Milan Uhde

* 1936

  • “Takže já jsem se snažil, aby ten proces privatizace proběhl dobře. Podporoval jsem to, že Klaus si přál, aby ta privatizace neměla právo tzv. soudního přezkumu – protože věděl, že jestli se tam bude soudně něco přezkoumávat, tak bude privatizace trvat deset let a nikdy se nedotáhne do konce. Všichni se budou bránit. Vynalézaví advokáti najdou takové cesty, onaké cesty. Zákonodárství je nedokonalé, soudy řeknou, tady není ta judikatura jasná, musíme tamto nebo ono. Řeklo se: to je revoluční proces. Privatizace. My potřebujeme privatizovat, poněvadž západní podniky říkaly: ‚Státní hutě Ostrava, to není pro nás partner. Je to Franta, nebo Tonda, který to vlastní?’ To se musí udělat, jinak to nepůjde! Čili proti sociálním demokratům a všem, kteří říkali: soudní přezkum je nutný – všichni právníci toho druhu říkali, že bez soudního přezkumu (to nejde) – tak já jsem podporoval všude a prosil jsem všechny poslance… Podařilo se to prosadit – zákon, že proti rozhodnutí privatizační komise není odvolání. To se ihned realizuje. A Klaus říkal: ‚Rychlost, rychlost! Tomáš Ježek selhal…’ Povídám: ‚Jak selhal? Vždyť oni na ten jeden privatizační projekt měli půl hodiny!’ ‚No to je právě moc,’ řekl Klaus. ‚Já bych jim dal dvě minuty.’ Povídám: ‚A co by za to prozkoumali na tom projektu?’ On říká: ‚Kvalitu papíru, na kterém je ten projekt’ – doslova reprodukuju – ‚kvalitu papíru, na kterém je ten projekt napsán. Milane, to je lhostejné! Trh si najde… Ta Státní privatizační komise vybere Frantu, Franta se ukáže špatnej, zkrachuje, převezme to Tonda, špatnej, převezme to Jirka a ukáže se, Jirka je výbornej. Trh si ho najde.’ Já říkám: ‚No a co ti zaměstnanci, kteří budou bez platu, budou v nejistotě?’ ‚No, to se nedá… budou chudnout,’ Klaus povídá, ‚někdo musí být nejchudší. To nejde.’ Víte, tam ten cynismus samozřejmě už byl, já jsem nebyl hluchý a slepý. Ale já jsem viděl, že ten požadavek rychlé privatizace je rozumný.”

  • “On zahájil v pondělí ráno gremium. ‚Kdo četl úvodník ve Financial Times?’ Nikdo. ‚No to je neuvěřitelné. To je zásadní úvodník. Vy jste ne… No tak já končím. Já to nezahájím, to nemá cenu. Kdo přichází na tohle gremium a nezná úvodník ve Financial Times, nemá tady co dělat. Já jdu pryč, já mám jinde práci.’ A teď Zielenec do toho – jediný, který si s ním tykal. Tak svou polštinou takovou českou: ‚Ale tak, Vašku, tak ho zahaj.’ ‚Pepíku, nezahájím. To opravdu, prosím tě… Ještě se zeptám. Kdo odbírá Financial Times?’ Jeden snaživec, který si chtěl šplhnout, se přihlásil. Nešplhl si. Řekl mu: ‚No to je ještě horší. On to odbírá, a on to ne… To je ještě horší než to neodbírat. Ne, nezahájím to.’ ‚Ale tak Vašku, podívej se, jsme tady všichni, tak to zahaj.’ ‚Dobře, poslední pokus, Pepíku. Kdo četl poslední Mladou frontu Dnes, Právo a Lidové noviny?’ Nikdo se nepřihlásil, protože zaprvé nikdo to nečetl – bylo půl deváté ráno v pondělí, po neděli. Nikdo to nečetl. A věděl, že zalhat a říct: ‚Já jsem četl lidovky’ – ten Klaus by ho vyzkoušel, řekl by: ‚Tak jaký je tam úvodní článek?’ nebo ‚Jaká je tam ta hlavní studie na druhé straně?’ Rozumíte? Takže nikdo. A on řekl: ‚Tak vidíš, Pepíku, vidíš? Já to nemůžu zahájit. Tady se nic nečte. Proč sem chodíte? Proč tady jste?’ Teď my jsme všichni byli provinilí – a teď on začal. ‚Dobře, tak já to zahájím.’ Klaus vám říká: ‚Zradil nás Kalvoda, podrazy na nás dělají lidovci. Tam je podraz, Havel podraz, tuhle podraz, tam…’ My jsme byli všichni šťastní, že už začal nadávat někomu jinému. Takže jsme neřekli… já bych byl řekl: ‚Pane předsedo, a nepřeháníte, vždyť ty myšlenky toho Tomáše Ježka’ – který byl tehdy v ODA – ‚ty jsou rozumné.’ On říkal: ‚Děláme bankovní socialismus.’ Nad tím je třeba se zamyslet… Já jsem to nedokázal. Já jsem si to myslel, ale kýval jsem: ano, jsou hrozní, proti nám všichni. To byla atmosféra absolutního odporu k jakékoliv spolupráci.”

  • “A teď přejdu k té Chartě. Já jsem tedy tomu Jiřímu Müllerovi, který mě navštívil den po Štěpánu, povídal: ‚Já si to musím rozmyslet. Můžete mi ten text tady nechat?’ Jiří povídá: ‚Ano, ale jenom do zítřka. Já si zítra přijdu pro vaše rozhodnutí.’ Já jsem říkal: ‚Ano, každopádně budu připraven vám říct, jak jsem se rozhodl. Poradil jsem se se ženou. Ta mě znala. Měla se mnou tu pětiletou zkušenost a povídá: ‚Já si myslím, že to podepsat nemáš. Ty to nevydržíš. Ty ten tlak neustojíš. A bude to na mně a já tě budu muset zase stavět na nohy. A já už na to nemám. Prosím tě, nedělej to. Nedělej to, dost na tom, že se držíš jako zakázaný autor.’ – Novou hru pro rozhlas jsem už poslal Erikovi Spiessovi způsobem, který vám také vylíčím – ‚Nedělej to.’ Ale já jsem… ne ani tak kvůli tomu textu, ale kvůli tomu pocitu, že mně někdo stojí na krku, abych nemohl dýchat, a že já tady mám příležitost vykřiknout: ‚Tady mě zabíjejí, tady mě ničí jako autora! Podívejte se na to, vy všichni, kteří se o tom dozvíte!’ To byl pro mě patos Charty – musím se k tomu přiznat – poněkud zúžený. Mně se nelíbila moc myšlenka dialogu s komunistickou stranou. Se mnou jako s nestraníkem nikdy komunistický strana žádný dialog nevedla.”

  • “Já jsem měl s tatínkem strašlivý konflikt. Protože v pětačtyřicátém roce okamžitě byl pokyn vyvěsit sovětské prapory. A sovětské prapory nebyly. Takže červené prapory. Že tam nebude ten srp a kladivo, nevadí – rudý prapor. Tak tatínek rudý prapor obstaral. Neboť my jsme měli rudý prapor s bílým kruhem uvnitř a tam byla svastika, tam byl hákový kříž. To jsme měli – jako řádní občané protektorátu. Takže tatínek… maminka neuměla šít, ale tatínek byl obratný v domácích pracích, v opravárenství, ve všem se vyznal. Usedl k šicímu stroji, vystřihl kulaté kolo s tou svastikou a všil tam ze starých červených trenírek, pěkně, perfektním stehem, takže na dálku – my jsme měli stožár, a když se to na ten stožár vyvěsilo, to by musel mít někdo dalekohled, aby viděl, že jsou tam nějaké stehy. Perfektně to udělal. A šil a já, který už jsem nebyl fanatik pro německou armádu, která nás tady ‚brání’, nýbrž já jsem miloval Rudou armádu – protože ta nás zachránila. Tak jsem udělal takovou poznámku: ‚No, to se teda moc nevyznamenáme, když vyvěsíme tady ten předělaný hákenkrajc.’ Devítiletý, politicky již velmi ostře cítící mladý muž! Tatínek šil a k tomu prohodil poznámku: ‚Jedna armáda odešla, druhá přišla.’ To byla strašlivá poznámka pro devítiletého nadšence. Takže devítiletý nadšenec pravil: ‚Mluvíš jako kolaborant.’ To už jsem věděl od Jirky Hanzálka, kdo je to kolaborant. A věděl jsem to i od jiných samozřejmě – je pětačtyřicátý rok. A tatínek se příšerným způsobem naštval. Tatínek mě nikdy neuhodil, ale tady to vypadalo, že tedy nějakou koupím. Takže já jsem utekl na záchod a tam jsem se zamkl.”

  • “Ta situace byla komplikovaná potud, že moje maminka podala tu žalobu v paternitní záležitosti – okamžitě – takže ona nikdy židovskou žlutou hvězdu nenosila. Protože nejdříve tedy měla podanou tu žalobu a potom jí soud vyhověl. Takže ona měla dokonce úřední doklad o tom. Sice státní zástupce podal proti tomu námitky, ale nikdy to odvolací kolo… odvolací instance nikdy nezasedla. Takže moje maminka měla nepravomocný, avšak kladný posudek… nebo kladné rozhodnutí soudu, že Židovka není. Tedy žlutou hvězdu nenosila. A přesto nás jednou… pamatuji si, že jsem s maminkou šel kupovat maso, a z té prodejny nás vyhodili. Nějaká dáma, já ji dodneška vidím před sebou – měla takový ozdobný hnědý klobouk a v něm vysoké pero. Byla to náramně mondénní dáma, která – česky ale – mou maminku oslovila a měla k ní promluvu, které jsem vůbec nerozuměl. Ale smysl té domluvy byl, že přece maminka ví, kdy může nakupovat a co je zač. A ať neuvádí tady všechny a zejména paní řeznici a jejího manžela, majitele toho krámu… ať neuvádí do těžké situace, ať ji uzná a tak dále. A moje maminka tedy rozhodla, že se odebereme pryč. Odešli jsme pryč a já jsem samozřejmě zvídal, co se stalo. A maminka řekla: ‚Já jsem si počínala nesprávně. Já jsem spěchala, chtěla jsem předběhnout tu frontu, víš, a to se nemá, já to uznávám, to se nemá. Já jsem cítil, že ta odpověď je nepravdivá.”

  • „Ta loajalita se týkala i politiky, proto jsem prožíval německé vojáky u Stalingradu, kteří nás hájí, že ano, a prožíval jsem komunisty. Tak to byl jeden z mých celoživotních plánů nebo představ, že budu loajální, že budu řádný občan, že budu řádný člověk. Můj mladý přítel Jiří Šimsa, když recenzoval mou knihu Rozpomínky, on mě dobře znal, přestože byl mladší o dvě generace, tak napsal, že cítí, jak těžko jsem se odhodlal k podpisu Charty 77, protože jsem vždycky toužil být zajedno. Stavět se proti, rebelovat, to mně nebylo vlastní. A druhý celoživotní zážitek a možná neméně silný, třeba ještě silnější, je pocit strachu. Já si pamatuji, že ten strach, i když ho ve mně nikdo nebudil, naopak rodiče se ze všech sil snažili vytvořit představu rodinné idyly, všechno je v pořádku, všechno je slunné, všichni se usmívají, zpívají, hrají na klavír, tatínek hraje na housle, mluví se o pěkných přirozených pozitivních věcech, tak já jsem v tom pořád cítil umělost a předstíranost. To dítě vycítí, i když to neumí vyložit a neumí to definovat, proč to je.“

  • „Ty přednášky a diskuse byly velice zajímavé a účastnili se jich i lidé, o kterých vím, že ty bolševiky nemohli ani cítit. Ten Šabata (pozn.: Jaroslav Šabata, do roku 1969 funkcionář KSČ, v době normalizace disident, mluvčí Charty 77, politický vězeň) nějakým šestým smyslem dával najevo, že on není udavač, že on nikam nepůjde a neřekne: ‚Já mám v semináři člověka, který má takové názory, měli byste si ho, soudruzi, všimnout. Soudruzi z Leninovy ulice, tajní policajti.‘ Já jsem v říjnu nebo listopadu 1956 od něj dostal pozvání, osobní, které předtím dostávali mnozí studenti a věděli už, o co jde. Říkali: ‚Nabídne ti členství ve straně.‘ Já jsem tam tedy šel a první otázka zněla: ‚Jak se díváte na politickou situaci, soudruhu Uhde?‘ Já jsem řekl: ‚No, jednoznačně to, co se děje, je zvěrstvo. Zákrok Rudé armády v Maďarsku... To je rozchod se socialismem. Chystáte se doufám vystoupit ze strany?‘ Tím byla vyřešena ta nabídka... To už bylo naprosto jasné. A to jsem dopředu nevěděl, já jsem se prostě spontánně zeptal, zda se chystá vystoupit ze strany. A on na to, že to v žádném případě, protože to hnutí se teď obrací na správnou cestu, protože smyslem toho hnutí je vrátit do společnosti svobodu. Já jsem mu na to řekl: ‚Ale to nebude žádná svoboda. Já četl Sartra a ten říká, že cíl je souhrn prostředků, které jsme vynaložili na jeho dosažení. To je cíl. Když budete zasévat obilí, tak vám něco vzroste. A když budete vraždit lidi a přepadat státy atd., tak se k žádnému socialismu nedostanete. Dostanete se k tuhé diktatuře. Tam směřuje to vaše hnutí.‘ Dohodli jsme se tedy, že se nedohodneme, ale že budeme problematiku sledovat, dále se vídat a vyměňovat si na to názory.“

  • „To byla mez šedesátých let. Lhalo se tam, říkalo se, že jsme pro socialismus. A říkali to i ti, kteří pro socialismus nebyli. Všechno se tvářilo, že je to reforma, ale reformovat chtěli jen někteří. A zákazy prostě byly. Svaz spisovatelů nemohl Václavu Černému nabídnout ani kandidaturu. On by ji samozřejmě nepřijal, protože byl spisovatel. Někteří prostě nepřipadali v úvahu. Josef Kostohryz, Václav Renč... Katolicky orientovaní spisovatelé, ale nesporně spisovatelé, kteří tam patřili. To nebylo myslitelné, to ani nikdo nenavrhl, říkalo se, že to nejde. To je mez šedesátých let. A já to prostě beru tak, že jsem si sice publikoval svou protikomunistickou hru (pozn.: divadelní hra Král Vávra), ale zároveň jsem spásal náhrobní trávu... Já jsem potom použil tento obraz veřejně v samizdatu, že jsme spásali náhrobní trávu, že tam byli zaživa pohřbeni a my jsme tu náhrobní trávu spásali jako ty kozičky pana faráře z Havlíčkovy známé básně... Spasou tebe každé léto farářovy krávy... Nenechávej se, chlapče, pohřbít na hřbitově. Skvělá Havlíčkova báseň (pozn.: novinář a básník Karel Havlíček Borovský, báseň Hrob). Spásali jsme náhrobní trávu, i když jsme se tvářili jako bojovníci za svobodu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 18.07.2017

    (audio)
    délka: 07:01:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 13.02.2020

    (audio)
    délka: 04:43:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 04.03.2020

    (audio)
    délka: 01:57:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Brno, 07.04.2022

    (audio)
    délka: 05:56:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažil jsem se vše konfrontovat se svým svědomím

Milan Uhde 60. léta
Milan Uhde 60. léta
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Milan Uhde se narodil 28. července 1936 v Brně. Jeho otec pracoval ve státní správě, matka velmi úspěšně provozovala soukromou advokátní kancelář. Pro židovský původ byla v roce 1938 vyloučena z advokátní komory. Za války se jí podařilo opatřit si falešnou ne-židovskou identitu, díky tomu se vyhnula deportaci. Její rodiče však v roce 1942 zahynuli v koncentračním táboře v Rize. Milan Uhde po válce vystudoval gymnázium a posléze Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Do roku 1956 byl příznivcem komunismu. Hrůzy, které kolem sebe vnímal, si vykládal jako chyby jednotlivců. Teprve Chruščovova kritika stalinismu a události v Maďarsku mu otevřely oči, takže pochopil, že „žije v gangsterce“. V šedesátých letech pracoval v redakci literárního měsíčníku Host do domu, publikoval, psal rozhlasové i televizní hry. Do povědomí lidí se dostal ostře satirickou hrou Král Lávra. V době normalizace byl označen za nepřátelskou osobu a roku 1972 se stal zcela zakázaným autorem. Publikoval pod pseudonymy (např. hra Balada pro banditu), v samizdatu i v zahraničí. V roce 1976 podepsal Chartu 77. Byl sledován tajnou policií, podstoupil vícero výslechů. Ještě před sametovou revolucí stál u zrodu nakladatelství Atlantis, které po listopadu 1989 krátce řídil. Poté působil několik let v politice, v letech 1990-92 jako ministr kultury, následně byl poslancem a do roku 1996 též prvním předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Svou politickou dráhu spojil s Občanskou demokratickou stranou, v roce 1997 z ní po kritice Václava Klause odešel a následně se stáhl i z politiky. Dodnes je aktivním autorem. Žije v Brně.