„V červenci, v čtyřiačtyřicátém roce, tam [v Terezíně] objevili nějakou vysílačku. Byl z toho hrozný... Zatkli spoustu lidí, kteří šli na pevnost, tady je nepopravovali, a u Ghettowache směli zůstat lidi jen od padesáti let. A mému tátovi bylo čtyřicet osm. Tak už tam nebyl a dostal se k manuální práci. Když potom šly transporty mužů, tak on byl zařazený. On mi říkal: 'Hlavně se nehlaste nikam dobrovolně. Dávám ti to na starost, ty jsi přece jenom...' Takže to jsme se nehlásili. Ale hned v dalším transportu, když ty tři odešly, jsme byli zařazeni. Ale byli jsme zařazeni jako rezerva. Takže potom jsme neodjeli, ale byli jsme jako první čísla - moje maminka měla 13, já 14 a Soňa 15 – v dalším transportu do Osvětimi. Ovšem to my jsme nevěděly, kam jedeme, vůbec ne.“
„My jsme jeli normálními vozy, ne dobytčákama. A protože tam chtěli narovnat všechno, co jsme měli připravené - kufry - tak i záchod zarovnali. To byla hrozná potíž. Až teprve, když už jsme… My jsme se divili, že jsme v Polsku. My jsme napřed jeli směrem na Drážďany, tam ještě nám dali napít, když zastavil vlak, ale pak jsme se ocitli v Polsku a tam nám řekli, že je tyfusová voda a že jí nemůžeme pít. Potom, když už jsme byli v tom Polsku, tak někdo šel a odhodil ty kufry, abychom mohli jít na záchod. Tam někdo napsal: konečná stanice Auschwitz.“
„Jedna z nás řekla té jedné: ´Taky s námi přijela tvoje maminka.´ A ona řekla: ´Moje máma přijela? A kde je?´ A my jsme řekly: ´Ona s námi není, ona je v lágru s těmi ženami a dětmi.´ A ona na to řekla: ´Tady žádný takový lágr neexistuje. Jestli s vámi přijela a jestli s vámi není, tak šla do plynu.´ To jsem se já zhroutila. To bylo něco strašného. Takže nás tam přijelo 1500, hodně malinkých dětí a mladý holky, a vybrali nás 190 na práci a ti všichni ostatní šli na smrt.“
„Tam stáli vojáci se psama. Takoví chlapi pruhovaní – vězni, ti běželi k vlaku, otevřeli dveře a křičeli na nás: ,Rychle ven, rychle ven, zavazadla tam nechte, ty dostanete, rychle ven, rychle ven.‘ Všichni se snažili, protože ten řev vás nutí se nezastavit. Museli jsme se zařadit do pětistupů a jít. Ještě jsme si s maminkou říkaly, že možná tam táta bude na nás čekat. Ale nic takovýho se nestalo. Jak jsme se nedívaly kolem sebe, tak jsme prostě přišly a tam stáli tři esesáci a ten jeden na mě udělal takhle a ukázal doprava, ale jim ne. Ještě tam s náma v tom pětistupu stála moje jedna vzdálená sestřenice a té to taky udělal a ona chtěla maminku vzít s sebou, ale někdo na ni zařval. Moje máma šla k tomu esesákovi a řekla mu, že jsem její dcera, jestli můžu jít s ní, a on jí řekl: ,Táhni!‘ A to jsme se viděly naposledy.“
„No a my jsme se radovaly, že je konec války. Musely jsme dostat od pekaře... Jo protože tam za náma chodili Poláci s vodkou, tak jsme se v tom lágru bály, tak jsme šly do vesnice a tam jsme se nastěhovaly čtyry do jednoho baráku, kterej byl prázdnej. Zatopily jsme si v koupelně, vykoupaly jsme se, našly jsme ve sklepě brambory a mrkev, pekař nám musel dát bochník chleba. No a pak jsme řekly, že teda půjdeme domů. Takže jsme se vypravily. Vzpomínala jsem na to jako to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Bylo jaro, stromy kvetly a my jsme šly a byly jsme volný.”
„Já jsem si myslela, že když přidu do Prahy, že budu líbat zem. Nic takovýho jsem nedělala. Přišly jsme unavený a já jsem řekla, že půjdu domů, tam, co jsme bydleli. Žádný peníze jsme neměly. Prej jsme mohly jet klidně tramvají, ale to nám nikdo neřekl. Tak jsem ještě s Andulou šla k nějaký její známý, a pak jsme se rozloučily. A já jsem teda jela tou tramvají, nebo nejela... Nejela, šla jsem pěšky. Přišla jsem domů, co jsme bydleli, kde bydleli - my jsme jim říkali teto a strejdo, ale to nebyli naši příbuzní, ale známí mých rodičů. Tak jsem tam šla a zazvonila jsem. Oni říkali, že s někým mluvili, kdo jim řekl, že se vracím domů. Řekli: ,Kde máš ty druhý?‘ A to jsem teda poprvé začala brečet.”
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Marie Vítovcová, rozená Spitzová, se narodila 15. června 1928 v Praze do židovské rodiny. Oba rodiče vystoupili ze židovské obce a hlásili se k Československé církvi husitské. Marie s mladší sestrou Soňou vyrůstala v Praze Bubenči, chodila do Sokola i Skauta. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava a zavedení protižidovských zákonů otec ztratil práci, Marie musela odejít ze školy a rodina byla postupně zbavena práv i majetku. 10. prosince 1941 byla rodina Spitzova zařazena do transportu do ghetta v Terezíně. V Terezíně žila Marie v dětském domově a pracovala v zemědělství. Na konci září 1944 byl otec deportován do Osvětimi a 6. října 1944 i Marie s matkou a sestrou. Po jedenácti dnech v ženském táboře v Osvětimi byla Marie vybrána na práci a spolu s dalšími ženami odjela do pracovního tábora v obci Märzdorf na polské straně Krkonoš. Vězeňkyně pracovaly v továrně na zpracování lnu. V Märzdorfu se v květnu 1945 Marie dočkala osvobození. Matka a sestra zahynuly v Osvětimi, otec v táboře Kaufering a válku nepřežila ani většina členů širší rodiny. Po skončení války se vrátila do Prahy, kde se jí ujala teta se strýcem. Vyučila se zahradnicí, vdala se a vychovala syna a dceru. Paní Marie Vítovcová byla vdova, žila v Praze v domově pro seniory. Marie Vítovcová zemřela 11. ledna 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!