Vlasta Šafránková

* 1928

  • „Vzpomínám si, jak Němci odcházeli, tak nám přilepili na plot takové letáky a tam byl namalovaný Stalin a z jeho ruky kapala krev. A já jsem kolem toho šla a říkala jsem si: ‚Mám se bát, nemám se bát?‘ Mně bylo čtrnáct roků, ani ne. A šel kolem německý voják a říkal mi: ‚Vlasto, žádný strach, to není tak strašně.‘ Ten německý voják, takový pán mi to říkal. Dodnes to vidím, na plotě ty obrázky se Stalinem, jak mu z ruky kape krev.“

  • „Viděla jsem, jak Němci věšeli tři Poláky, mladé chlapce. To nás nahnali, že se na to musíme jít dívat. Ale já jsem utekla, nedošla jsem tam. Potom tam byl dlouho pomník. A ta šibenice. Tři viseli vedle sebe. To bylo hrozné, když na to dneska vzpomínám, co všechno člověk prožil. To se až nechce ani věřit.“

  • „Jeden voják, to mi říkal otec – přišel za otcem. A my jsme měli studnu na rumpál. Rumpálem se vytáčela voda. A ten voják přišel za otcem, že by v té studni – měli jsme dvanáct metrů hlubokou studnu – tak že si tam vykope jakési místo a že tam přečká, aby nemusel pokračovat dál ve válce. Aby nemusel jít s Němci na odsun. Protože oni je pod revolverama hnali k lesu. A za nima šli Rusi.“

  • „Dělala jsem v Karviné na dráze. Ráno jsem jela do práce a překvapilo mě, že autobus byl vždycky narvaný, ale už cestou, jak jsme jeli a byli jsme za Orlovou, tak proti nám šlo moc vojáků v černých halenách. A koně vezli, plno vojska. Já říkám: ‚Neříkali, že budou nějaké manévry.‘ O ničem se nemluvilo. Pak jsme v Karviné vystoupili a hudba hrála z amplionů. Mi to připadalo, že někdo do toho rozhlasu čte nějakou knížku. Říkala jsem: ‚To je divné, o ničem nevím, že by se něco dělo.‘ A když jsem přišla do práce, tak tam už bylo vzbouření. Že nás Rusi přepadli. To si pamatuju předně. Že přerazili závory a hnali se. A my jsme na stanici měli napsáno Karviná-město. To bylo zamalované a bylo napsané Jeruzalém.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bohumín, 26.08.2021

    (audio)
    délka: 01:30:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes vidím na plotě ty obrázky se Stalinem, jak mu z ruky kape krev

Vlasta Šafránková, rozená Bernatíková, se narodila 30. ledna 1928 ve Slezské Ostravě. V první polovině 30. let se s rodiči přestěhovala do Petřvaldu, kde nastoupila do první třídy. Když po mnichovské dohodě Polsko anektovalo oblasti východního Těšínska včetně Petřvaldu, Vlasta musela přestoupit do polské školy. Krátce nato, po nacistické okupaci, následoval další přestup, tentokrát do školy německé. Za války byl otec zapojen do odbojové činnosti a budoucí manžel Vladimír Šafránek musel narukovat k německému wehrmachtu. Po válce se Vlasta přestěhovala za prací do Ostravy, kde zažila i únorový převrat 1948. V roce 1951 komunisté odsoudili k 15 letům vězení jejího bratrance Josefa Uhláře, člena protikomunistické odbojové skupiny Hory Hostýnské. V 50. letech pracovala jako ošetřovatelka v bohumínských železárnách, od 60. let u Československých státních drah (ČSD) ve stanici Karviná-město. Díky svému pracovnímu angažmá u ČSD se před rokem 1989 opakovaně podívala na Západ. Kvůli zdravotním problémům odešla v roce 1983 do invalidního důchodu. Sametovou revoluci prožila v Bohumíně, kde žila i v době natáčení rozhovoru (2021).