnictví je přece jen obor, kterému se na sklonku života věnoval. Hospodu U Volných v Tašově vede jeho dcera, které též občas vypomáhá.

„Měli jsme je snad vystěhovat“

„Můj názor je takový, že jestli jsme dokázali odsud stěhovat sudetské Němce za to, že chtěli tisíciletou říši – ať byli vinní či nevinní, vystěhovali jsme je – jak jsme se tedy měli zachovat k těm, kteří tady chtěli komunismus se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak? Neměli být tito lidé taky odsud vystěhovaní, ti, kteří ublížili druhým a tak podobně?“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kotrbáček)