Kamila Sieglová, roz. Frischmannová

„Pak přišel tuším únor, nálety byly čím dál větší, fronta se blížila. Občas jsme se dověděli, že někde na východě válka skončila. Přišel rozkaz likvidovat tyto menší tábory a soustřeďovat lidi. Jeli jsme do největšího pekla, do Bergen-Belsenu. To už nebyli lidi, to už byly jen kostry a mrtvoly, už žádné kavalce, nic. To se jenom sedělo a čekalo. Tábor nebyl zásobován, protože prakticky válka končila, Němci utíkali. Pak přišel 15. duben, přijelo něco a tlampač hlásil - protože asi nejvíce postižených byli Poláci - tak zaznělo: ´Uwaga, uwaga, pozor, pozor,´ a v dalších jazycích pak oznamovali, že válka skončila. Obrovské procento lidí, kteří všechnu hrůzu a běsy do té chvíle přežili, zemřelo.“

„Nemám ponětí o čase. Vím, že vlak pak přijel, otevřely se dveře a pak řev, psi, řev a řev. Všechno raus, raus. Bylo to jako v blázinci. Nejenom dva sudy, které tam byly na močení a další věci, mezi tím i několik mrtvých, pláč dětí. Bylo to šílené. Pak nevím, byly jen povely, šli jsme, ani nevím jak. Tam byly Polky a ty nás začaly tetovat. Od té doby jsme neměli jméno, ale stali jsme se číslem. Moje číslo je 70 886.“

„Nejhorší okamžik mám dodnes v uších. My jsme přišli v prosinci do Osvětimi a před námi byl takzvaný zářijový transport. Tento transport, to je také všeobecně známo, v noci z 8. na 9. března byl celý zaplynovaný. Trvalo to celou noc a dodnes, asi mé sluchové vjemy jsou něčím silnější, slyším. To byla noc tak hrozná, byly jenom povely, řev, vytí psů, pláč, všechno dohromady, auta a toto trvalo celou noc. Ráno jsme se dověděli, že všichni vyletěli komínem. Dodnes, dodnes, slyším a cítím zvuky těch aut, řev těch esesáků a tu hrůzu, protože to trvalo celou noc. Těch lidí byly skoro čtyři tisíce. Čili se podařilo zlikvidovat toto číslo lidí.“

„Bergen-Belsen byla už konečná stanice, kde fronta postupovala, místo přestalo být zásobováno, takže obrovské procento lidí zemřelo těsně před koncem války nebo až po něm. Tam už nebyla místa ani k ležení, jenom k sezení mezi mrtvolami, byl to konec světa. Byl zázrak, že ještě slušné procento lidí tam přežilo. Patnáctého dubna 1945 jsme byli osvobozeni britskou armádou. Netušili, že ten tábor je tak obrovský.“

„Vím, že tam odněkud bylo slyšet tenounce rádio a někdo říkal: ,Tak v Praze je konec války.‘ A nám to bylo tak fuk. Když máte horečky, tak si nic nedomýšlíte, to všechno přicházelo až poté. Je to skutečně nepochopitelné, že se dožíváte konce té strašlivé války a je to jako hlas ze záhrobí.“

„Transport z Hradce byl – teď to bude sedmdesát roků [2012 - pozn. ed.] – v prosinci a celý rok předtím byla doba očekávání, kdy povolávací lístky přijdou. Předcházelo jakési očkování a v rodinách se dělaly zásoby, pražila se jíška, aby to bylo kvalitní. Škvařilo se sádlo. Pamatuji se, že jsme měli krásný, ručně vázaný koberec a za něj jsme měli husu. Protože si většina myslela, že přece jenom to budou dobré přídavky a že nám ta výživa asi chvíli vydrží.“

„Přesně po roce v Terezíně, v prosinci 1943, [jsme jeli] do Osvětimi, kde jsme byli od prosince do července. Možná, že jste slyšela o březnovém, respektive zářijovém transportu. Byli jsme svědky, protože jsme byli ve společném rodinném táboře, a věděli jsme, že naše lhůta, tak jako u zářijového transportu, je zase stanovena na šest měsíců, což mělo být červen nebo červenec. Dodnes, dodnes nikdy nepochopím, že tak strašně málo lidí se chytlo nabitých drátů, aby ukončili tu strašlivou mizerii. Touha žít je nepředstavitelná, i když nebyla kapička naděje, že se to může vyvinout jinak. Lidi umírali, ale spíš vysílením a nemocemi, ale jen mizivé procento bylo těch, kdo se dotkli drátu.“