Luboš Sluka

* 1928  

  • „Když nám sebrali tiskárnu, tak tatínek byl už dva roky po smrti a maminka byla sama ještě s mou sestrou. Takže když jsem šel do Prahy, tak jsem vůbec nepomyslel na to, kdo mě bude živit, nebo tak něco. Já jsem především potřeboval z tamní situace uniknout, protože mi hrozila ta vojna (u PTP). Takže když jsem odjel z Opočna, tak jsem se také rovnou odhlásil. Trvalý pobyt jsem si udělal tady v Praze a měl jsem absolutní klid, nikdo mě neznal a ti papaláši na mě nemohli. Nemohli mně nijak ublížit a zničit. Kdežto maminka tam zůstala a jako žena živnostníka-parazita nesměla být nikde zaměstnána ani jako uklízečka, prostě nic. Jediné, co jí povolili, bylo, že mohla pracovat jako sezonní dělnice v cukrovaru na podzim. Což trvalo jen dva měsíce a byla opět na vodě. Pak se jí ujal jeden člověk, pan Josef Chlumský. Ten jí dal práci jako domácí dělnici, ale i tak, když pracovala na plný úvazek, tak si vydělala 400 korun. To si dneska neumí nikdo představit, a kdyby nebylo mé sestry, tak by maminka umřela hlady.“

  • „Já jsem taky vydával Karla Kryla. Přivedl ho do Pantonu Jiří Černý. Říkal, že tady má takového kluka z Ostravy, který píše zajímavý písničky, a jestli bychom si ho neposlechli, že by se to vydalo. Tak ho přivedl, to byl takový klouček v té době. Tak jsme si to poslechli a shodli jsme se na tom, že to je ono, a vydali jsme to. Taky to tenkrát bylo velmi rychle! A byl to bestseller! Bratříčku, zavírej vrátka... To šlo na dračku! To ještě bylo uvolněné, ale potom spadla klec, víme, jak to dopadlo, a všechno se muselo zničit.“

  • „V tom samém roce, v roce 1951, mě přijal Auric a Honegger v Paříži na konzervatoř. Dostal jsem studijní stipendium. Měl jsem totiž v Paříži tetu a ta se s Honeggerem trochu znala, a tak mu dala moje partitury. Ona tam žila a měla dobré postavení, i když tedy nebyla hudebnice. Honegger mě přijal za žáka a ještě mi vyjednal, že budu dělat asistenta Auricovi. Ne že bych komponoval, ale byl bych u toho, jak on píše filmovou hudbu. Já bych se učil a asistoval mu. Což bylo úžasné. Teta mi zařídila i celý volný byt, dva pokoje a kuchyň i s pianem. A teďka mě čekali, kdy přijedu, a oni (komunisti) mě nepustili...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.03.2015

    (audio)
    délka: 03:14:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Musíme přijmout naši historii včetně její temné stránky

Fotografie z mládí
Fotografie z mládí
zdroj: archiv pamětníka

Luboš Sluka se narodil 13. září 1928 v Opočně. Jeho otec byl knihtiskař a knihkupec. Ještě před začátkem 2. světové války onemocněl tuberkulózou, a tak musel pamětník přerušit studium gymnázia a vyučil se tiskařem. Od roku 1944 pracoval v rodinném podniku a po otcově smrti v roce 1948 živnost převzal. Po převratu v únoru 1948 rodině tiskárnu znárodnili. Luboše Sluku roku 1950 přijali na konzervatoř. Získal také stipendium na konzervatoři v Paříži, kde mu však nebylo dovoleno studovat. Čtyřleté studium v Praze ukončil absolutoriem z oboru bicích nástrojů, dirigování a skladby. Následně byl přijat na AMU, kterou absolvoval v roce 1959. Krátce po studiu spolupracoval jako skladatel s Československou televizí a psal také filmovou hudbu. V roce 1963 nastoupil do nově vzniklého vydavatelství Panton jako redaktor vážné hudby. Později se stal šéfredaktorem. Zde připravil k vydání množství titulů včetně autorů, kteří nebyli režimu pohodlní, například B. Martinů, M. Kabeláče, Písně Jana Masaryka nebo LP a zpěvník Karla Kryla. V době normalizace byly tyto aktivity vnímány negativně a po odmítnutí vstupu do KSČ přišla v roce 1976 definitivní výpověď. Po sametové revoluci se aktivně podílel na obnově skladatelského sdružení v Asociaci hudebních umělců a vědců, později se stal dokonce předsedou AHUV. Později se stal předsedou správní rady Mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl.