Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Vargová (* 1936  )

Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží

  • narozena 8. dubna 1936 v obci Bouzov
  • studium pedagogické střední a vysoké školy
  • práce učitelky
  • 1962 svatba s Juliem Vargou, který byl vystěhován z jižního Slovenska jako syn kulaka
  • manželovi rodiče vězněni jako kulaci
  • 1962 narození jediného syna Julia
  • 1971 syn Julius v 9 letech onemocněl dermatomyositidou
  • nemoc ho postupně imobilizovala a upoutala na lůžko
  • syn konvertoval ke katolické víře
  • stal se jednou z vůdčích osobností disentu a katolických kruhů na Šumpersku
  • sledován a vyslýchán StB
  • tajně přijat do řádu dominikánů
  • 1989 Julius aktivní během listopadové revoluce
  • Julius Augustin Varga zemřel 4. května 1996
  • 2014 Dana Vargová laureátkou Ceny Paměti národa
  • Dana Vargová je vdova a žije v Šumperku

Mgr. Dana Vargová se narodila v roce 1936 v obci Bouzov. Její vyprávění je plné bolesti, ale také neuvěřitelné odvahy a odhodlání. U jejího jediného syna Julia vyvolalo v devíti letech očkování proti žloutence nemoc zvanou dermatomyositida, při níž imunitní systém působí proti vlastním tkáním a pomalu a neúprosně ničí všechen život v těle. Paní Dana ale nepodlehla nepřízni osudu a rozhodla se bojovat a synovi co možná nejlépe pomoci v jeho těžkém údělu. Většina jejího životního příběhu se týká právě Julia Augustina Vargy, který ač byl upoután na invalidní vozík a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo obrátil list papíru, byl jednou z vůdčích postav disentu a katolických kruhů na Šumpersku. Dokázal v sobě najít obrovskou vnitřní sílu, a přestože trpěl velkými bolestmi, rozhodl se pomáhat druhým. Denně se u něj scházelo mnoho lidí a on jim nikdy neodmítl pomoct a svým rozhledem a moudrostí jim dodával odvahu. V domě se pořádaly bytové semináře, kam přijížděli kněží, disidenti a vůdčí osobnosti protirežimního postoje, ale také obyčejní lidé. Paradoxně se tak stalo, že člověk, který neudržel v ruce ani hrnek s kávou, se stal jednou z nejsledovanějších a nejnebezpečnějších osob pro režim na Šumpersku. Samotná tato skutečnost vypovídá o absurditě komunistického režimu, který pronásleduje těžce nemocného člověka jen pro jeho svobodné myšlení, víru v Boha a pomoc druhým.

Válečná léta na Bouzovsku

Dana Vargová prožila své dětství na Bouzovsku jako jediné dítě rodičů Josefy a Antonína. Pochází z chudých poměrů. Otec byl financem (pohraničníkem), ale po vzniku fašistického slovenského státu v březnu 1939 byl poslán předčasně do důchodu. Hlavním zdrojem peněz pro rodinu se tak stala jeho malá  penze. Vše bylo ještě ztíženo příchodem druhé světové války. Přestože na blízkém hradě Bouzov sídlilo gestapo, otec se zapojil do odboje a snažil se všemožně pomáhat partyzánům, kteří sídlili v okolí. Stávalo se, že se kvůli tomu doma celé dny neukázal.

Ani matce nebylo jedno, co se v jejím okolí děje. Když ke konci války němečtí vojáci odsouvali před frontou zbídačené sovětské zajatce, rozhodla se jim pomoct. Málem ji to stálo život. Takto na to dnes vzpomíná Dana Vargová: „Moje maminka s tetama a se sousedkama měla napečeno plno koláčů pro sovětskou armádu. A když viděli, jak Němci táhnou sovětské zajatce, tak je popadli a mezi ty zbídačené zajatce je házeli. To jsem viděla. Jako děcko jsem se dívala přes plot. Po mamince stříleli. To byla jen náhoda, že maminka ležela za takovým sloupkem a že ji netrefili. Málem mně Němci před očima zastřelili maminku.“

Zanedlouho po tomto otřesném zážitku osvobodila Bouzov sovětská armáda. V její první vlně přišli vojáci z trestných čet. Dana Vargová vzpomíná, že se nechovali vůbec dobře a všechny ženy se bály znásilnění. Jeden opilý sovětský voják honil po dvoře dvě dívky z Olomouce, které se k rodině přijely schovat před frontou. „Byly u nás dvě slečny z Olomouce, které u nás často bydlely na letním bytě, jak to tehdy bývalo u těch středních vrstev. Bály se té fronty v Olomouci, tak přijely k nám. Potom u nás byla teta se strejcem a sestřenice. Takže jsme měli plný dům. A šla ta první vlna sovětské armády. A to byli takoví ti, co byli v té první linii. Říkalo se, že to byli ti zločinci, které obětovali, věděli, že padnou. To byla taková horda těch nedobrých vojáků. Ten jejich štáb byl nad naším domem ve statku. My děti jsme byli u toho. Přišel tam jeden opilý sovětský voják. Uviděl ty slečny z Olomouce. Maminka i teta byly také ještě mladé hezké ženy. On byl opilý, tak je tam prostě začal honit, teda nechutným způsobem. To už tady nebudu líčit do podrobností. Maminka, když to uviděla, tak skočila oknem do toho statku, kde byl štáb, ti důstojníci. Okamžitě přišel jeden důstojník a s ním dva vojáci. Popadli toho, jak honil ty slečny, a my jsme se na to jako děcka dívali. Bylo to hrozný. Oni ho dva vojáci popadli a u nás na dvoře ho postavili a paf. Zastřelili. Před našima očima.“

Smrt otce

Ani po válce se finanční situace rodiny nezlepšila, spíše naopak zhoršila. Otec dostal na starost odsun Němců z Mohelnice. Od rána do večera byl venku a výsledkem byl zápal plic, na který zakrátko umřel. „A pak to bylo velmi náročné, protože maminka vlastně neměla žádný zaměstnání a přitom nedostávala ani vdovský důchod. Jeden den jí chyběl, aby dostala vdovský důchod. Takže my jsme zůstali úplně bez prostředků,“ vzpomíná na nelehké období Dana Vargová, která někdy v této době nastoupila do sociálně právní školy v Prostějově.

Matka se možná právě proto, že žila v chudých poměrech, stala členkou komunistické strany. Této ideologii ze srdce věřila, a to i v době politických procesů v padesátých letech. Nebylo to ale z důvodu prospěchářství, ale čistě z přesvědčení. „Maminka byla hrozně poctivá. Třeba když jsem studovala střední školu v Prostějově, tak ona na mě nebrala stipendium. Ona to odmítla a řekla, že ta republika je po té válce strašně zničená, že přece ještě od ní nebude brát peníze.“

Právě ve škole v Prostějově měla dvacetiletá Dana první konflikt s režimem. Do té doby se o politiku nezajímala. Po dvou letech studia byla totiž komunisty škola zavřená a Dana byla přemístěna na pedagogické učiliště. To se jí vůbec nelíbilo, protože chtěla studovat práva, ale nakonec se jí dostalo odpovědi, že pokud se jí to nezamlouvá, že ji klidně pošlou pracovat do kravína.

Nevěřili, že by komunisté mohli jen tak manželově rodině tolik ublížit

Po škole Dana nastoupila do zaměstnání. Nejprve učila ve Vrbně pod Pradědem, potom byla vedoucí dětského domova v Loučné nad Desnou, učitelkou v Sobotíně a nakonec byla poslána učit do Šumperka. Tam se také seznámila v hotelu Grand s Juliem Vargou, který se v roce 1962 stal jejím manželem. Přitom ještě zvládla dálkově vystudovat vysokou školu v Olomouci.

Rodina manžela byla maďarského původu, pocházeli z obce Filakovo na jižním Slovensku. Jeho rodiče byli oba sirotci a měli velmi tvrdé dětství. Celý život těžce pracovali a šetřili každou korunu. Díky vlastní píli se po letech stali jedněmi z největších statkářů v obci. Tím se ale také stali nepřijatelní pro komunistický režim, který je považoval za kulaky a vykořisťovatele obyčejného lidu. Během pár dní tak přišli o vše, co obrovskou dřinou a odříkáním za celý život získali. Ve Filakovu se totiž zakládalo JZD a tchán pamětnice Valentin Varga byl vybrán jako odstrašující příklad pro ostatní a za neplnění dodávek, které ovšem dávno splnil, byl odsouzen na několik let vězení. Takto o tom dnes mluví Dana Vargová: „Ti statkáři museli plnit ty dodávky. Měli velký statek. Tchán měl naprosto všechno splněno, měl od toho doklady. Oni je každopádně chtěli zavřít, protože jim potřebovali sebrat majetek. Něco trochu málo soudně k tomu potřebovali. Takže byl ten proces. Manžel tam nebyl, ale byl tam švagr a byla tam tchyně, manželova maminka. To tam všechno v těch spisech od soudu bylo. Jeho právník to předložil, že to má splněno, protože on to odkoupil od lidí, aby to mohl splnit. Protože oni toho tolik nevyprodukovali, kolik jim nadiktovali, že musí odevzdat. On to měl a ten, co ho soudil, to takhle smotal, zmačkal a hodil to do koše. A že stejně je to nepřítel a tak dál. Tak byl odsouzen.“

Valentin Varga si nakonec v několika různých kriminálech odseděl sedm let vězení. Zbývající členové rodiny byli vystěhováni do Šumperka na severní Moravě. Tím to však pro rodinu neskončilo. Jako bývalí kulaci na ně bylo pohlíženo jako na nepřátele socialismu a podle toho s nimi režim, ale především lidé zacházeli. Zatčena a odsouzena byla nakonec i matka Julia Alžběta Vargová. Její sestra jí totiž poslala pytel fazolí, protože rodina neměla co jíst. Do Šumperka byli vyhnáni jen s nejnutnějšími věcmi, bez znalosti češtiny, a tak paní Alžběta fazole prodala a koupila za ně nejnutnější potraviny. Někdo ji ale udal za nezákonné obohacování a byla uvězněna na jeden rok do ženské věznice v Pardubicích.

Dana Vargová vzpomíná, že zpočátku manželovi nechtěla věřit, že by komunistický režim jen tak někoho vyhnal a uvěznil. „Manžel měl také velké problémy. On mě vlastně seznámil s těmi padesátými lety. A já a moje maminka jsme tomu vůbec nevěřily. My jsme říkaly: ,Vy jste museli něco udělat. To není možný, aby vám veškerý majetek vzali a vystěhovali vás sem.“ Nakonec byl málem uvězněn i manžel. Nejprve musel jako syn kulaka narukovat do PTP, a když se vrátil, byl v práci, v JZD Šumperk, obviněn ze zpronevěry, protože mu lidé z nezajištěného skladu kradli materiál. Prvotní rozsudek zněl na 12 měsíců, ale po odvolání se změnil na podmínku, soudní příkaz k vystěhování z bytu a výpověď z práce.

Syn Julek obrátil život rodiny naruby

V říjnu roku 1962 se manželům Vargovým narodil syn Julek. Byl to zdravý, silný chlapec, který dělal všem radost. Až do devíti let žil obyčejným životem jako ostatní děti jeho věku. Odlišoval se jen tím, že byl průbojnější, měl vynikající prospěch a byl velmi zvídavý. Vše se změnilo v jeho devíti letech, kdy u něj obyčejné očkování proti žloutence vyvolalo nemoc zvanou dermatomyositida. Je to velmi těžká forma autoimunní nemoci, která napadá kůži, svaly a později i vnitřní orgány a pomalu člověka zabíjí.

Tato těžká rána zmobilizovala celou rodinu, která se všemožně snažila Julkovi pomoci. I díky špatné léčbě socialistických doktorů, kteří zakázali jeho léčbu v zahraničí, se nemoc stále zhoršovala. Julius už nebyl schopen chodit a byl upoután na lůžko. Na těle měl bolavé kožní krusty, atrofii svalů a trpěl nesnesitelnými bolestmi. Přesto se nevzdával a rozhodl se bojovat. Učil se, četl a všemožně se vzdělával. S pomocí manželů Vargových a okolí se mu podařilo vystudovat střední školu.

Dana Vargová ale vzpomíná, že to nebylo vůbec jednoduché. Když Julius dospíval, snášel své utrpení velmi těžce a celá rodina se ocitala na pokraji psychických sil: „Pro mě to nebylo zrovna nejlehčí. A on, než se stal tím křesťanem, taky to nebylo zrovna ideální. On s tím v té pubertě nebyl ještě smířený. V té pubertě byl docela zlý. Když jsme ho třeba koupali, tak ho to bolelo. Tak třeba mně i jednou řekl takový škaredý slovo. A já jsem mu dala políček a manžel mi před ním vynadal. Manžel to těžce nesl, dát Julkovi políček.“

Pomohla mu víra v Boha

Razantní změnu postoje u Julia vyvolaly návštěvy fary v Hoštejně, kde se u kněze Josefa Hrdličky věřící scházeli k teologickým rozpravám, a Julius, protože byl otevřený novým myšlenkám, postupem času prožíval svou konverzi. Seznámil se také s mnoha zajímavými lidmi z katolických kruhů, kteří se stali jeho přáteli. Rázem už svou nemoc nebral jako osobní neštěstí, ale jako poslání a úkol. „Poté, co se stal křesťanem, tak on to bral jako... já bych to vysvětlila tak jednoduše, že Bůh takovým těžkým křížem obdarovává jenom ty, o kterých ví, že to vydrží. Tak on se to snažil brát asi takhle.“

Studoval Bibli, katechismus a nejvíce ho ovlivnil svatý Augustin. I ten nebyl zpočátku křesťanem a až poté, co konvertoval, začal žít podle křesťanských zásad. Julius se toužil stát knězem. To se mu nedařilo, a tak se rozhodl pro vstup do řádu. Nejprve ho nikde nechtěli přijmout. Ochrannou ruku našel až u provinciála České provincie dominikánů Dominika Duky, nynějšího arcibiskupa českého. Ten zařídil jeho přijetí do řádu dominikánů. V Jablonném v Podještědí v kostele sv. Zdislavy pod kontrolou mužů z StB prošel řeholním slibem a dostal řeholní jméno Augustin. Pro řád potom s pomocí paní Dany a přátel psal filozofické a teologické práce a připravoval se na vstup do kláštera. Toto jeho přání se mu nakonec již nesplnilo. Zemřel dřív, než se klášter v Olomouci stal po revoluci obyvatelným.

Sotva se pohnul, přesto byl pro StB jedním z nejnebezpečnějších

Na teologické, filozofické a politické semináře jezdily k Vargům i vůdčí osobnosti protirežimního postoje u nás. Byl to například Josef Zvěřina nebo Václav Malý. Byt také navštěvovali lidé z Jazzové sekce a dveře domu byly otevřeny ve dne i v noci všem, kdo byli ochotni naslouchat a přemýšlet. Dům se tak stal pulzujícím srdcem Šumperka. To ale nemohlo ujít pozornosti StB, a tak před domem neustále stál černý automobil. Jednou dokonce Julius musel na stanici k výslechu. Místo obav to ale přijal s velkou grácií. Takto na to dnes vzpomíná Dana Vargová: „S Julkem jsme byli i u výslechu. To byla akce. Julek dostal pozvánku na StB. On tam sám nemohl, byl odkázaný na pomoc. Tehdy jsem tam tedy byla s ním já. Julek to bral s humorem. Říkal: ,Mami, máš takový starý klobouk, který používáš na zahradu. Tak si ho nasadíš a povezeš mě, jako paní Müllerová vezla Švejka.‘ On na tom trval. Tak já jsem v tom klobouku fakt jela. Co vám mám povídat. Brali jsme to s humorem. Dostali jsme se tam výtahem. Ta fízlárna byla, kde je dnes fitnesscentrum. Tak jsme dorazili do té kanceláře a Julek se tam hned začal štajfovat, že chce kopii výslechu. Tak oni mu řekli, že na žádnou kopii nemá právo, že se hrozně mýlí. Výslech byl – kdo k vám chodí a tak dál. Tak Julek, že k nám nikdo nechodí. Že se u nás konají semináře. Nekonají. Prostě všechno zatloukal. Protože nějaký právníci z těch kruhů mezi těma dominikánama říkali, že všechno se má zatloukat.“

Neriskoval však jen Julius, ale hlavně jeho rodiče. Ti o všem věděli a aktivně se všeho účastnili. Dana Vargová byla dokonce ještě několikrát předvolána na StB. Kupodivu ale nikdy nepřišla o místo učitelky, a to i přesto, že o tom ve škole věděli. Říká, že všichni kolegové se jí spíše snažili pomoct. Ve školství zůstala, i když jejího syna StB považovalo spolu s Vladimírem Hajným a Jiřím Veberem za nejnebezpečnější lidi pro komunistický režim na Šumpersku. Dana Vargová si myslí, že se komunisté báli Božího trestu. Před očima totiž pořád měli těžce nemocného Julia. „Oni mě z té školy nechtěli vyhodit. Oni se tak trochu báli toho Božího trestu. Byli pověrčiví a mnozí z nich tajně chodili do kostela.“

Paní Vargová dokonce pod vlivem svého syna a jeho přátel  konvertovala ke katolické víře, přitom byla vychovávána v ryze ateistické rodině. Nebyla jediná, mnoho Julkových kamarádů našlo víru v Boha.

Tisk samizdatu a pád železné opony

Julius také přispíval do samizdatového časopisu Res Publica, který vydával Ing. Vladimír Hajný. Asi někdy v roce 1987 za finanční pomoci několika lidí byl Juliovi koupen počítač Comodorre. „Ten počítač stál tenkrát šedesáti tisíc. Víte, co to bylo před revolucí šedesát tisíc? My jsme je neměli. Ty peníze se poskládaly. Dali je kněží a kamarádi, co už dělali.“ Julius počítač využíval nejen k psaní, ale hlavně na rozšiřování různých katolických textů, samizdatu a různých petic.

V listopadových dnech roku 1989 se celá rodina velmi aktivně zapojila do boje proti totalitě. Na počítači se tiskl jeden leták za druhým. Julius se stal jednou z hlavních osobností listopadových dnů. Promlouval k lidem na shromážděních v divadle a u Vargů se scházeli lidé z nově vzniklého Občanského fóra. Paradoxně se později Vargovi nastěhovali do vily Aloise Švédy, okresního šéfa KSČ, kde byl Juliovi umožněn bezbariérový přístup.

Bojoval až do konce

Z nabyté svobody se ale Julius radoval jen pár let. Nemoc se stále zhoršovala a i přes léčbu ve Vídni se pomalu ohlašoval konec. I přes zhoršující se stav nezapomínal na své okolí a do poslední chvíle se snažil lidem pomáhat. „Poslední roky měl drsné bolesti. Ke konci už měl ukrutné bolesti. Pořád však zvládal pomáhat lidem i při těch ukrutných bolestech,“ vzpomíná Dana Vargová.

Julius Augustin Varga zemřel 4. května 1996 ve svých 33 letech. Ve stejném věku jako Ježíš Kristus zemřel na kříži. I Julius si svůj kříž nesl celý život a dokráčel s ním i na konec své cesty. To, jak ho měli lidé rádi, se ukázalo i po jeho smrti. Na jeho pohřeb byl kostel úplně plný lidí. Přijeli z celé republiky a to se opakovalo i při pohřbu jeho otce v roce 2006. Dana Vargová říká, že i dnes, když se za něho koná mše, přijde do kostela mnohem více lidí než normálně. „Když lidé zjistí, že za Julka je mše, tak jich přijde víc do kostela. Protože vědí, že ještě ty Julkovi kamarádi budou hrát a zpívat tu mši. Mnozí z nich byli naprosto nevěřící. Ještě dodnes jsou pilířem šumperské farnosti.“ Dodnes mnoho z nich Danu Vargovou pravidelně navštěvuje a pomáhá jí. Zvou ji na rodinné slavnosti jako členku vlastní rodiny.

V současnosti žije Dana Vargová v Šumperku a na svůj těžký úděl nevzpomíná se slzami v očích, ale spíše s povděkem, že jí přinesl tolik dobrých přátel. „Kdybychom neměli Julka, takového, jaký byl, náš život by se úplně jinak vyvíjel. Protože ti přátelé, které mám, bych nikdy neměla. A to je úžasné, protože ve své většině jsou to vynikající lidé.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)