Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vítovcová (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 15. června 1928 v Praze do židovské rodiny

• nenáboženská, zcela asimilovaná česky mluvící rodina

• po 1939 otec ztratil práci, Marie vyloučena ze školy, Sokola i skauta

• 10. 12. 1941 rodina deportována do ghetta Terezín

• 6. 10. 1944 deportována s matkou a sestrou do Osvětimi

• po 11 dnech převezena do pracovního tábora Märzdorf

• matka a sestra zahynuly v Osvětimi, otec v Kauferingu

• květen 1945 osvobozena v Märzdorfu

• vrátila se do Prahy, žila v rodině strýce a tety

• vyučila se zahradnicí

• vdala se, vychovala dvě děti

• byla vdova a žila v Praze

• zemřela 11. ledna 2021

Příběh Marie Vítovcové a její rodiny patří k těm, do kterých radikálně zasáhly norimberské zákony. Její rodiče pocházeli ze židovských rodin, ale vystoupili ze židovské obce údajně kvůli obavám z rostoucího antisemitismu už ve 20. letech. Celá rodina se pak hlásila k Církvi československé husitské, mluvili česky a svou židovskou identitu, národnostní ani náboženskou, vůbec nevnímali. Jejich jinakost jim připomněly teprve rasové zákony.  

Narodila se 15. června 1928 do židovské rodiny jako Marie Spitzová. S rodiči a mladší sestrou Soňou bydleli v Praze Bubenči. Otec pracoval jako úředník, matka byla v domácnosti. Marie chodila cvičit do Sokola a byla přesvědčená skautka. Prožívala podle svých slov krásné dětství až do roku 1939, kdy vznikl Protektorát Čechy a Morava. Rodiny se začaly dotýkat protižidovské zákony zavedené v protektorátu. O tom, že jsou rodina židovská, se Marie dověděla od otce krátce před tím, než musela odejít ze školy. Na nucený odchod ze druhé měšťanky vzpomíná: „Když člověk chodí do školy, tak si přeje prázdniny a aby se škola odstěhovala. Ale když jsem viděla, jak moje spolužačky pospíchají do školy, tak mi to bylo docela líto.“

Nejkrásnější večery

Židovská obec ve spolupráci s rodinami zorganizovala pro děti tajné vyučování, Marie jezdila ke svému staršímu bratranci Pavlovi na Žižkov, kde ji dvakrát týdně doučoval. Ne náhodou ji mimo předepsanou látku učil i latinu, její bratranec Pavel Oliva se totiž stal po válce předním klasickým filologem. Marie vzpomíná s úsměvem: „A protože jsem pokaždý byla vyvolaná, tak jsem se naučila se pořádně učit.“ Mezi protižidovská omezení patřil i zákaz vycházení po osmé hodině večerní. Rodina ho vyřešila po svém: „My jsme večer v osm už byly v posteli, lehly jsme si a tatínek vzal nějakou knihu a předčítal nám. To byly hrozně hezký večery.“ Marie se učila hrát na klavír, ale učitelka ji později požádala, aby už nechodila, aby neměla nepříjemnosti. Poté, co Židé začali nosit žlutou hvězdu, báli se s nimi na ulici promluvit i jejich známí.

Na podzim roku 1941 začaly odjíždět první židovské transporty. Marie s rodinou byla zařazena do transportu do Terezína už začátkem prosince 1941. „S sebou jsme si měli vzít 50 kilo na osobu a jídlo na tři dny. Mysleli jsme si, že maximálně za tři měsíce jsme zpátky, ani jsme si nebrali letní oblečení,“ vzpomíná pamětnice. Nejdřív se dostavili na shromaždiště v Holešovicích (místo dnešního Parkhotelu). Tam probíhala několikadenní registrace, odevzdávaly se cennosti, peníze a další věci. 10. prosince brzy ráno se vydali pěšky ještě spícími Holešovicemi na nádraží Praha-Bubny, odtamtud jeli vlakem do Bohušovic. Tam v té době koleje končily, cestující vystoupili, těžké věci nechali ve vlaku a pěšky pokračovali do Terezína.

Co to máš za papíry kolem postele?

V Terezíně byly rodiny rozděleny. Děti a ženy byly ubytovány v Drážďanských kasárnách, muži v Magdeburských. Marii se stýskalo po tatínkovi. Po čase se přihlásila na loupání brambor do kasáren, kde tatínek bydlel, tak se mohli alespoň krátce vidět. Brzy po příjezdu Němci naočkovali děti proti spále. Marii se objevila vyrážka, tak šla za doktorem, který to vyhodnotil jako následek očkování. Ale už druhý den dostala čtyřicítky horečky a musela si jít lehnout na marodku. „Páni doktoři se na mě chodili dívat a nemohli se dohodnout, jestli to je, nebo není spála. Pak se usnesli, že ne, ale po týdnu jsem se začala loupat, což znamenalo, že to spála byla. Pan doktor přišel a povídá mi: ‚Co to máš za papíry naházený kolem postele?‘ A já jsem říkala: ‚To je moje kůže.‘ Nesměla jsem nikomu říct, že jsem měla spálu a strávila šest neděl na izolaci.“

Po čase se Marie i její setra Soňa dostaly do dětského domova, Heimu. Zde trávily čas se svými vrstevníky a vychovatelkami. Marie patřila ke starším dětem, takže se přihlásila na práci na zahradě, aby se dostala ven. Židovská samospráva zorganizovala pro malé děti tajné vyučování. Dalšími transporty přijeli umělci, kteří si přivezli své hudební nástroje. Se souhlasem Němců mohli večer po práci hrát divadlo. Marie vzpomíná i na kulturní život v ghettu: „My jsme stejně byli odsouzení k smrti, takže nás nechali, ať si hrajeme divadlo. Později se nacvičovaly opery. Hrála se tam Prodaná nevěsta, Hubička, Carmen, Figarova svatba. Představení probíhala tak, že všichni stáli a sólisti seděli na židlích a když měli zpívat, tak vstali a zpívali. Tam jsem se naučila Prodanou nevěstu nazpaměť... Bylo to něco úžasného, co nám dávalo pocit, že jsme lidi.“

Dobrovolně se nikam nehlaste

Nad všemi v ghettu visela hrozba transportů na východ, do neznáma. Mariin tatínek byl zařazen k židovské policii, tzv. Ghettowache, čímž byla rodina dočasně před transporty chráněna. Terezínské ghetto bylo zoufale přeplněné, za špatných hygienických podmínek nebylo možné dodržovat hygienu, šířili se paraziti i nemoci. Sama Marie prodělala kromě spály i žloutenku a encefalitidu. V roce 1944 se ohlásila na kontrolu komise z Červeného kříže, aby prověřila, jak se Židům v Terezíně žije. Začala okrašlovací akce, velké zvelebování ghetta. Byl postaven krásný pavilon plný hraček, kam ale děti vůbec nesměly. Všichni se měli tvářit, že jsou spokojení. Na okrašlovací akci pamětnice vzpomíná takto: „Dokonce nás i filmovali. Ale mě poslali pryč, protože jsem byla poštípaná. Tam byly blechy a štěnice a já jsem si kousance škrábala a udělaly se mi boláky. Tak jsem tam nesměla jít, protože jsem byla kropenatá.“Komise konstatovala, že je všechno v pořádku, že se Židé mají dobře a nikdo jim neubližuje.

Konečná - Auschwitz

Na podzim 1944 opět odjížděly z Terezína transporty. Byli do nich zařazováni především muži do 50 let, později i další, včetně žen a dětí. Marie vysvětluje: „Napřed odjeli v prvních třech transportech muži. Řekli jim, že jedou na práci a že my přijedeme za nimi. Můj tatínek, který byl na vojně a věděl, jak to chodí, nám říkal: ‚Dobrovolně se nikam nehlaste. Až bude konec války, tak já pro vás sem do Terezína přijedu, a pojedeme domů.‘“Tatínek odjel z Terezína na konci září 1944, Marie s maminkou a sestrou byly ovšem zařazeny hned do následujícího transportu, který odjížděl 6. října 1944.

„My jsme jeli normálními vozy, ne dobytčáky. Protože tam chtěli dostat všechny kufry, tak i záchod zarovnali. To byla hrozná potíž. My jsme napřed jeli směrem na Drážďany, tam ještě nám dali napít, když zastavil vlak, ale pak jsme se ocitli v Polsku a tam nám řekli, že je tyfová voda a že nemůžeme pít. Potom, když už jsme byli v Polsku, tak někdo šel a odhodil ty kufry, abychom mohli jít na záchod. Tam někdo napsal: Konečná stanice Auschwitz,“ líčí pamětnice cestu.

Táhni!

Když vlak přijel do Osvětimi, uviděla Marie vězně v pruhovaných oblecích a ti, stejně jako vojáci, křičeli, ať rychle vystupují. Zařadili se do pětistupů a šli. Marie s maminkou si říkaly, že tam na ně třeba bude čekat tatínek. „Nedívaly jsme se kolem sebe, tak jsme prostě přišly na místo, kde stáli tři esesáci. Jeden ukázal na mě a pak doprava, ale mamince a sestře ne. Ještě tam s námi v pětistupu stála moje vzdálená sestřenice a té to taky udělal. Chtěla maminku vzít s sebou, ale někdo na ni zařval. Moje máma šla tedy k tomu esesákovi a řekla mu, že jsem její dcera, jestli můžu jít s ní, a on jí řekl: ‚Táhni!‘ A to jsme se viděly naposledy.“

Následovala procedura, již líčí pamětníci, kteří prošli Osvětimí, podobně: „Šly jsme takovou cestou dolů a tam na nás křičeli, jestli máme chleba, ať jim ho hodíme, že nám stejně všecko seberou. To byly strašný okamžiky. Já jsem ještě, když jsme se oddělily, slyšela moji sestřičku, jak pláče, jí bylo tenkrát třináct...“ Esesáci nahnali ženy do budovy, musely se svléct donaha, oblečení složit na hromádku. Ostříhali je dohola a poslali do sprchy. Přestože je varovali, že je voda tyfová, děvčata se na ni vrhla a pila ji. Měly šílenou žízeň, během celé cesty přes Polsko totiž nedostaly napít.

Vyfasovaly oblečení, ponožky a dřeváky, které se bořily venku do bahna a Marie měla co dělat, aby o ně nepřišla. „Byly jsme dohola ostříhaný, oblečený v těch hadrech, já jsem z těch ponožek dostala nějakou vyrážku, takže jsem je vyhodila a zůstala bosa,“ vypravuje Marie. Ubytovali je v barácích v ženském táboře. Na kavalci spalo 10 lidí, když se chtěl někdo v noci otočit na stranu, museli se otočit všichni. „Dostaly jsme kastrol polívky a řekli nám, že to je pro šest lidí. My jsme neměly lžíce, my jsme neměly nic. Jednou jsem se napila, ale zpátky už jsem kastrol nedostala. Jak měl člověk odhadnout, kolik toho může vypít...?“V Osvětimi panoval přísný režim, ráno apel, dlouhé počítání vězňů, pak na společné latríny. Marie se strašně styděla. Zpátky na kavalec a pak na večeři. V noci nesměli ven z baráku pod trestem zastřelení. Kolem byly dráty nabité elektřinou.

Tady není žádnej lágr, kde jsou ženy a děti

Marie strávila v ženském táboře v Osvětimi jedenáct dní. Poslední den Němci vybrali skupinu děvčat na odvšivení. Mezi nimi byla i Marie, které kamarádka poradila, ať řekne, že je jí už osmnáct let. Zatímco čekaly ve frontě, šly kolem dívky, s kterými se znaly z terezínské skupiny. „Jedna z nás zavolala na tu dívku z Terezína:´Taky s námi přijela tvoje maminka.´ Ona se zeptala:´Moje máma přijela sem? A kde je?´ My jsme jí řekli: ´Ona s námi není, ona je v lágru s těmi ženami a dětmi.´ Ale ona odpovědla: ´Tady žádný takový lágr neexistuje. Jestli s vámi přijela a jestli s vámi není, tak šla do plynu.´ Tehdy jsem se já zhroutila,“ vzpomíná pamětnice na okamžik, kdy si uvědomila, že maminka i sestra zemřely v plynové komoře.

Večer dívky nastoupily do dobytčích vagónů a jely opět do neznáma. Ráno vystoupily v obci Märzdorf, dnešní Marciszów na polské straně Krkonoš, kde byl pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen. Vězeňkyně pracovaly i bydlely v továrně na zpracování lnu. „Vylezly jsme asi do čtvrtého patra a tam jsme měly každá svůj kavalec. Takže jsme byly zcela nadšené, dokud jsme nezjistily, že ty kavalce jsou plné štěnic.“V pracovním táboře Märzdorf pracovala Marie od října roku 1944 až do osvobození v květnu 1945. „Potom přišel konec války. Slyšely jsme rány, asi nájezd tanků. Němci začali utíkat pryč, směrem k Američanům. 8. května přišli Rusové a my jsme se radovaly, že je konec války.”

Kde máš ty druhý?

Marie s ostatními dívkami z tábora odešla. Cesta z tábora, první na svobodě, pro ni zůstává nejsilnějším zážitkem: „Vzpomínám na to jako na to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Bylo jaro, stromy kvetly, my jsme šly a byly jsme volný.“ Spolu se čtyřmi dívkami se nastěhovaly do prázdného domu v nedaleké vesnici Landeshut. Ve sklepě našly brambory a mrkev, tak si uvařily jídlo, vykoupaly se, odpočinuly si, od pekaře dostaly pecen chleba a vyrazily na dlouhou cestu domů. Po čase se rozdělily a Marie pokračovala už jen s kamarádkou do Prahy. Část cesty urazily pěšky, z Trutnova do Prahy se svezly vlakem. Rozloučily se na hlavním nádraží. „Přišla jsem domů, šla jsem ke známým mých rodičů. Zazvonila jsem u nich, už o mně od někoho věděli, ale nakonec se zeptali: ´A kde máš ty druhý?´ Tenkrát jsem začala brečet.“

Známí odvezli Marii na Břevnov k tetě a strýci, kterého chránila křesťanská manželka. Manželé se Marie ujali. Ačkoli na ně nevzpomíná ve zlém, rodičovská péče jí chyběla: „Teta třeba upekla buchty. Nabídla mi a vzala jsem si jednu. ´Jedna je málo, vem si víc,´ pobídla mě. Takže jsem si vzala dvě a víc jsem se styděla. Ale já bych tehdy snědla ten pekáč buchet celý sama, jaký jsem měla hlad,“ vzpomíná Marie na těžkosti po návratu. Také lituje, že nepokračovala ve studiu, rodiče by ji k němu pravděpodobně přiměli a podporovali by ji víc i finančně.

Vyučila se zahradnicí, protože zahradnické práce poznala v Terezíně. „Jeli jsme se podívat se strýcem do velkého zahradnictví ve Velvarech, kde bych mohla i bydlet. Nebyla jsem úplně nadšená, ale teta rozhodla: ´Však si zvykneš,´“ vzpomíná Marie s mírným smutkem.

Pracovala tedy jako zahradnice, později se vdala a vychovala syna a dceru. Dvakrát ovdověla, přišla i o syna, který byl psychicky nemocný a v dospělém věku dobrovolně ukončil svůj život. „Myslím, že jeho nemoc i to, že spáchal sebevraždu, souvisí s tím, co jsem prožívala já sama. Možná za mě prožil můj smutek,“ přiznává Marie Vítovcová.