Olga Stavová

* 1924  †︎ 2018

  • „To patřilo asi k výchově, že jsem chodila na klavír od těch šesti, sedmi let. Možná čtyři, pět roků. Nebavilo mě to cvičení moc. Už jsem chtěla hrát šlágry spíš, ale paní profesorka byla dost přísná. A pak jsem přišla do tý školy do Pardubic, už nebylo tolik času, tak jsem toho nechala. Potom jsem se k tomu vrátila až po maturitě, když jsem byla totálně nasazená ve Dvoře Králové. Tam jsem bydlela u rodiny, kde měli klavír a kde jsem se z dlouhý chvíle nechala zapsat k nějaký profesorce. A tam jsem se hodně ještě naučila. S těma mladejma jsem potom hrávala na všech besídkách. Doprovázela jsem školní děti při besídkách a při sokolskejch akademiích na klavír. Hodně jsem hrála. A dost slušně. I jsem nad tím uvažovala, ale na studium hudby to zase nebylo.“

  • „Ráno jsem šla do práce pěšky. Snad ani nic nejezdilo – mám dojem, že nejezdilo. Z tý Dělostřelecký jsem šla do Perlovky přes Staromák. A tam byly velký vojenský vozy a tanky a všecko. A lidi kolem nich. Mluvili na ty Rusy, že tady žádná revoluce není. Kdo uměl rusky, tak se zapojil. Jako po dobrým jsme se snažili jim to vysvětlit, že je to omyl, že tady žádná revoluce není. Vím, že jsem přišla pozdě do kanceláře, protože jsme se asi hodinu tam s nima vybavovali. Já jsem rusky neuměla. Jen jsme se koncem války začali učit, protože jsme mysleli, že s nima navážeme kontakt. Tak jsem začala trošku, ale moc jsem toho neuměla.“

  • „Oni [rodiče] byli členové. Já teda taky, asi od těch pěti let. To se nesmělo zanedb... To byl velký trest, kdybych nesměla jít cvičit. Tatínek byl nějakým jednatelem a maminka nás vedla jako děti v nějakých kroužcích. A bylo to moc hezký. Měli jsme tam novou sokolovnu a sokolský hřiště. Tam jsme trávili všechen čas. Bylo to moc pěkný. Na tom malém městě byl ten Sokol ohromná organizace, která sdružovala děti ze všech stran.“

  • „Nesměla být žádná maturitní oslava a můj tatínek, my jsme měli tu kavárnu a restauraci v těch Sezemicích u Pardubic, a tatínek už dostal nějaké varování, že kdyby to chtěl udělat, jako že to kluci chtěli udělat u nás v restauraci, tak že mu to zavřou. Tak můj bratr – měl tehdá – chodil do hotelové školy ve Varech a prostě to pomohl organizovat. Vystěhovali jsme jeden pokoj nahoře v bytě a dali jsme tam fotely z restaurace, a tam jsme to zařídili pro těch dvacet osm nebo třicet dva lidí, co jsme maturovali. Tam jsme slavili, maminka navařila a kluci pak spali na těch fotelech. Jeli až ráno, protože autobus ze Sezemic jezdil tak dvakrát denně. Naši jim dali ještě snídani. Všichni na to pak vzpomínali a scházeli jsme se až do našich osmdesáti let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 28.12.2015

    (audio)
    délka: 59:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    u pamětnice doma, 29.11.2016

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 23.01.2017

    (audio)
    délka: 01:11:05
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na oba své muže jsem nesmírně hrdá

Olga Stavová
Olga Stavová
zdroj: Sběrač Karel Kužel

Olga Stavová, rozená Bachtíková a provdaná Bernklauová, se narodila 5. dubna 1924 v Sezemicích u Pardubic manželům Bachtíkovým. Rodiče byli živnostníci, dali dceru studovat na obchodní akademii v Pardubicích. Po maturitě byla nucena jít s ostatními vrstevníky na práci jako totálně nasazená. Měla štěstí a díky své kvalifikaci dostala místo v kanceláři pobočného závodu letecké firmy Junkers ve Dvoře Králové. Po válce se přemístila do Prahy, kde pracovala v Závodu léčebné mechaniky. Tam se seznámila se správcem švédské firmy Josefem Bernklauem, který dodával ocel na injekční jehly. V roce 1949 se vzali a zakrátko se jim narodil syn. Pro svoji účast ve válce v řadách Svobodovy armády byl zapojen do procesů, kterým padl za oběť i Tomáš Sedláček. Josef Bernklau patřil k těm šťastnějším: po řadě výslechů byl propuštěn na svobodu. Ve vězení ale o pár let později stejně skončil: v roce 1957 byl odsouzen za „protistátní“ anekdotu na sedm měsíců, které si odpykal na Pankráci. V roce 1979 zemřel a pamětnice se za krátký čas provdala za jeho spolubojovníka a přítele Zdeňka Stava. Toto manželství však netrvalo dlouho: po čtyřech letech zemřel Zdeněk Stav na rakovinu. Olga Stavová se nadále stýkala s rodinami válečných veteránů v rámci Československé obce legionářské, v současné době jí však pokročilý věk výraznější společenský život neumožňuje.