Dana Vargová

* 1936  

  • Tazatel: „Proč si myslíte, že k Vašemu synovi Julkovi chodilo tolik lidí?“ D.V.: „Já to už asi nemohu jinak hodnotit, než že tady sehrálo roli určité Boží řízení. Oni dodnes tvrdí, že to, co on jim dával, je nepopsatelné. On byl v jejich očích silnější, než byli oni. Když měli nějaké problémy, tak on je z těch problémů vytahoval. Oni mu pomáhali spíš tak fyzicky. Že ho všude vozili, nosili ho, psali mu. Protože on psát nemohl. Psali mu všechny ty jeho traktáty. A to byly strašně dlouhý a těžký traktáty. Filozofický a tak. A oni to byli většinou vzdělanci. Dnes jsou to všichni vysokoškoláci.“

  • „Já bych chtěl poukázat na krásnou studii Karla Čapka, našeho velikána. Určitě ji většina z nás zná. A tam je řečeno mnohem lépe vše, než jsem řekl já. A sice je to jeho úvaha ,Proč nejsem komunistou‘, kterou napsal v roce 1924. Vyšla minulý rok u nás před Vánocemi. Mám ji tady. Ve sborníku jeho politických úvah, první díl, jmenuje se to ,Od člověka k člověku‘. Tam řekl, že komunismus je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění.“

  • Tazatel: „Tady denně chodilo dvacet lidí. To Vás muselo sledovat StB.“ D.V.: „Denně ne dvacet, ale někdy se to sešlo. StB nás sledovalo. S Julkem jsme byli i u výslechu. To byla akce! Julek dostal pozvánku na StB. On tam sám nemohl, byl odkázaný na pomoc. Tehdy jsem tam tedy byla s ním já. Julek to bral s humorem. Říkal: ,Mami, máš takový starý klobouk, který používáš na zahradu. Tak si ho nasadíš a povezeš mě, jak paní Milerová vezla Švejka.‘ On na tom trval. Tak já jsem v tom klobouku tam fakt jela. Co vám mám povídat. Brali jsme to s humorem. Dostali jsme se tam výtahem. Ta fízlárna byla, kde je dnes fitnesscentrum. Tak jsme dorazili do té kanceláře a Julek se tam hned začal štajfovat, že chce kopii výslechu. Tak oni mu řekli, že na žádnou kopii nemá právo. Že se hrozně mýlí. Výslech byl - kdo k vám chodí a tak dál. Tak Julek, že k nám nikdo nechodí. Že se u nás konají semináře. - Nekonají. Prostě všechno zatloukal. Protože nějaký právníci z těch kruhů, mezi těma dominikánama byli i právníci a říkali, že všechno mají zatloukat. Tak Julek to předváděl všem těm kámošům, že všechno musejí zatloukat.“

  • „Jak to tehdy bylo... Oni ti statkáři museli plnit ty dodávky. Měli velký statek. Tchán měl naprosto všechno splněno, měl od toho doklady. Oni je každopádně potřebovali zavřít, protože jim potřebovali sebrat majetek. Něco trochu málo soudně k tomu potřebovali, takže byl ten proces. Manžel tam nebyl, ale byl tam švagr a byla tam tchyně, manželova maminka. To tam všechno v těch spisech od soudu bylo. Jeho právník to předložil, že to má splněno, protože on to odkoupil od lidí, aby to mohl splnit. Protože oni toho tolik nevyprodukovali, kolik jim nadiktovali, že musí odevzdat. On to měl a ten, co ho soudil, to takhle smotal, zmačkal a hodil to do koše. A že stejně je to nepřítel a tak dál. Tak byl odsouzen.“

  • „Pohřbíval ho otec biskup Hrdlička, a protože jsme velmi dobří kamarádi, tak jsem mu to řekla a on to skutečně ve své promluvě všechno uvedl a všechna ta čtení byla. Dominikáni tam byli na pohřbu a jeho kamarádi četli to čtení. Bylo to tak, jak on si přál. Z toho vyplývalo, že byl naprosto smířen se svojí smrtí, a když jsme tak všichni to čtení a hlavně kázání otce biskupa poslouchali, tak jsme byli opravdu všichni smíření, aspoň mně to pak mnozí povídali. Po pohřbu jsme se sešli u nás doma, to jsme bydleli ještě na Vyhlídce, tak tam bylo tolik lidí a otec biskup, normálně jsme se bavili. I my jsme byli smíření s tím, že Julek nám bude snad pomáhat shůry, kam už z našeho pohledu, hlavně mého, už bylo nutné, aby odešel, aby to utrpení už dále nemusel na svých bedrech nést.“

  • Tazatel: „Jak snášel syn to zhoršení nemoci? Přece jenom to bylo postupné.“ D.V.: „Už potom, když se stal křesťanem, tak on to bral jako... já bych to vysvětlila tak jednoduše: že Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží. Tak on se to snažil brát asi takhle.“ Tazatel: „Jak jste to nesla Vy? Pro Vás to muselo být také těžké.“ D.V.: „Pro mě to nebylo zrovna nejlehčí. A on, než se stal tím křesťanem, taky to nebylo zrovna ideální. On s tím v té pubertě nebyl ještě smířený. V té pubertě byl docela zlý. Když jsme ho třeba koupali, tak ho to bolelo. Tak třeba mně i jednou řekl takový škaredý slovo. A já jsem mu dala políček a manžel mi před ním vynadal. Manžel to těžce nesl, dát Julkovi políček... ale potom, jak se stával postupně tím křesťanem, tak on už to tak...“

  • „On tvrdí, on vždycky tvrdil, že není to tak, že by ho nějaký pan farář přivedl k víře, úplně tak. Trošku tam určitě sehrál roli páter Hrubiš, ale on spíš tím způsobem, že tam posílal Julkovy vrstevníky, kteří s ním debatovali. On sám si nějak potrpěl na to, že svým studiem a svojí četbou přišel k té víře v Boha, k náboženství a k těm aktivitám, které potom praktikoval.“

  • „Taky mám bohužel vzpomínku na to osvobození, když táhla ta sovětská armáda. Tak to si pamatuju už přesně, protože jsem měla devět roků. Bydlely u nás dvě slečny z Olomouce, které u nás často bydlely na letním bytě. Jak to tehdy bývalo u těch středních vrstev. Bály se té fronty v Olomouci, tak přijely k nám. Potom u nás byla teta se strejcem a sestřenice. Takže jsme měli plný dům. A šla ta první vlna sovětské armády. A to byli takoví ti, co byli v té první línii. Říkalo se, že to byli ti zločinci, které obětovali, věděli, že padnou. To byla taková horda těch nedobrých vojáků. Ten jejich štáb byl nad naším domem v takovém statku. My děti jsme byli u toho. Přišel tam jeden opilý sovětský voják. Uviděl ty slečny z Olomouce. Maminka i teta byly také ještě mladé hezké ženy. On byl opilý. Tak je tam prostě začal honit, teda nechutným způsobem. To už tady nebudu líčit do podrobností. Maminka, když to uviděla, tak skočila oknem do toho statku, kde byl štáb, ti důstojníci. Okamžitě přišel jeden důstojník a s ním dva vojáci. Popadli toho, jak honil ty slečny dokola kolem, a my jsme se na to jako děcka dívali. Bylo to hrozný. Oni ho dva vojáci popadli a u nás na dvoře ho postavili a paf. Zastřelili. Před našima očima.“

  • „Tam přijel nějaký jejich instruktor, který jim četl instrukce z OV KSČ, a první, co jim hlásil, že na okrese Šumperk jsou dva nesmírně nebezpečné antisocialistické živly. Ten první je inženýr Hajný a druhý je nějaký Julek Varga, řekl. Byla tam jedna paní učitelka z hudební školy, kterou já jsem znala z kostela. Ona byla v KSČ, ale chodila do kostela. Ona to nevydržela, přihlásila se a říkala: ,Soudruhu, to jaksi nejde dohromady. Ten pan Varga se vůbec ani nepostaví na nohy, nemůže ani psát. On je tak těžce postižený, že to je nějaký omyl.‘ A on říkal: ,Ne, soudružko, není to omyl, to my právě všechno víme, ale o to on je nebezpečnější, protože on nám tady pokazil celou mládež. On tady má neblahý vliv na velkou vrstvu mládeže.‘“

  • Celé nahrávky
  • 10

    Šumperk, 13.06.2011

    (audio)
    délka: 02:39:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Šumperk, 30.03.2016

    (audio)
    délka: 03:27:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží

Julek, 3 roky
Julek, 3 roky
zdroj: archiv pamětníka

Dana Vargová se narodila 8. dubna 1936 v obci Bouzov. Vystudovala střední a později vysokou školu pedagogickou a pracovala jako vychovatelka a učitelka. V roce 1962 se provdala za Julia Vargu, původem slovenského Maďara, který byl spolu s rodiči za kolektivizace vystěhován z jižního Slovenska do Šumperka na severní Moravě. Jeho rodiče nakonec skončili ve vězení. Daně a Juliovi Vargovým se v roce 1962 narodil syn Julius. Až do svých devíti let byl Julius, zvaný Julek, aktivní a talentované zdravé dítě. Očkování proti žloutence v roce 1971 však u něj vyvolalo nevyléčitelnou nemoc zvanou dermatomyositis, kdy imunitní systém působí proti vlastním tkáním a pomalu ničí všechen život v těle. Přestože byl Julius upoután na lůžko a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo obrátil list papíru, bojoval proti nespravedlnosti a pomáhal druhým. Samostatným studiem i stykem s křesťanskými přáteli dospěl ke konverzi ke katolické víře. Stal se jednou z vůdčích postav katolických kruhů a disentu na Šumpersku. Spolu s přáteli tiskl samizdaty, rozšiřoval katolické texty a různé petice. Dům Vargových byl proto neustále sledován StB. V dospělém věku vstoupil Julius Varga do řádu dominikánů a přijal řeholní jméno Augustin V listopadových dnech roku 1989 byl jednou z hlavních osobností boje proti totalitě v okresním městě Šumperk. Své nemoci nakonec Julek podlehl v květnu 1996. Jeho matka Dana Vargová nadále žije v Šumperku. V roce 2014 se stala laureátkou Ceny Paměti národa.