Milan Uhde

* 1936  

  • „Ta loajalita se týkala i politiky, proto jsem prožíval německé vojáky u Stalingradu, kteří nás hájí, že ano, a prožíval jsem komunisty. Tak to byl jeden z mých celoživotních plánů nebo představ, že budu loajální, že budu řádný občan, že budu řádný člověk. Můj mladý přítel Jiří Šimsa, když recenzoval mou knihu Rozpomínky, on mě dobře znal, přestože byl mladší o dvě generace, tak napsal, že cítí, jak těžko jsem se odhodlal k podpisu Charty 77, protože jsem vždycky toužil být zajedno. Stavět se proti, rebelovat, to mně nebylo vlastní. A druhý celoživotní zážitek a možná neméně silný, třeba ještě silnější, je pocit strachu. Já si pamatuji, že ten strach, i když ho ve mně nikdo nebudil, naopak rodiče se ze všech sil snažili vytvořit představu rodinné idyly, všechno je v pořádku, všechno je slunné, všichni se usmívají, zpívají, hrají na klavír, tatínek hraje na housle, mluví se o pěkných přirozených pozitivních věcech, tak já jsem v tom pořád cítil umělost a předstíranost. To dítě vycítí, i když to neumí vyložit a neumí to definovat, proč to je.“

  • „Ty přednášky a diskuse byly velice zajímavé a účastnili se jich i lidé, o kterých vím, že ty bolševiky nemohli ani cítit. Ten Šabata (pozn.: Jaroslav Šabata, do roku 1969 funkcionář KSČ, v době normalizace disident, mluvčí Charty 77, politický vězeň) nějakým šestým smyslem dával najevo, že on není udavač, že on nikam nepůjde a neřekne: ‚Já mám v semináři člověka, který má takové názory, měli byste si ho, soudruzi, všimnout. Soudruzi z Leninovy ulice, tajní policajti.‘ Já jsem v říjnu nebo listopadu 1956 od něj dostal pozvání, osobní, které předtím dostávali mnozí studenti a věděli už, o co jde. Říkali: ‚Nabídne ti členství ve straně.‘ Já jsem tam tedy šel a první otázka zněla: ‚Jak se díváte na politickou situaci, soudruhu Uhde?‘ Já jsem řekl: ‚No, jednoznačně to, co se děje, je zvěrstvo. Zákrok Rudé armády v Maďarsku... To je rozchod se socialismem. Chystáte se doufám vystoupit ze strany?‘ Tím byla vyřešena ta nabídka... To už bylo naprosto jasné. A to jsem dopředu nevěděl, já jsem se prostě spontánně zeptal, zda se chystá vystoupit ze strany. A on na to, že to v žádném případě, protože to hnutí se teď obrací na správnou cestu, protože smyslem toho hnutí je vrátit do společnosti svobodu. Já jsem mu na to řekl: ‚Ale to nebude žádná svoboda. Já četl Sartra a ten říká, že cíl je souhrn prostředků, které jsme vynaložili na jeho dosažení. To je cíl. Když budete zasévat obilí, tak vám něco vzroste. A když budete vraždit lidi a přepadat státy atd., tak se k žádnému socialismu nedostanete. Dostanete se k tuhé diktatuře. Tam směřuje to vaše hnutí.‘ Dohodli jsme se tedy, že se nedohodneme, ale že budeme problematiku sledovat, dále se vídat a vyměňovat si na to názory.“

  • „To byla mez šedesátých let. Lhalo se tam, říkalo se, že jsme pro socialismus. A říkali to i ti, kteří pro socialismus nebyli. Všechno se tvářilo, že je to reforma, ale reformovat chtěli jen někteří. A zákazy prostě byly. Svaz spisovatelů nemohl Václavu Černému nabídnout ani kandidaturu. On by ji samozřejmě nepřijal, protože byl spisovatel. Někteří prostě nepřipadali v úvahu. Josef Kostohryz, Václav Renč... Katolicky orientovaní spisovatelé, ale nesporně spisovatelé, kteří tam patřili. To nebylo myslitelné, to ani nikdo nenavrhl, říkalo se, že to nejde. To je mez šedesátých let. A já to prostě beru tak, že jsem si sice publikoval svou protikomunistickou hru (pozn.: divadelní hra Král Vávra), ale zároveň jsem spásal náhrobní trávu... Já jsem potom použil tento obraz veřejně v samizdatu, že jsme spásali náhrobní trávu, že tam byli zaživa pohřbeni a my jsme tu náhrobní trávu spásali jako ty kozičky pana faráře z Havlíčkovy známé básně... Spasou tebe každé léto farářovy krávy... Nenechávej se, chlapče, pohřbít na hřbitově. Skvělá Havlíčkova báseň (pozn.: novinář a básník Karel Havlíček Borovský, báseň Hrob). Spásali jsme náhrobní trávu, i když jsme se tvářili jako bojovníci za svobodu.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Brno, 18.07.2017

    (audio)
    délka: 07:01:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažil jsem se vše konfrontovat se svým svědomím

Milan Uhde 60. léta
Milan Uhde 60. léta
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Milan Uhde se narodil 28. července 1936 v Brně. Jeho rodiče působili jako právníci a kromě pamětníka vychovávali další tři děti. V dětství byl svědkem nevraživosti vůči židovskému obyvatelstvu. Jeho matku jako Židovku vyloučili v roce 1938 z advokátní komory. Rodiče jí zemřeli v koncentračním táboře. Po válce Milan Uhde vystudoval gymnázium a posléze Filozofickou fakultu dnešní Masarykovy univerzity v Brně. I po únoru 1948 v něm převládala dětská důvěřivost a touha po loajalitě. Přestože se setkával s hrůzami komunistické diktatury, chápal je jako chyby jednotlivců, nikoli komunistického systému, kterému i nadále vnitřně věřil. Obrat v jeho myšlení a směřování nastal v roce 1956 v souvislosti s projevem tehdejšího čelného představitele Sovětského svazu N. S. Chruščova o kultu osobnosti a zvěrstvech stalinismu a také v souvislosti s událostmi v Maďarsku. Podle svých slov tehdy pochopil, že žije v „gangsterce“. V šedesátých letech nastoupil Milan Uhde do redakce literárního měsíčníku Host do domu, publikoval, psal rozhlasové i televizní hry. V roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa, v době normalizace byl označen jako nepřátelská osoba a od roku 1972 se stal zcela zakázaným autorem. Komunistický režim ho pronásledoval až do roku 1989. V 70. letech podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil několik let v politice. Dodnes je aktivním autorem. Žije v Brně.