Jiřina Straková

„Partyzáni byli v lese a my jsme žili kousek pod lesem, takže to k nám měli velice blízko. To byla chyba. Vždycky mě posílali ke strýci, tatínkovu bratrovi, který bydlel ještě dál v lese, asi půl hodiny od nás. Tam se šlo jenom přes les. Maminka vždycky říkala: ‚Proboha, neposílejte mi tam tu dcerku, dyť mi ju tam zabijú.‘ A tak jsem tam chodila, jako partyzánka, a nestalo se mi nikdy nic. U strýce se partyzáni zdržovali ještě více než u nás, protože bydlel už úplně v lese. Měli to blízko do hory a vždycky, když jsem přišla, tak honem, honem pryč. Do hor Němci nechodili. Tam si nebyli jisti, jestli za každým stromem nečíhá partyzán.“

„Někdo nás udal. Tehdy jsme to nevěděli, ale pak už ano. Bylo normální ráno. Maminka dojila krávy a poslala mě podívat se na husu, která měla sedět na vejcích, aby byla housata. Vyšla jsem z chléva a viděla jsem tatínka, jak tam stojí jenom v košili. Byli tam už Němci. Byla veliká zima. Povídám: ‚Tatínku, vám je zima. Přinesu vám kabát.‘ On jenom řekl: ‚Nenos, Jiřinko. Mně už dlouho zima nebude.‘ Byla to vina partyzánů, že jsme tak dopadli. Zakopali u nás do hnoje nějaké třaskaviny. Nevím, kde to vzali. A někdo je viděl a udal nás, protože Němci šli najisto.“