Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Sluka (* 1928)

Musíme přijmout naši historii včetně její temné stránky

  • narozen 13. září 1928

  • vyučen sazečem, praxe v rodinné tiskárně

  • 1948 – znárodnění tiskárny

  • 1950–1954 – studium na pražské konzervatoři

  • 1951 – stipendium na konzervatoři v Paříži, kde nesměl studovat

  • v letech 1955–1959 studoval na HAMU

  • od roku 1976 redaktorem vážné hudby ve vydavatelství Panton

  • z politických důvodů z Pantonu roku 1976 vyhozen, zákaz činnosti

  • 1990 – vydavatelství Editio humana

Luboš Sluka se narodil jako jediný syn známého opočenského tiskaře a knihkupce. Vyučil se sazečem a posléze studoval hudební kompozici. Obě tyto roviny se nakonec v jeho životě protnuly. Otcova tiskárna, kvůli které se vyučil sazečem, byla sice znárodněna, ale nakonec se přece jen vydavatelem stal. Jeho odbornost a zkušenosti se hodily v nově vzniklém vydavatelství Panton. Zde jako šéfredaktor tlačil k tisku i politicky problematické kusy, jako například Písně Jana Masaryka, a vydal také LP a zpěvník písní Karla Kryla. Byl také svědkem toho, jak oba náklady režim zničil nákladními auty.

Narodil se 13. září 1928 v Opočně. Otec vlastnil nejen knihtiskárnu, ale také obchod s knihami. Opočno bylo v té době kulturním střediskem celého kraje, na což měla vliv i přítomnost šlechtického rodu Colloredo-Mansfeldů na místním zámku. Nejen že kultivovali prostředí, ale přinášeli i kontakty se zahraničím. Městečko žilo kulturou, bylo zde množství amatérských hudebních spolků, sborů a také se tu hrálo ochotnické divadlo.

V Luboši Slukovi se tak velice brzy začala projevovat záliba v hudbě, která byla plně rozvíjena. Otec se stýkal s mnoha umělecky založenými lidmi, rodinným přítelem byl například výtvarník a sochař František Muzika. „Vždycky obdivoval písma, která naše tiskárna měla, zvláště ta secesní ještě po dědečkovi.“ Za války také v Opočně žil jiný výtvarník, se kterým rodina udržovala čilé kontakty, a to Alois Fišárek. „Ukrýval se tam kvůli své manželce, která ještě za první republiky žila s Juliem Fučíkem. Pak si vzala Aloise Fišárka, jenomže během války nacisté Fučíka zatkli a popravili, a tak jim oběma hrozilo nebezpečí.“

Během studia na gymnáziu se seznámil se starším spolužákem z Dobrušky Radimem Drejslem, který ho velmi silně ovlivnil. I on byl totiž hudbou pohlcen a krátce po skončení gymnázia v roce 1942 zahájil studium na konzervatoři v Praze. „Radim mi přinášel informace z Prahy, opravoval moje skladbičky, diskutovali jsme o všem možném.“ Luboš Sluka však musel studium na gymnáziu v roce 1938 ukončit, protože otec onemocněl tuberkulózou a bylo zřejmé, že bude muset převzít živnost dříve, než předpokládal. Ačkoliv se jeho profesní dráha hudbě vzdálila, vyhledával jakoukoliv příležitost být s ní v kontaktu. Například už v roce 1943 se stal platícím členem Umělecké besedy.

Otcova nemoc se postupně zhoršovala, a tak i válečné události byly zastíněny snahou o udržení rodinné živnosti v provozu. „Vyučil jsem se proto sazečem v Rychnově nad Kněžnou a pak jsem hned nastoupil v tiskárně. Postupně jsem ji od otce převzal.“ Krátce po válce otec zemřel, matka vedla podnik vdovským právem, ale fakticky ho už vedl syn.

Utekl jsem do školy

V roce 1950 se stalo nevyhnutelné a tiskárna byla znárodněna. Přišli dva pánové a „rozbili stroje perlíkama a odvezli písma“. Rodina tak zůstala bez prostředků. „Musel jsem se nějak o sebe postarat, protože matka ještě živila mou sestru. Tenkrát vůbec nemohla získat žádnou práci, byla to zoufalá situace. Slitoval se nad ní nějak pan Chlumský, který jí nabídl místo domácí dělnice. I tak ale kdyby nebylo mé sestry, tak by maminka umřela hlady.“

Pamětníkovi začalo být po roce jasné, že „musí uniknout“, jako syn „parazita“, jak se tehdy živnostníkům nadávalo, měl tak akorát vyhlídky na Pomocné technické prapory. Nakonec celý problém vyřešil podáním přihlášky na konzervatoř. „Než mě přizvali ke zkoušce, poslali na úřad dotazník a nějakým záhadným způsobem se to dostalo ke mně a já to vyplnil a odeslal zpět. Tím pádem jsem se ke zkouškám dostal a udělal je.“ Jakmile odešel do Prahy, ihned si změnil trvalé bydliště, „aby na mě ti papaláši nemohli“. Byl přijat nejprve na studium bicích nástrojů, ve třetím ročníku přešel na studium skladby a dirigování. Po roce studia si skrze tetu, která žila ve Francii, podal přihlášku ke stipendiu na pařížskou konzervatoř. Jeho teta žila ve Francii už od první republiky a udržovala čilé společenské styky, „tam bych se seznámil i Františkem Kupkou, byli totiž s tetou dobří přátelé“. Ačkoliv stipendium získal a byl přijat za žáka k A. Honeggerovi, byla mu žádost o vycestování zamítnuta. „Honegger mě přijal za žáka, dokonce jsem dostal místo asistenta u G. Aurica. Teta pro mě měla připravený byt. Čekalo se jen na můj příjezd. Nedovolili mi ale odjet. Celý můj život by vypadal jinak.“ Pamětník tedy zůstal v Praze, vystudoval pražskou konzervatoř a ihned poté navázal studiem na HAMU, kde byl ve třídě prof. Řídkého a posléze u prof. Bořkovce.

V padesátých letech se prostě „skákalo z okna

V Praze se Luboš Sluka samozřejmě stýkal se svými přáteli z Opočna, mezi nimi byl i Radim Drejsl. V době pamětníkova příchodu do Prahy již tento mladý a talentovaný skladatel, o kterém „Bořkovec tvrdil, že to byl jeho nejnadanější žák“, byl uměleckým vedoucím Armádního uměleckého souboru AUS. Pod jeho vedením zažil soubor největší slávu a na počátku padesátých let se konala slavné zahraniční turné po Číně a Sovětském svazu.

Osobnost Radima Drejsla je rozporuplná, neboť na jedné straně byl nadšeným komunistou, který psal i tzv. masovky, a na druhé straně pamětník upozorňuje, že právě působení v AUS bylo dobou, kdy vystřízlivěl. „Chodil s dirigentem Kuchyňkou i tajně do kostela.“ A právě cesta po Sovětském svazu měla být tím posledním, co Drejsla definitivně vyléčilo z komunistické ideologie. „Bohužel z Moskvy volal své snoubence a řekl jí, jak hrozné to v Sovětském svazu je. Jak je to všechno jinak.“ Z Moskvy se vrátil 18. dubna 1953 a o dva dny později byl nalezen ve dvoře dnešní pražské konzervatoře a tehdejšího sídla AUS mrtvý. Luboš Sluka byl na místě bezprostředně po pádu, neboť šel právě do školy. „Viděl jsem ho tam v pyžamu ležet. Vím jistě, že se nezabil. Neměl jediný důvod, měl před svatbou. Miloval své rodiče. Naopak jsem mluvil s vrátným, který byl později odejit, a ten mi říkal, že tam večer přišli tři pánové a přes vrátnici neodešli. Jsem přesvědčen, že to byla politická vražda, a každý, kdo Radima trochu znal, by vám to potvrdil.“

Byl to také Luboš Sluka, kdo po sametové revoluci nechal případ znovu otevřít. Policie a Komise pro vyšetřování zločinů komunismu však uzavřela případ jako sebevraždu. Přiklonila se k verzi, že Drejsl trpěl depresemi, což jeho přátelé popírají. Pamětník soudní výrok komentoval slovy: „Závěr postavili na výpovědi tehdy čtrnáctileté dívky, která ho vůbec neznala. Viděla ho poprvé při hádce s jejím otcem.“

Náklaďáky ničily zakázané tisky

Již během studia na HAMU spolupracoval Luboš Sluka s filmem, takže i po ukončení studia byla hlavní spolupráce především s Československou televizí. Ovšem už v roce 1963 byl přizván Janem Hanušem, aby pracoval pro nově vzniklé vydavatelství Českého hudebního fondu Panton. „Byla totiž veliká potřeba hudebnin, všechno do té doby obstarával Supraphon, ale zdaleka nemohl pokrýt poptávku, která byla. Naše zaměření bylo tehdy jasně vymezené, směli jsme vydávat pouze soudobou hudbu. Nesměli jsme vydávat ani knihy, ani pedagogickou literaturu. A museli jsme se sami uživit.“

S takovou náplní bylo samozřejmě téměř nemožné vydavatelství provozovat. Však také celý chod zajišťovalo jen pět lidí včetně sekretářky. O to více bylo třeba zkušeností s vydavatelstvím. Úspěch Pantonu tak jistě nebyl náhodný, neboť skalními pracovníky byla dvojice Jan Hanuš (pocházel také z úspěšné tiskařské rodiny Urbánkových) a Luboš Sluka. „Postupně jsme začali vydávat i pedagogickou literaturu, i když jsme to tak nazvat nemohli, například etudy od současných skladatelů. Naprostým trhákem byla malá knížečka Na kytaru bez not. Toho jsme vydali asi milion kusů a stále se vydává a prodává.“

Z pozice šéfredaktora byl odpovědný za to, co se tisklo, protože navrhoval nové tituly i celé ediční plány. Často zařazoval autory nelibé režimu, jako například B. Martinů nebo M. Kabeláče. Později, ke konci šedesátých let, prosadil i politicky konfliktní Písně Jana Masaryka a v roce 1969 byl také odpovědný za vydání LP desky a zpěvníku písní Karla Kryla. „Oba náklady vyšly, ale když se pak dělalo druhé vydání, tak to už neprošlo a viděl jsem, jak po deskách přejížděla nákladní auta.“

Srpnová okupace v roce 1968 ukončila zlatou éru šedesátých let. I do Pantonu nastoupila normalizace. Z vydavatelství odešel také přítel Jan Hanuš. Situace Luboše Sluky však byla v tomhle ohledu jiná. Vedení Českého hudebního fondu potřebovalo udržet kvalitu vedení, a tak pamětníkovi nabídlo místo ředitele. Byla to de facto nabídka typu „my zapomeneme a ty vstoupíš do strany a budeš loajální“. Tuto výzvu Luboš Sluka pochopil: „Přišel za mnou Pauer a říká mi, že budu ředitel, a já mu odpovídám: Nebudu. Nevstoupím do strany a nebudu dělat panáka, který vlastně o ničem nerozhoduje.“ Tímto aktem o sobě v podstatě rozhodl, ačkoliv ještě ve vydavatelství stále fungoval. Bylo zřejmé, že se hledá záminka. V roce 1976 „přišel dopis od nějakého emigranta a ten žádal vyplacení honoráře. Byl to úplný nesmysl. On tak psal na všechna vydavatelství a chtěl po nich peníze. Ostatní mu ale napsali, aby si tedy pro ně přijel. Ovšem v Pantonu to šlo skrz Dilii a ministerstvo a tam byli ti, se kterými jsem se hádal ohledně některých autorů, například Martinů. Takže hnedka na mě, že jsem vydal emigranta. Byl jsem okamžitě propuštěn, nesměla se hrát moje hudba, a dokonce byl už v televizi natočený rozhovor se mnou a Zdenou Janžurovou ohledně Klavírní školičky a ani to už neodvysílali.“

Následující léta byla náročným životním obdobím, kdy se „poznalo, kdo byl přítel“. Zůstal v pozici skladatele ve svobodném povolání. V tomto směru opět zafungovala spolupráce s filmem. Do konce sedmdesátých let tak napsal hudbu k filmům Kočičí král, Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce či Za trnkovým keřem. Po sametové revoluci se pak zapojil do obnovy některých oborových uměleckých sdružení, především to byla Společnost skladatelů při Asociaci hudebních umělců a vědců (AHUV), později se stal dokonce předsedou celé AHUV. V roce 1990 založil také vlastní hudební vydavatelství Editio Humana, které vydává souborně celé jeho dílo a díla některých hudebních skladatelů dvacátého století. V roce 2007 se Luboš Sluka stal předsedou správní rady festivalu Smetanova Litomyšl.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)