Jana Vávrová, rozená Nitková

„Ten druhý den, o svátek (25. 12. 1942), jsem jela do Krče, doufala jsem, že se tam nějak dostanu. V první vrátnici, kam jsem nakoukla, to byl samý německý voják a sestry, žádný tam nechodil, a tak jsem šla kolem budovy a uviděla jsem ta otevřená vrata a tam u stolu stálo několik německých vojáků a sester v bílém a zapisovali příchozí podle občanských průkazů. Já jsem jim nemohla říci, za kým jdu, a tak jsem jen tak přešlapovala a pak jsem se přidala k několika lidem, kteří už byli odbaveni. Šla jsem s nimi dovnitř, bála jsem se otočit. Přišli jsme do velikého sálu a tam byli doktoři a sestry, a když se vešlo, tak se musely ukázat ruce a otevřít ústa, a tak jsem to udělala jako ostatní, když jsme došli na konec sálu, tam byly dvě vrchní sestry, ty se ptaly, ke komu jdeme. Ostatní řekli jméno a já jsem čekala na konec řady. Nakonec jsem jen koukala vrchní sestře do očí a mlčela jsem. Ona mě poslala na WC, řekla mi, abych nevycházela, že pro mne přijde. Čekala jsem tam hodně dlouho, nakonec přišla a řekla mi, abych se nebála a řekla jméno. Když jsem jí řekla jméno Janička Nitková, odpověděla: ,Je tady, ja.‘“

„Já jsem takový fanda do cestovního ruchu, a tak jsem se snažila naučit německy, ale prostě to nejde. Naučila jsem se anglicky, italsky, chorvatsky, srbsky, ale německy ne. A vlastně si ani neuvědomuji, kdy jsem se dozvěděla o osudu svých rodičů, řekla mi to asi moje nevlastní maminka, která mě vychovávala, ale kdy, to si nepamatuji.“

„Tři a půl roku byla zavřená (Jana Nitková) s lidickými dětmi, byla strašně hubená, vážila 10 kilo. Pořád se všeho bála, byla vyděšená, vůbec nemluvila, poté pomalu začalu, ale zadrhávala. Časem se to srovnalo, takže jsem ji v šesti letech přihlásila do školy. Ze začátku ji paní učitelka Pokorná ve škole v Praze měla na klíně za stolem, potom si už pomalu zvykala. Říkala, že je to šikovná dívenka a ve škole, že nejlépe kreslí, ale levačkou. Tak se to postupně srovnalo.“

„V roce 1942 se stal atentát na Heydricha, který provedli naši parašutisté, kteří přiletěli z Anglie. A tak se v Kostelci nad Labem a v okolí, jak jsem slyšela z vyprávění, i v Neratovicích a Všetat, tak se sbíraly po celém okolí ty potravinové lístky a i jiné věci. A to se shromažďovalo pro ty parašutisty, co se ukrývali v Resslově ulici v kostele. Sokolové věděli, pro koho ty lístky jsou, ale ty jejich manželky nevěděly nic. Ony vůbec nevěděly, že jejich manželé dělají nějakou odbojovou činnost. Moje maminka se to dozvěděla až 23. 7. 1942, když ho zatýkali v Neratovicích na nádraží.“