plukovník v. v. Pavel Tauber

„Viděl jsem, že se mu trochu kouří z motoru. Povídal jsem mu: ‚Holt se připrav, že budeš muset sedat.‘ Byl jsem u něj, zapasoval jsem se za něho a říkal jsem mu: ‚Odhoď boudu, drž větší rychlost, motor ti neběží.‘ Letěl jsem s ním až k zemi, jenže to jsem neviděl, jak narazil do stromu. Urazil si křídlo, převrátil letadlo a přistál na zádech. Proletěl jsem nad ním, viděl jsem, jak hoří, že od motoru šlehají plameny. ‚Protáhl‘ jsem to nad farmou a viděl jsem, že vyběhli čtyři chlapi, že ho zvedli za křídlo a vytáhli ho ven. Měl ohořelou ruku. Potom jsem se ho ptal, pověděl mi: ‚Byl jsem při vědomí, jenže jak jsem byl ohnutý, jak bylo letadlo na zádech, tak jsem nemohl nic dělat, vylézt, tak jsem křičel.‘ Křičel prý, až ztratil vědomí. Vytáhli jej, ale byl pak několik měsíců v nemocnici.“

„V Tobruku jsme byli půl roku. (Zalezlí) v dírách v podzemí. Celkem mi to nevadilo. Já byl ještě (naopak) spokojenější. Protože tam nebyla buzerace, na vojně, na frontě není buzerace, bylo to takové volnější. Kdežto v kasárnách, ti naši oficíři... Některé jsem nemohl potom ani vidět. Řvali na nás, vytahovali se na nás. To jim nikdy nezapomenu. To byli většinou ti, co měli vojenskou akademii – aktiváci. Civilisti – záložní důstojníci, ti to nedělali… Na Tobruk mám celkem dobré vzpomínky.“

„Doprovázeli jsme anglické bombardéry. Němci už neměli žádnou obranu, takže Britové dělali denní nálety. My jsme je doprovázeli. To už nebylo nebezpečné. Létali jsme kolem svazů bombardérů, samo sebou, občas po nás ‚bouchli‘, ale nám to jako stíhačům nevadilo, protože jsme mohli jít nahoru nebo dolů, když chytili naši výšku... Šrapnely byly totiž načasované na určitou výšku, když ji zaměřili, těch osm tisíc nebo osm a půl tisíce metrů, museli jsme to ‚natáhnout‘. Ale bombardéry v tom létat musely, byly naložené a podobné manévry si nemohly dovolit. Viděl jsem, jaká je válka. Jak jsme přelétávali nad frontou, všechno hořelo, vesnice a města…“

„Chtěl jsem létat za každou cenu, to strach není. Akorát poslední let ve stíhací škole - letěli jsme v peruti, dvanáct mašin, to už jsme lítali se Spitfiry. Já jsem vedl jednu sekci. Zapojovali jsme se do vedoucí skupiny a najednou cítím, jak poskakuje mašina. Možná jsem se špatně zachoval, možná jsem moc stáhl plyn. Vypadl jsem z formace a zavolal jsem, že musím skákat. Vznikl poplach. Velitel chtěl vědět, proč skáču. Australský pilot, co do mě vrazil, mi hlásil, že mi očesal půl ocasu. Tak jsem si řekl, půl ocasu, to bych mohl ještě zkusit. Skákat se mi nechtělo. Bylo to zrovna nad pobřežím, samé skály, moře… Tak jsem to začal vyrovnávat a dotáhl to až na letiště. Samo sebou, že mi vynadali, že jsem stáhl plyn. Nakonec z toho nic nebylo, jen pět liber pokuty, a to se potom stejně propilo při loučení.“