Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Uhde (* 1936)

Snažil jsem se vše konfrontovat se svým svědomím

  • narodil se 28. července 1936 v Brně

  • jeho matka byla židovského původu, za války si opatřila falešnou identitu

  • prarodiče zahynuli v koncentračním táboře v Rize

  • do roku 1956 byl zastáncem ideje komunismu

  • v 60. letech pracoval v literárním měsíčníku Host do domu

  • v roce 1964 měla premiéru jeho satirická hra Král Lávra

  • za normalizace byl zakázaným autorem

  • publikoval pod pseudonymy, v samizdatu i v zahraničí

  • v roce 1976 podepsal Chartu 77

  • sledovala ho tajná policie, absolvoval vícero výslechů

  • krátce před revolucí stál u zrodu nakladatelství Atlantis

  • v letech 1990-92 byl ministrem kultury v české vládě

  • poté byl poslancem a předsedou poslanecké sněmovny

  • svou politickou dráhu spojil s ODS

  • v roce 1997 po kritice Václava Klause z ODS odešel

  • dodnes je aktivním autorem

  • žije v Brně

„Potřeboval jsem to... Pro vlastní touhu vyznat se sám v sobě,“ začíná své vyprávění v souvislosti s autobiografickou knihou svých vzpomínek Milan Uhde. Spisovatel, dramatik, scenárista a také bývalý politik. V knize Rozpomínky sebeironizujícím způsobem popisuje svůj životní příběh. Právě tento přístup k sobě mu podle něj pomohl pochopit svou vnitřní integritu. „Já jsem loajalitu cítil jako jednu ze svých celoživotních tužeb. K někomu nebo k něčemu patřit. Stavět se proti nebo rebelovat, to mně doteď není vlastní. Když jsme u té knihy, tak dalším mým celoživotním pocitem byl pocit strachu. I když ho ve mně nikdo nebudil, rodiče se snažili vytvořit představu našeho idylického života, tak já to vše vycítil. Cítil jsem umělost, předstíranost a strach.“

Milan Uhde se narodil v roce 1936 v Brně, vyrůstal zde společně s dalšími třemi sourozenci. Jeho otec Theodor byl zaměstnán ve státních službách, maminka Olga za první republiky velmi úspěšně provozovala soukromou advokátní kancelář, byla jediná brněnská advokátka-žena a mimo jiné také výborná řidička. Na válečné období Uhde vzpomíná jako na dobu, kdy nesměl opouštět „hranice“ rodinného domu. „Plot naší zahrady, který jsem v dětství nesměl přelézt, jsem symbolicky přelezl až v roce 1976, kdy jsem podepsal Chartu 77... Zpětně se ale nedivím, že mě nikam nepouštěli. Byl jsem hrozně důvěřivý, nacistické propagandě jsem zcela propadal.“ Ve svém vyprávění o dětství vzpomíná zejména na svou naivitu a také na rozpory, které postupně vnímal.

Srovnat se s židovskými kořeny

Maminka Olga sice konvertovala ke katolictví a byla „upřímnou katoličkou“, pocházela však z židovské rodiny. Aby se za války vyhnula koncentračnímu táboru a ochránila před ním i své nejbližší, domluvila se se svými rodiči, že s nimi povede paternitní spor. Šlo o ponižující proceduru, kdy musela zažalovat své skutečné rodiče a nechat se zkoumat “rasovým znalcem” z Berlína, jehož zřejmě rodina podplatila. Nakonec se však podařilo získat soudní doklad, že Olga není dcerou svých rodičů, a není tedy Židovka. Ani tak ovšem zcela neunikla rasovému pronásledování a už v roce 1938 byla vyloučena z advokátní komory.

„Maminka získala rozhodnutí soudu. (...) Nenosila tak například židovskou hvězdu. (...) Ale jednou jsem s ní šel do řeznictví a prodavačka se na ni osopila, co tu dělá. Jestli neví, kdy má chodit a že je všechny ohrožuje, že nemá rozum a je nezodpovědná. Maminka se mnou odešla a vysvětlila mně, že se snažila předběhnout ve frontě a že ji vyhodili právem.” Byť prý už tehdy cítil, že k němu matka není upřímná, až mnohem později pochopil, o co ve skutečnosti šlo: že tu maminka narazila na jedno z protektorátních protižidovských opatření, podle něhož Židé směli nakupovat jen v určitý den a hodinu. Podobně se teprve s odstupem dozvěděl otřesnou skutečnost, že jeho prarodiče neodešli na Slovensko, jak mu bylo řečeno, ale zahynuli v roce 1942 v koncentračním táboře v Rize. Nebo že matčina bratra, též advokáta Ericha Geigera, nacisté popravili ne jako “partyzána”, ale kvůli židovskému původu.

Předstírat před dětmi, že se nic vážného neděje, se rodičům jakž takž dařilo do roku 1941. V té době ještě pořádali sešlosti a rodinné slavnosti. Později se vše vytratilo a zůstaly jen skromné oslavy Vánoc. „Pro rodiče už asi bylo těžší organizovat nějaká společenská setkání. Dolehlo na ně, že maminka je Židovka. Mnozí z pravidelných hostů z opatrnosti už raději nepřišli.“ V souvislosti s židovským původem musela rodina pamětníka v roce 1942 podstoupit také domovní prohlídku. 

Srovnat se se svými židovskými kořeny se Milanu Uhdemu podařilo až ve zralé dospělosti. “Byla tam nakupena spousta nepravd, sice řekněme ‚zbožných’ – ale nepravd. Takže jsem s tím zápasil do vysokého věku, ještě po padesátce jsem to stále přetřásal. Trvalo mi hodně dlouho, než mě ta historie přestala v noci sužovat.”

Válka zanechala mnoho šrámů

Do první třídy obecné školy nastoupil v roce 1942. „Měl jsem skvělou paměť. Stačilo mně přečíst si řádek a pamatoval jsem si ho. Jedničky jsem měl zadarmo. Už tím jsem byl v kolektivu velmi neoblíbený. Horší ale bylo, že jsem vždycky solidarizoval s paní učitelkou, a ne se svými spolužáky, kteří přece lajdačili, nepřinesli úlohu. (...) Stejně horlivě jsem věřil v tehdejší systém. Až později jsem například pochopil, že mě učitel šikanoval, když po mně neustále chtěl, abych opakoval nacistický pozdrav. Vyčítal mně, že zvedám ruku příliš pomalu. A já se tehdy opravdu snažil.“

To, že nežije ve svobodné zemi, ale v protektorátu, do jisté míry nahlédl, když při jízdě rodinnou tatrovkou došlo ke srážce s německou sajdkárou. „Viděl jsem, jak se mí rodiče vyděsili. Ten strach byl fyzicky viditelný. Můj suverénní tatínek se bojí! To pro mě bylo tehdy nepřípustné. Nehodu zavinili němečtí vojáci. Tatínek se přece neměl čeho bát...“ Milan Uhde vzpomíná také na bombardování Brna ke konci druhé světové války. Jeho otec pracoval poblíž brněnského hlavního nádraží v Josefské ulici. „Šel jsem tatínkovi naproti, nejezdily tramvaje. (...) Byla to veliká hrůza. Měl jsem strach, že tatínka už neuvidím, ale dopadlo to dobře.“

Konec války prožila rodina u známého mimo Brno v obci Hvozdec. Pamětníkovi rodiče tu se svými dětmi zůstali až do příchodu Rudé armády. „Vzpomínám na německého důstojníka, jak nám lámanou češtinou říkal: ‚Vy si užijete! Vy se radujete, že přijdou Rusové, ale nemyslete, že jsou to osvoboditelé. Vy si na mě vzpomenete.‘ A poznali jsme to záhy. To byl drastický vpád. Všechny ženy, včetně manželky hospodáře, byly znásilněny. Rusové si chodili ty ženy vyzvedávat přímo od jejich manželů. Moji maminku zachránilo to, že na klíně chovala čtyřtýdenní dítě. To respektovali.“ Rodina se po tomto zážitku rozhodla vrátit do Brna. I cestou se setkávala se zprávami o znásilňování ruskými vojáky.

Válka zanechala mnoho šrámů. Deset let například trvalo, než se Uhdeovi dokázali usmířit s otcovou sestrou Any, která byla od 20. let provdaná za brněnského Němce Karla Seberu. V době platnosti nacistických rasových zákonů prý tato Any pamětníkovu otci radila, aby se s Židovkou Olgou raději rozvedl. Když se pak na konci války karta obrátila, přišla naopak Olgu prosit, zda by byla jako advokátka schopna dostat je z odsunu německého obyvatelstva. Olga to prý tehdy odmítla. V rámci “divokého” odsunu Karel Sebera utrpěl zranění hlavy, následkem čehož už pak nemluvil. Spíš shodou náhod ale manželé nakonec odsunuti nebyli a dožili v Československu.

Když se vraždí lidé, nevede to k socialismu, ale k diktatuře

V roce 1948 Milanovi rodiče vstoupili do komunistické strany. Otec ve státní správě povýšil, matka mohla zůstat v advokacii, byť soukromou kancelář musela zavřít a v advokátní poradně vydělávala jen zlomek dřívějších částek. Jako členka strany ale získala prověření k obhajobám u Státního soudu a absolvovala zde několik – slovy jejího syna – “velmi nepěkných procesů”, v nichž spravedlivá obhajoba měla jen omezené pole působnosti. “Směla samozřejmě jen shledávat polehčující okolnosti. (...) Přestože, vzato před pánembohem, to byla strašná obhajoba – ti lidé byli tak zdecimovaní, zmučení, že i za slovo, které mělo vlídný nátěr, byli vděční.“

Politické procesy zasadily ránu jeho důvěře v komunismus stejně jako stísněná atmosféra na gymnáziu, kam nastoupil v roce 1950 a kde krátce předtím došlo k razii, při níž StB kvůli masarykovskému pomníčku pozatýkala na čtyřicet studentů. Studenti tehdy byli propuštěni po několika týdnech mučení, a byť museli podepsat mlčenlivost, jeden z nich později Uhdemu celou záležitost popsal. Přesto mu trvalo do roku 1956, než definitivně pochopil, že systém je špatný.

„Já byl vždy legalista, vyznavač soudobé vlády. (...) U tety v Bratislavě jsem mluvil o tom, jak vše v Československu vzkvétá. Nevěřil jsem, že by mohlo být něco špatně, ani když mě zavedla do židovských rodin, jejichž synové byli tzv. Španěláci a komunisté je po roce 1948 zavřeli. Zase jsem si to nějak omluvil. (...) Probral mě až text Chruščovova projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956,“ připomíná Uhde klíčový projev tehdejšího vůdce SSSR, v němž odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina.

Vystřízlivění tedy přišlo až během studií na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity (tehdy nesla název Univerzita J. E. Purkyně). Uhde tu v letech 1953-58 studoval češtinu a ruštinu, mezi jeho vyučující patřili Jaroslav Šabata (do roku 1969 funkcionář KSČ, v době normalizace disident a mluvčí Charty 77 a po roce 1989 politik) a také literární kritik Oleg Sus, který musel z fakulty v roce 1971 z politických důvodů odejít. S Milanem Uhdem spolu působili i v redakci literárního měsíčníku Host do domu

„Ještě v roce 1956 jsem měl se Šabatou osobní schůzku. Spolužáci mě upozorňovali, že mně nabídne vstup do strany. Jeho první otázka se týkala toho, jak se dívám na politickou situaci. Tehdy už jsem ostře odsoudil zásah Sovětského svazu v Maďarsku. Řekl jsem, že to je zvěrstvo, co se děje, a že doufám, že on hodlá vystoupit ze strany. Tehdy odvětil, že ne, že se přece to hnutí obrací na správnou stranu, ke svobodě. Řekl jsem, že to nebude žádná svoboda, že jsem četl Jeana-Paula Sartra a ten říká, že cíl je souhrn prostředků, které jsme vynaložili k jeho dosažení. Když se zaseje obilí, něco vzroste. Když se vraždí lidé a přepadají státy, tak se rozhodně nedostaneme k socialismu, ale k tvrdé diktatuře.“ Rok 1956 tedy pamětník vnímá jako zlomový pro své další smýšlení a následné směřování. „Začal jsem přemýšlet, jak se má chovat člověk, který pochopil, že žije v gangsterce. Rozhodně nevstoupit do KSČ – ale stačí to?“

Víš, Milane, styky teď raději načas přerušíme

Ještě před vojnou začal Milan Uhde působit v brněnské redakci měsíčníku Host do domu, v roce 1960 pak do tohoto časopisu nastoupil už jako řádný redaktor. „Redakci vedl od roku 1963 básník Jan Skácel. Osobně jsme si tolik nerozuměli, ale časopis řídil znamenitě.“ Pod Skácelovým vedením se Host do domu stal skutečně “aktuálním” a “bojovným” literárním a uměleckokritickým měsíčníkem s vysokou úrovní.

Triumfální úspěch zaznamenala také Uhdeho ostře satirická hra Král Vávra, jež měla premiéru v roce 1964. Uhdeho bleskově proslavila: byl přijat do Svazu spisovatelů, divadla ho žádala o další hry, za honorář postavil rodinný domek. Šedesátá léta, která mu lecos umožnila, přesto odmítá nazývat „zlatá šedesátá“. „Hrálo se na dvě strany. (...) Celkově to byla přetvářka. Tvářili jsme se, že je to reforma, že jsme pro socialismus, a to i ti, kteří pro nebyli. V roce 1967 se konal sjezd Svazu spisovatelů, kde jsem byl členem, ale nikdo nenavrhl přijmout ty zavrhované a propuštěné spisovatele. (...) Prostě ta šedesátá léta měla svou mez. Beru to tak, že jsem publikoval svou protikomunistickou hru Král Vávra a zároveň u toho spásal náhrobní trávu. (...) Stále tam byli zaživa pohřbení.“

Události srpna 1968 tak nebyly pro Milana Uhdeho naprostým překvapením. Spolu se svým přítelem, básníkem Janem Zábranou prý očekával, že Sovětský svaz uvolňování nestrpí a pražské jaro nás „vžene zpět do 50. let”. „Neměl jsem rád Dubčeka. Vždy jsem si o něm myslel, že je to člověk s hluboce komunistickým ledvím. Podle mého neměl na to, být hlavou demokratizačního procesu. (...) Podpisem moskevských dokumentů se má nedůvěra v něj upevnila. Já nejsem jeho soudce, ale nevěřil jsem mu.“

Přímo jedenadvacátý srpen 1968 prožil doma v rodinném domě v dnešní brněnské Masarykově čtvrti. „Přišli za mnou z rozhlasu. Mluvil jsem proti okupantům, že si nemáme dělat žádné iluze, že je to moc, která povraždila nejlepší lidi sovětské politiky a kultury. (...) Pravděpodobně to odvysílali, protože mně pak volali lidé, ať raději nespím doma, že si pro mě určitě přijdou.“ Další dny proto Uhde strávil v brněnské redakci Hosta do domu v Besedním domě. „Asi třetí den přišli studenti, že jsou v České ulici rudoarmějci a že se ptají, kde je sídlo Hosta do domu. Šli jsme tedy zase domů. Do centra jsem pak moc nechodil. Deprimovalo mě, že jsme okupovaní.“

Proti prvnímu výročí okupace se v roce 1969 v republice protestovalo. Brno spolu s Prahou a Libercem patřilo mezi místa největšího odporu. „V Brně zabili Danu Muzikářovou a ještě jednoho. (...) Já pak zažil vodní děla v Běhounské ulici. Zepředu i zezadu jsme byli zataraseni, z obou stran vodní děla... Nejstrašnější ale byli psi. Měl jsem zpočátku dojem, že nás nechají těmi psy roztrhat.“

Činnost Hosta do domu byla v roce 1970 zastavena. Všichni redaktoři včetně pamětníka dostali výpověď. Uhde byl označen za nepřátelskou osobu a zůstal v domácnosti jako spisovatel z povolání či na volné noze. Tajná policie ho od sedmdesátých let sledovala a opakovaně vyslýchala. „Třicátého října 1972 jsem otevřel Rudé právo. Byl tam otištěný text z proslovu předsedy Svazu spisovatelů Jana Kozáka na zasedání. Otevřeně řekl, že v kultuře je už téměř vše v pořádku. Ti, co mají publikovat, publikují, ti, co ne, nepublikují. Jsou už jen výjimky, jako například Oleg Sus nebo Milan Uhde, kteří si klidně, ač jsou politicky zdiskreditovaní, publikují, a státní orgány jim za to ještě dávají honoráře. Do dvou dnů se to okamžitě změnilo. Přišlo mi písemné zrušení všech smluv. Začali za mnou chodit mí takzvaní brněnští přátelé a říkali mně: ‚Víš, Milane, ty styky teď načas přerušíme, počkáme, až to pomine, ale v klidu, nic se nemění...‘“   

Po Chartě se postupně zmátořil

Po zákazu Milan Uhde příležitostně překládal vědecké texty, i to mu ale režim záhy znemožnil. Nejvíc deprimující období, plné vzteku a existenčních obav, trvalo do roku 1974, kdy mu “podala křídlo” Husa na provázku – tedy brněnské divadlo toho jména, pro něž pod pseudonymy napsal několik her, mezi nimi i známou Baladu pro banditu. Posléze publikoval v samizdatu. Díky spisovateli Pavlu Kohoutovi také začal své hry posílat přímo do zahraničí, takže pak vycházely v západoněmeckém nakladatelství Bärenreiter.

„Dokonce jsem tehdy díky Pavlovi zjistil, že mám v západním Berlíně ještě asi 2500 marek za starší hru, kterou tam hráli. Dilia (pozn.: agentura autorských práv) to nechtěla zprostředkovat, prohlásili, že mě neznají. Ale nakonec jsem tedy ty peníze dostal, což pro nás tehdy bylo živobytí na celý rok. Uvědomil jsem si, že to ze strany režimu byl genocidní záměr. Chtěli mě nechat vyhladovět.”

Pavel Kohout ho také seznámil s plány na chystanou Chartu 77, a byť se mu do dalšího střetu s režimem nechtělo, podepsal ji už v prosinci 1976. “Ani ne tolik kvůli tomu textu samému, jako spíš kvůli pocitu, že někdo mně stojí na krku, abych nemohl dýchat – a že najednou mám příležitost vykřiknout: ‚Tady mě zabíjejí, tady mě ničí jako autora! Podívejte se na to, vy všichni, kteří se o tom dozvíte!’ To byl pro mě – poněkud zúžený – patos Charty.” 

Bezprostředně po zveřejnění Charty přišla domovní prohlídka, při jednom z následujících výslechů v brněnské věznici Bohunice mu hrozili okamžitým uvězněním. Na rozdíl od svého prvního vážného výslechu o dva roky dříve, kdy podle svých slov “katastrofálně vyhořel” – snažil se totiž s estébáky hádat a řekl jim víc, než bylo zdrávo – tentokrát už byl zkušenější a odmítal vypovídat. “Postupně jsem se zmátořil. A řekněme, že v takovém dvaaosmdesátém třiaosmdesátém roce už jsem byl svůj člověk a už jsem výslechy absolvoval s nadhledem.”

Jedno z posledních setkání pamětníka s StB se odehrálo v souvislosti s úmrtím básníka Jaroslava Seiferta na začátku roku 1986. „Přijeli a ptali se, zda se chystám na pohřeb. Já se ani nechystal, byl jsem ze Seiferta zklamaný. Jim jsem ale řekl, co je jim do toho. Oni na to odvětili, že mě budou hlídat, a když tak mě zadrží na dvacet čtyři hodin. Ptal jsem se jich, proč to dělají, a oni prý proto, že jsou zlí. Tím skončila veškerá hra na nějakou zákonnost.“ K úplně poslednímu výslechu a následnému zadržení Milana Uhdeho došlo v říjnu 1988 na základě podpisu otevřeného politického prohlášení Hnutí za občanskou svobodu. „Tam už se otevřeně mluvilo o svobodných volbách, o konkurenci politických stran i o náboženské svobodě. Sebrali nás v 5.45, den před 28. říjnem, i se ženou. Děti už byly velké, vše věděly, nachystaly nám svačiny.“

Věřil v nutnost rychlé ekonomické transformace

V době sametové revoluce v listopadu 1989 se Uhde uplatnil jako reportér Hlasu Ameriky. „Zavolal mně tehdy můj bývalý žák. Domluvili jsme se a reportoval jsem po telefonu hned z první demonstrace v Brně na náměstí Svobody. Tehdy tam ještě nastoupila policie s pendreky a Lidové milice. Městský tajemník strany dal ale příkaz, aby se stáhly.“

Od 1. prosince 1989 Uhde působil jako šéfredaktor nakladatelství Atlantis. To vzniklo už rok před sametovou revolucí. Brněnští disidenti v čele s Janem Šabatou se tehdy pokusili využít novely družstevního zákona a založili družstevní nakladatelství, pro nějž oslovili zakázané autory z okruhu samizdatové edice Obsah. Když pak během listopadových událostí Václav Havel přebíral na ambasádě SRN cenu západoněmeckých nakladatelů, věnoval ji právě nakladatelství Atlantis. A během následné tiskové konference na Hrádečku improvizovaně prohlásil za šéfa nakladatelství Milana Uhdeho. “Přísahám, že nikdy předtím se o tom nemluvilo. Ale přece jsem nemohl shodit kamaráda před velikými světovými novináři. Musel jsem říct: ‚Ano, jsem šéfredaktorem. Už se připravuji k prvním krokům.’”

Od února 1990 navíc nastoupil jako odborný asistent na brněnskou filozofickou fakultu. Studenti, se kterými diskutoval o literatuře již během “stávkové noci”, si ho vyžádali jako vyučujícího. Přednášel o donedávna zakázaných autorech a na jeho přednáškách bývalo nabito – v porevoluční euforii na ně kromě studentů chodilo i mnoho novinářů a zvídavých zájemců z řad veřejnosti.

Obojí – přednášení na filozofické fakultě i šéfredaktorování v Atlantisu – jen nerad opouštěl, když v červnu 1990 přijal nabídku předsedy české vlády Petra Pitharta, aby se stal ministrem kultury. Byl jím do června 1992, poté působil jako poslanec a také předseda České národní rady a nástupné Poslanecké sněmovny. To již jako člen Občanské demokratické strany, která pod taktovkou Václava Klause vznikla z části Občanského fóra.

Politice Václava Klause Uhde zpočátku vycházel vstříc. Stejně jako on věřil v nutnost rychlé ekonomické transformace a nechal se přesvědčit i Klausovou vizí transformace jakožto „nebezpečné cesty údolím smrti, na níž se člověk pro nic nevrací”. Podporoval tedy například Klausův požadavek, aby privatizace státního majetku neměla právo soudního přezkumu, které by celý proces pravděpodobně značně zpomalilo. Proti rozhodnutí privatizační komise, která na posouzení jednoho privatizačního projektu měla půl hodiny, tak nebylo odvolání. I ona půl hodina se ale prý Klausovi zdála příliš dlouhá. „‚Já bych jim dal dvě minuty,’ říkal Klaus. Já povídám: ‚A co by za ty dvě minuty na tom projektu prozkoumali?’ On říká: ‚Kvalitu papíru, na kterém je ten projekt napsán! Milane, vždyť je to lhostejné! Státní privatizační komise vybere Frantu, Franta se ukáže špatnej, zkrachuje, převezme to Tonda – špatnej, převezme to Jirka a ukáže se – Jirka je výbornej. Trh si ho sám najde.’“

Postupně ale Uhdemu začal vadit Klausův agresivní politický styl, nacionalismus v ODS i samotná podoba privatizace, účet za níž byl až příliš vysoký. V roce 1996 Uhde vystoupil na kongresu ODS v Brně s kritikou Klausova vedení a o rok později z ODS odešel do odštěpivší se Unie svobody. To však zpětně považoval za omyl a v roce 1998 se stáhl z politiky a znovu usedl „za psací stůl”.
 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV