Marie Šalamonová

* 1931  

  • „Nebo taky byly rozdíly mezi chorvatštinou, která se mluvila ve Frélichově a v Přerově. Například my jsme řekli bramborám ‚krumpire‘, oni říkali ‚jertepfle‘, z němčiny. Nebo my řekneme ‚doktor‘, oni řeknou ‚padar‘. A víš, co se taky používalo? Staří lidé nazývali šaty ‚bunda‘, ‚máš pěknou bundu‘. To od nás pak převzali Češi, bunda dnes se řekne bunda. Ale jak to, že před sto lety u nás říkali Chorvati ‚bunda‘ šatům?“

  • „Pak v osmatřicátém přišel Hitler. Už to bylo cítit, otec o tom věděl, policajti věděli všechno, takže si byl vědom toho, že musí utéct. Hitler by české policajty zlikvidoval. Celá kancelář šla pryč. Jenže, co s námi? Tak my do Frélichova. Půl roku matka nevěděla, kde otec je. Až po půl roce dostala dopis, že je v Brně. Jenže zrovna ten den, když přišel dopis, zastavilo před domem auto, německé gestapo, esesáci v černých uniformách. Přišli k nám, kde je otec? Matka řekla, že neví, že není doma. Naštěstí dopis se jí podařilo rychle schovat. Už byl večer, po setmění, oni přišli dovnitř, zamkli, aby otec kdyžtak nemohl utéct, a prohledali celý dům odshora dolů. Otce nenašli, kdyby ano, už bychom ho asi nikdy neviděli. Pak šli pryč.“

  • „Naši chlapci chodili každou neděli po vesnici a zpívali. Někteří šli s dívkami, tak čtyři nebo pět jich bylo, jedna parta. A když už naši lidé věděli, že je budou stěhovat, tak zpívali: ‚Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám. Tam jsem prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj. Máti má mně vždycky říkala, zůstaň tím, čím ses narodil. Jazyk svůj vždy v úctě měj, jak by tvůj nejdražší poklad byl. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.‘ A už se nevrátili. Tak zpívali, když věděli, že je vystěhují. Všichni doufali, že se jednou vrátí zpět.“

  • „Přišli estébáci a otce zavřeli. (Proč?) Protože on pořád psal... Bylo to tak, že chtěli pořád Chorvaty vystěhovat. Dříve byly strany lidová, sociálně demokratická, komunistická. V roce 1947 se konala přísaha, kde Chorvati přísahali věrnost Československu. Všechny strany pak podepsaly, že Chorvati zůstanou doma. Ale v roce 1948 se k moci dostali komunisti a ti hned začali Chorvaty stěhovat. Chorvati byli katolíci a volili lidovou stranu, volby vyhráli lidovci. Jenže v roce 1948 komunisti lidovce už nepotřebovali, tak se jich zbavili. Kdyby lidé volili komunistickou stranu, mohli by zůstat. V Mikulově okresní národní výbor (ONV) chtěl pořád Chorvaty pryč. Chtěli naše majetky, protože Frélichov dodal čtvrtinu mléka za celý okres, to je hodně. Takže jednak chtěli obrat lidi o jejich majetky a pak taky nám vyčítali, že jsme byli němečtí vojáci. Jenže za první republiky byli naši chlapci českoslovenští vojáci. Můj strýc, matčin bratr Pepš, byl český voják. Když přišel Hitler, byli němečtí vojáci. Pak zase přišli Češi... ta hranice se tak posouvala, takže znovu byli naši chlapci čeští vojáci. Říkali, že na hranici nejsme spolehliví, že nás proto dají pryč. Takže když je tam s pluhem, když oře, tak není spolehlivý? A když je s kvérem na hranici jako voják, tak ano?“

  • „Protože otec byl v Brně, my měly příslušnost podle něho, hlavy rodiny, protektorátní. Ale bydlely jsme ve Frélichově. Pak jsme měly jít do školy. V září se byla matka zeptat řídícího, jestli má vůbec cenu nás do školy zapisovat, když se tak jako tak budeme stěhovat. On jí řekl, že děti musí být přihlášeny, a až se budeme selit, tak nás odhlásí. Přihlásili nás a už jsme tam zůstaly. Stěhovat jsme se nemohly. Matka šla na okresní úřad do Mikulova a tam jí řekli, že dopravní prostředky potřebují na jiné věci, je válka, takže žádné stěhování. A tak jsme ve Frélichově zůstaly.“

  • „V tom 68., kdyby to bylo, tak půl Frélichova by šel zpět. Tomu věřím. Náš kmotr řekl: ‚Já bych šel hned.‘“

  • „Tam ve Frélichově jsme všichni byli jedna rodina. Všichni se znali, buď to byli kmotrové, nebo jinak rodina, příbuzní. Jako jedna rodina jsme tam všichni žili.“

  • „Měl frajerku v Huzové, ze Šternberka za ní chodil. Ale její rodiče řekli: ‚Vdávat se bude, až budeme zpět v Přerově.‘ Tak si ji nikdy nemohl vzít. Ještě teď nejsou zpátky. Měli syna a dceru, oba byli svobodní. Rodiče zemřeli, pak i dcera, syn zůstal v Huzové sám. Už v Přerově s tou dívkou chodil a chtěl si ji vzít. ‚Ona se bude vdávat, až budeme v Přerově.‘ Tak pak si ji nevzal. Ženit se chtěl, tak se oženil s jinou.“

  • „Když jsme jeli do Moravského Berouna, matka řekla: ‚Jako by mě polívali mrznoucí vodou!‘ Takový tam byl vzduch, mráz. My z jižní Moravy jsme šli z tepla do mrazu, strašná zima tam byla. Vedle nás byl dům, kde nikdo nebydlel, tam nás nastěhovali a řekli, že nás nemají kam jinam dát. Tak co teď? Jedna žena pak navrhla, že obecní výbor má budovu a v horních patrech můžeme být. Pokoje byly dlouhé sedm metrů a pět a půl metru široké, bylo to hrozné, ani vytopit se to nedalo. V kuchyni byly klenby. Když se vedlejší dům zřítil, tak tam byla taková zima, že nám káva v troubě zmrzla. A pivo na stole! (Pivo má přeci v sobě alkohol a to by nemělo mrznout...) Já to nezažila, byla jsem v Brně. Naši lidé byli zvyklí na teplý kraj, na jižní Moravu, a proto se pak snažili dostat se z té Huzové pryč. Dost se jich odstěhovalo do Šternberka, dost do Uničova. Jednou jsem šla ráno do práce, vstávala jsem už o půl páté. Otec spal v kuchyni, já s matkou v pokoji. Přišla jsem do kuchyně a tam byly dva tři stupně pod nulou! Tak jsem se táty zeptala, jestli vlastně ještě vůbec žije? Jestli ještě nezmrznul? Taková zima tam byla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Uničov, 20.11.2010

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
  • 3

    Šternberk, 21.06.2016

    (audio)
    délka: 02:30:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nacisté chtěli mou rodinu z Frélichova vyhodit a komunistům se to podařilo

Portrét
Portrét
zdroj: archiv pamětnice

Marie Šalamonová se narodila 9. prosince 1931 v chorvatském Frélichově (nyní Jevišovka) na jižní Moravě. Její otec Josef Šalamon pracoval jako četník na železniční stanici v nedalekých Hrušovanech nad Jevišovkou, kde také s rodinou bydlel. Jeho dvě dcery, Emilie a Marie, navštěvovaly české školy, doma se mluvilo chorvatsky. Po záboru Sudet musel otec uprchnout do vnitrozemí, jeho žena a dcery se přestěhovaly do nově postaveného rodinného domu ve Frélichově. Pokus o přesun za otcem do Brna se nezdařil, rodina však měla po celou dobu války státní občanství Československé republiky (později Protektorátu Čechy a Morava). Po skončení války se Josef Šalamon aktivně (také na mezinárodní úrovni) zasazoval o to, aby Chorvati mohli ve svých rodných vesnicích zůstat, a po komunistickém převratu v roce 1948 byl za svou činnost na dva roky uvězněn. Jeho rodina byla v roce 1950 násilně vystěhována do severomoravské Huzové. Josef Šalamon až do své smrti bojoval za práva moravských Chorvatů a toužil se vrátit do rodné obce, což se mu však nikdy nepovedlo. Marie Šalamonová vystudovala rodinnou školu pro dívčí povolání v Mikulově, po vystěhování pracovala jako učitelka mateřské školy, z politických důvodů však musela své místo opustit. Poté pracovala jako účetní, žije v Uničově.