Karel Straka

* 1933

  • „Pochodovali jsme přes Komárno a tam se nám zdálo, že jsou tam samý cikáni. Pochodujeme a najednou velká brána a hradby. Brána se otevřela a my jsme vpochodovali mezi ty hradby. Pak se otevřela další brána a pak ještě jedna. Přes ty tři brány jsme prošli až na takové centrum, kde bylo hlavní nádvoří. Tak nás naskládali a přivítali. To už si nepamatuju, jak to všechno bylo, ale byla to pevnost, která byla postavená za Marie Terezie. Hradby, nevím kolik metrů vysoký. Tam to potom začalo, to byl zážitek. Nahnali nás do ubytoven, studený pokoje, velký cimry. Okna byly metr krát metr a takový dva tři metry silná zeď. Postele byly nad sebou. Teď přesně nevím, jak to probíhalo, ale myslím, že jsme šli na nějaký dvůr, kde byla kopa slámy. Každej dostal slamák, ten si tou slámou musel nacpat. To muselo být tvrdý, pevný, aby to pěkně drželo. Potom krásně ustlaná postel, to muselo být jako truhlička, rovný, vyrovnaný. Na noc jsme dostali noční košili. Říkal jsem si: Vojáci v noční košili...“

  • „Nevím, jak se dostali k té možnosti, že si někde sehnali špalíček dřeva a vyřezali takový dřevěný pistolky. Úplně primitivní, ale pro kluky to bylo něco. Když se ten strážný nedíval nebo někde odešel, tak se tam hlavně děcka přišly podívat. A on mezi plotem dal pistolku za krajíc chleba. To si vzpomínám, že některý byly i na gumičku, že se tím dalo i jakoby střílet. Takhle si pomáhali, aby neumřeli hlady, to bylo zoufalý.“

  • „Přicházeli buď vystěhovalci, kteří utíkali před frontou, nebo němečtí vojáci. V sále byl prostor, kde byli ubytovaní. Na zahradě byla kuchyň. Když tam byli Němci, tak jsme do kuchyně nesměli. Ještě nám dávali ochutnat jejich Eintopf. V polní kuchyni měli velký kotle, do kterých naházeli všechno možný, zeleninu, maso, a tomu se říkalo Eintopf. Potom němečtí vojáci odtáhli a po nějaké době, když ta fronta postoupila a už byla v Rusku, tak přitáhli ruští zajatci, kteří museli jít z Ruska celou tu nekonečnou cestu. Ani neměli boty, to neexistovalo. Nohy měli omotaný hadrama. Byla zima. Kdybyste to viděl, to utrpení. Do sálu se na zem naházela sláma a oni na té slámě spali. Tak tam byli, byla zima a mrzlo. To se nám to střídalo. Zas zajatci odešli a zas přišla parta vystěhovalců.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bludov, 19.03.2014

    (audio)
    délka: 02:28:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věřil v Boha, skončil v PTP

Karel Straka v PTP
Karel Straka v PTP
zdroj: archiv pamětníka

Karel Straka se narodil 17. září 1933 v Bludově. Jeho rodina bydlela v prvním patře místního Národního domu, který byl tehdy centrem katolického kulturního života v obci. V přízemí se nacházel hostinec se sálem, kde se konaly taneční zábavy a divadelní představení. Za války sál Národního domu sloužil jako ubytovací zařízení. Střídali se v něm Němci z východních oblastí, vojáci, utečenci a zajatci. Karel Straka se s nimi jako malý chlapec často dostával do styku. Po osvobození se stal svědkem obnovení kulturní činnosti katolických spolků v Národním domě, ale jen do nástupu komunistického režimu v roce 1948, kdy byly spolky rozpuštěny a rodina pamětníka vypovězena z bytu. Nedlouho poté odsoudili ve vykonstruovaném procesu místního faráře Oldřicha Koutného a několik farníků. Nový kněz Alois Bubeník kolaboroval s komunistickým režimem, a většina věřících proto začala navštěvovat kostely v okolí. Byl mezi nimi i Karel Straka, kterého pak i kvůli tomu při nástupu na vojnu zařadili k Pomocným technickým praporům (PTP). Pamětník dodnes žije ve své rodné obci.