Josef Schicho

* 1930

  • „Potom, další den, to už byl listopad, ano. Museli jsme znovu na nástup a jeden komisař, český partyzán, seděl tak vážně s pistolí a každý kolem něj musel projít. A ptal se mě, povídal, jak to, že jsem si nemyl nohy? Já jsem běhal celé léto bos, teď jsem samozřejmě měl nohy, myli jsme si je také, ale tak… A potom tam měli bývalého esesáka, protože Češi nemohli pořád někoho mlátit, to pak bolely ruce. Tak měli tohoto esesáckého mladíka, to byl takový chlapík, kterému stále přikazovali, tomuhle musíš dát padesát ran a dvacet a tak dále. A pak u mě řekl, že mi musí dát deset ran. On mě opravdu bil, musel, ano. Pak ten Čech najednou řekl, to je moc málo, pak sám vyskočil a tenhle Čech mě zase bil, ukázal mu, jak se to dělá. Pak mě vyhodili ke dveřím a to bylo naposledy, co mne tam uvnitř fackovali, bili. To bylo také naposled v mém životě, pak už mě nikdy… Ano, to bylo tehdy v KZ.“

  • „Přišel jsem do místnosti, leželo tam zhruba, nevím, asi dvacet lidí. Všichni leželi na zemi., byla tam jedna deka, ale víc ne. Jen tam leželi. A jak naříkali. Vím, že jeden starší sedlák měl obličej tak rozbitý, že na něm měl vidět jen holé maso. Ten tam ležel. Pak další, byli tam také tři rakouští mladíci, ti zde byli jako pracovní síla z Klagenfurtu, ty tu byli také. Vrchní učitel, student medicíny, lékař z Cetvin, mezi těmi jsem ležel. A další, zhruba dvacet. Nemohu to říct přesně, každopádně tam jsem ležel. Musel jsem mít hlavu nakloněnou, kvůli těm ranám. Ano, to byl první den.“

  • „A pak jsme projížděli kolem mého domova, kolem domu mých rodičů. Viděl jsem, že v okně už visí česká vlaječka. Můj otec neměl nikdy českou vlajku. Pak jsme jeli dál a viděl mě jeden místní Čech, jak mě vezou směrem do KZ, internačního tábora, jak se nazýval česky. Přijeli jsme tam a nahnali nás nahoru do budovy KZ, ke správci. To byl český partyzán, tak jsme mu říkali, 25-30 let starý. Když jsme vešli do kanceláře, tak tam seděl tenhle Čech a dva další. Pak řekl s takovým výrazem: ,Vstaňte!’ Udělal jsem to a stejně tak i můj kamarád. Pak jsme se museli otočit a pak to přišlo. Pak nás fackovali. Ale jak! Až jsem byl celý od krve. Pak nás vyhodili ke dveřím, do takové toalety, polili nás studenou vodou. Pak nás zavřeli. Bylo to 30. října, 31., asi tak.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Freistadt, Rakousko, 04.09.2020

    (audio)
    délka: 01:44:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
  • 2

    Galgenau, Rakousko, 28.08.2021

    (audio)
    délka: 01:45:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zažil jsem brutální bezprávné vyhnání ze své vlasti

Josef Schicho (1932)
Josef Schicho (1932)
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Schicho se narodil 29. ledna 1930 v Kaplici. Jeho rodiče zde hospodařili na rodinném statku. Schichovi měli německou národnost. Pamětník vyrůstal s mladší sestrou Annou Marií. Navštěvoval základní školu v Kaplici. V roce 1944 prodělal vojenský výcvik v Alpách. Na jaře 1945 ho povolali k jednotkám Volkssturm k obraně území okolo Nových Hradů. Odtud ještě před příchodem fronty utekl. Na konci října 1945 přecházel Josef nelegálně hranici do Rakouska. Byl chycen jednotkami revolučních gard a umístěn do internačního tábora v Kaplici. Zde ho několikrát brutálně zmlátili. V listopadu 1945 odešel s otcem do Rakouska. Matka se sestrou je následovaly v únoru 1946. Rodina se živila prací v zemědělství. Josef vystudoval dvouletou zemědělskou školu. V roce 1952 si s rodiči pronajal statek. Roku 1958 zakoupil pamětník zemědělskou usedlost v Galgenau v Horním Rakousku a začal samostatně hospodařit. O čtyři roky později se oženil s Heleno, rozenou Schlägerovou, společně vychovali čtyři potomky. V roce 2021 žil Josef Schicho v Galgenau.