„Když jsem přišla poprvé k výslechu v Brně na té Příčné, tak to byl zřejmě Rus. Ten byl tak sprostej a surovej. Ten mě tolik bil, že si to neumíte představit. To byla vždycky rána a já šla k zemi. Pak mě polili vodou a zase: ‚Ludro, vstaň! Bestie, protistátní živel a ona se tady bude válet!' Musela jsem před každým, který prošel vyskakovat do pozoru a hlásit se: ‚Číslo 802 se hlásí k výslechu.'."
„A ta mě ani nepoznala. Tak jsem vypadala, že když jsem se k ní dostala, stála zrovna s nějakou paní před domem, kde obě dvě bydlely, a sestra měla v kočárku svého syna. Bavila se s paní a já přišla a říkám: ‚Dobrý den. Ahoj Fanynko.‘ Ta paní říkala mé sestře: ‚Ta slečna od vás něco chce.' Otočila se na mě a zůstala na mě koukat a říká: ‚Co si přejete?' Tak jsem jí řekla: ‚Fanynko, to jsem já, Jarmila!' A ta šla ke dnu, paní ji zachytila, aby sebou neřízla o zem. Pak mě přivedla tam, kde žili ty tři chlapci, u nejstaršího bratra, kde byl náš domov, kde jsme žili všichni. Do doby než nás zavřeli. Byli vyděšeni, když mě viděli, v jakým jsem stavu. Nemohli věřit vlastním očím, že jsem to já. Měla jsem 45 kilogramů a měřila 172 centimetrů. To byla jen kost a kůže."
„Zůstaly jsme tam dvě a my si zpívaly. Přiběhl ten jeden bachař: ‚Vy bestie si tady budete prozpěvovat? Tak marš, půjdete do černý!' Byla to betonová krychle, kde nebylo nic, jenom kýbl a beton. Musely jsme se před tím vysvléct do naha. Zavřel nás tam a řekl, že tam budeme tři dny a tři noci. Žádný pití, nic. Ale pustili nás po dvou dnech. Nahé jsme tam přežily, v té zimě na tom betonu úplně nahý. Neumíte si představit, my jsme se jen modlily. Myslím, že jen díky tomu jsme přežily. Byla tam strašlivá zima. Rozsvítili vždycky jenom na chvíli, když se na nás chtěli podívat, jestli ještě žijeme. Stály jsme zády opřené k sobě a modlily se jedna víc než druhá k Pánu Bohu, abychom nějak ztuhly, abychom tu zimu necítily. Tak po těch dvou dnech a dvou nocích nás pustili. Vypadly jsme obě dvě. ‚Tak se oblečte a marš nahoru.'"
„Pak ukončili výslechy a převezli nás zase zpátky do Znojma. A to neměli dělat."
- „Ve Znojmě vás tedy už nevyslýchali?" -
„Ne, tam už jsme čekaly jen na soud a tam jsme s maminkou zažily... a o tom bych nerada...to už je moc. Tam nás prostě... napřed maminku a pak přišli ke mně a řekli: 'Teď jsme byli u tvé mámy a teď jdeme vyzkoušet tebe.' Já se odsekla a víc už nevím. Probudila jsem se v hrozným stavu. Od té doby nemůžu mužský ani vidět."
Jarmila Semotamová, rozená Šárková, se narodila 27. října 1933 ve Znojmě. Po dojednání Mnichovské dohody a sílících útocích henleinovců rodina opustila Znojmo a utekla do Kunštátu, kde přečkala období nacistické okupace. Po válce se Šárkovi vrátili do Znojma a otec pamětnice se začal živit jako taxikář. Po roce 1948 mu komunisté znárodnili živnost a národní dopravní podnik mu naúčtoval částku za opravu vozidla, kterou nebylo možné uhradit. V roce 1950 vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ), v prosinci 1951 ilegálně překročil státní hranici a utekl do Rakouska. Do Československa se opakovaně vracel, naposledy v červenci roku 1952, aby vzal manželku se třemi nezletilými syny s sebou do Rakouska. Pamětnice měla rodičům a sourozencům s útěkem napomáhat. Při nedovoleném přechodu přes státní hranici je dopadla pohraniční stráž. Pamětnice spolu se svou matkou byly podrobeny krutým výslechům v budovách Krajského velitelství Státní bezpečnosti (StB) v Brně a po skončení vyšetřování v říjnu 1952 eskortovány do věznice ve Znojmě. V této době se obě dvě staly oběťmi sexuálního napadení. Státní soud se konal 30. prosince 1952 v Brně. Po vynesení rozsudku pamětnici i její matku věznili v bývalé káznici Brno-Cejl. Na svobodu se Jarmila Semotamová dostala po prezidentské amnestii v květnu 1953. Se statusem bývalé politické vězeňkyně se jí nedařilo získat zaměstnání, proto nejprve pracovala v hospodářství rodičů svého manžela. Násilí, které musela prožít v 50. letech, negativně ovlivnilo její osobní život a v 70. letech požádala o rozvodové řízení. Až do odchodu do penze se živila jako pošťačka a po roce 1989 byla soudně rehabilitována. V září roku 2022 žila v Jihlavě.
Rodinná fotografie Šárkových. Zleva nahoře bratři Jan (*1939), Oldřich (*1947), Miroslav (*1943), Stanislav (*1929); zleva dole Jarmila Semotamová (*1933), matka Anastázie (*1908), sestra Františka (*1931), rok 1969
Rodinná fotografie Šárkových. Zleva nahoře bratři Jan (*1939), Oldřich (*1947), Miroslav (*1943), Stanislav (*1929); zleva dole Jarmila Semotamová (*1933), matka Anastázie (*1908), sestra Františka (*1931), rok 1969
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
