Eugenie Točíková

* 1929

  • „Maminka byla tak duchapřítomná, že vzala dvě prostěradla, zatáhla mu břicho a já viděla tratoliště krve, a to mi bylo necelých patnáct roků. Přišel doktor a řekl, že se musí jet do nemocnice, a ta v Dačicích nebyla. Naložili ho do sanitky a jeli až do Počátek, což je daleko, a tatínek byl čtyři a půl hodiny na sále, maminka jela s nimi. V tom přijeli během dopoledne Rusové do Dačic a já byla zavřená v tom domě, ve vaně byla krev a prostěradla. Teď jsem otevřela dveře a všichni volali: ‚Jsou tady Rusové, přijďte je přivítat!‘“

  • „Celou dobu jsem se stýkala s jeho rodiči, měli mě hrozně rádi a já je. Jezdila jsem jeden týden do Dačic a jeden týden do Brna. Byla jsem s nimi i na dovolené. Strašně si přáli, abych na něho počkala, až se vrátí, a já si to taky přála. Jenomže po pěti letech už jsem z toho byla zoufalá, protože jsem chtěla mít samozřejmě děti, mít rodinu. Jenže všechno bylo strašně vzdálený. Pak když jsem za ním byla v kriminále a Vlastík mi napsal: ‚Prosím tě, buď tak hodná a najdi si někoho, protože já se nevrátím. Myslel jsem, že se vrátím brzo, ale já se nevrátím.‘ Ještě v kriminále jsem si ho chtěla vzít. Tajně mi odpověděl na toaletním papíru po nějakým, nevím, byl to falešný člověk, který chtěl, abych jemu posílala balíčky a nebyla to pravda. Donesl mi to, že to posílá můj snoubenec, ať si to dobře rozmyslím, že mi nechce kazit život. Tím to byla taková tečka, kdy jsem se rozhodla, že si zařídím svůj život.“

  • „Představte si, že byla hrozná bouřka a já se hrozně bála, to byla tak šílená bouřka, že jsem utekla za našima do ložnice. To víte, byla jsem jedináček, ale ne rozmazlený. Maminka mi řekla: ‚Pojď si k nám lehnout.‘ To mě zarazilo, protože jsem tam měla gauč. Viděla jsem, že maminka je taková zvláštní a ptala jsem se jí, co se stalo? ‚Ty se taky bojíš?‘ Řekla mi: ‚Ne, Evženko, já ti musím něco hrozného říct, už to nemohu vydržet, vím to od šesti hodin. Vlastík je zavřenej!‘ To byla katastrofa. Myslela jsem, že se úplně zhroutím. Naši byli úplně vyřízení a ráno jsme se s maminkou sbalily a jely do Jihlavy. Přijela jsem do Jihlavy, a tak jak jsem v Jihlavě nenáviděla estébácké hnízdo v Hluboké ulici, tak jsem okamžitě, mezitím, co maminka šla do kostela, šla na StB. Zazvonila jsem a řekla jsem, jak se jmenuji. Pustili mě přes ty dvoje dveře dovnitř a tam seděl ten vyšetřovatel. Říkali mi, proč jsem tam přišla. Řekla jsem, že jsem tu proto, protože jste mi zavřeli snoubence a já si nedovedu představit proč a já mám mít svatbu. Byla jsem úplně šílená a povídala jsem jim, že nic neudělal. Řekli mi: ‚Víte co, je zavřený a nepočítejte, že se vrátí!‘“

  • „On mě tak strašně prosil, ať mu zařídím, ať ho daj do Jáchymova. Dovedete si to představit, jak se tam asi musel na těch Borech mít, když chtěl Jáchymov?! Samozřejmě to poslouchal bachař, okamžitě řekl, že jestli nepřestaneme, tak nám teda přeruší tu návštěvu, protože stejně, ta byla patnáctiminutová, a že by potřeboval zubní pastu. Zubní pastu jsem mu dát nemohla, pochopitelně... Měl zánět okostnice. Strašně ho to prej bolelo, jestli ho tam vůbec ošetřovali, to já nevím... Za patnáct minut jsem vypadla, od té chvíle jsem začala brečet a nepřestala jsem až do Dačic.“

  • „Někdo nám najednou přijel říct, že tam tatínek leží zakrvácenej... Tenkrát nevím, jestli vůbec byly nějaký ty rychlý sanitky, tak jsme prostě zverbovali tam u nás jednoho taxikáře, kterej tam prostě pro něj dojel. Zavezl ho do nejbližší nemocnice do Počátek, no a tam řekli, že je to infaustní stav, že asi pravděpodobně nepřežije. Měl dva průstřely: jeden břichem a jeden stehnem. V Dačicích už byli Rusové, oslavovalo se... Všichni se radovali, a já jsem byla doma zavřená a brečela jsem, protože jsme měli plnou vanu krvavých prostěradel a všeho... Trnula jsem hrůzou, že za chvilku – navíc tenkrát mobily nebyly – že tatínek prostě nebude. Takže takhle jsme s maminkou oslavily naše osvobození.“

  • „Měli jsme natištěný oznámení, už jsme měli dvě ohlášky v kostele. Já jsem byla zrovna v Dačicích, byla velká bouřka a já jsem se strašně bála. Já se bojím bouřky, tak jsem šla za maminkou a za tatínkem do ložnice. A maminka byla tak strašně divná a říkala mně: ,Neboj se, neboj se.‘ Pořád plakala a já jsem se zeptala: ,Co se stalo?‘ A ona odpověděla: ,Evženko, já ti musím něco říct. Včera odpoledne zavřeli Vlastíka...‘ No já jsem myslela, že mě teda raní mrtvice v tu ránu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 12.03.2015

    (audio)
    délka: 48:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 28.05.2021

    (audio)
    délka: 01:36:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Jihlava, 02.06.2021

    (audio)
    délka: 01:14:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 4

    Jihlava, 07.04.2022

    (audio)
    délka: 01:58:40
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jejího snoubence zavřeli před svatbou. Dostal 18 roků a zamilovanost vyprchala

Eugenie Točíková, r. 1948
Eugenie Točíková, r. 1948
zdroj: archiv pamětníka

Eugenie Točíková, rozená Hybášková, se narodila 3. prosince 1929 v Dolních Němčicích u Dačic. Za druhé světové války ji německé úřady na jeden rok totálně nasadily na práci v továrně. Otec pamětnice soukromě podnikal. Na konci války, když přijížděla do Dačic Rudá armáda, postřelili otce Němci. Po válce se pamětnice přestěhovala do Jihlavy a nastoupila na vyšší sociálně zdravotní škole. Po roce 1948 čelila jejich rodina častým perzekucím a to zejména kvůli otcově živnosti a politické příslušnosti k národním socialistům. Po maturitě v roce 1949 se měla vdát za Vlastimila Kučeru, jejího snoubence ale deset dní před svatbou zadržely orgány Státní bezpečnosti. Během vykonstruovaného procesu „Veselý a spol.“ dostal trest 18 let odnětí svobody, který si odpykal nejprve ve věznici Plzeň-Bory a posléze v Jáchymově. Pamětnice mohla Vlastimila Kučeru navštěvovat maximálně dvakrát ročně a v roce 1955 se provdala za jiného muže. Pracovala v účtárně podniku Chemodrogy a potom v obchodě s drobným spotřebním zbožím: kvůli špatnému kádrovému profilu se jí nepodařilo sehnat práci v oboru, který vystudovala. K propuštění Vlastimila Kučery došlo po třinácti letech v rámci prezidentské amnestie vyhlášené roku 1962. V roce 2019 pamětnice oslavila 90. narozeniny a v době natáčení žila v Jihlavě (duben 2022).