Vlasta Rypáčková, roz. Košvancová

* 1931  

  • „Neměl to tatínek dělat… Těžko soudit. On dostal nějakou výhodu, když měl možnost, my jsme byli tři, tak nás chtěl zabezpečit, pak onemocněl, tak to bylo takový… Já ho neodsuzuju. Ale víc lituju maminku, že musela zbytečně trpět. Ale za to on nemoh. On kdyby žil, tak by to odnes s plnou parádou.“ Tazatel: „On ještě stihl umřít jako přesvědčený komunista…“ - „A nedostal od komunistů ani kytičku na hrob!“

  • „Ona byla v Šaľe na Slovensku zavřená. A ještě než to tady všechno proběhlo, tak já jsem za ní několikrát byla. A prosila jsem je, aby mě pustili k mamince na návštěvu. Nechtěli. Tak jsem si i klekla, prosila je a pak mě pustili. Několikrát jsem za ní byla a vždycky jsem jí kousek něčeho dala. Na tom Slovensku sami ti velitelé říkali: ,Proč se to stalo? Proč jste to radši někde nezahodili?‘ (Míněny cennosti, kvůli jejichž prodeji byla rodina souzena, pozn. ed.) Já tady mám i dopisy…“ Tazatel: „A oni i ti velitelé věděli, že je tam neprávem odsouzená?“ - „Věděli… Ona chodila na pole a říkala, že třeba měla i myš na sobě, nevěděla to a oblíkla se do toho. A tak ji nakonec dali dělat do kuchyně. V jedenáct hodin chodila spát a ve tři vstávala. A udělala jim všechno. A nějaká paní na ni byla - ne snad že by byla zlá, jen trošku přísnější. A oni sami ti velitelé si maminku zavolali a říkali, že ta paní Kubicová, tak se snad jmenovala, že je na ni zlá. A maminka říkala: ,Ne, není.‘ - ,Ale my to dobře víme!‘ A maminka chodila nakupovat mezi lidi. Ani nechodili s ní (dozorci, pozn. ed.). A když měli nějakou oslavu, tak nakoupili třeba drůbež a maminka jim to uvařila a musela se jít najíst s nima.“

  • „Pamatuju si, jak jsem jednou šla ze školy z Terezína. Já jsem tam chodila jenom rok, pět tříd jsem měla v Kopistech a pak jsme chodili do Terezína do měšťanský školy a to už tam ale začínali být Židi. A šli jsme takhle kolem sokolovny a vedle na poli dělali Židi. A byla tam taková holčička, jsem si říkala, být tu tatínek, tak jsem ji musela vzít s sebou. Měla bleděmodrý šaty, takový nadrhnutý, kudrnatý vlásky. Chleba úplně křupal! Nic jsme neměli, jinak bychom jí něco dali. A máma na poli, kedlubny a zeleninu… Tak jsem si říkala, že jí ani možná nesměla nic dát. Tatínek by si ji vzal, tu holku!. Ale tak člověk by si ji nakonec vzal taky, to dítě…“

  • „Tatínek když měl nějaký potíže v Terezíně, tak mě třeba o půlnoci vzbudili. A musela jsem s ním jezdit na kraj Terezína. To kolo jsem vzala a tatínek už tam šel sám.“

  • „Vždyť já jsem pro to musela jet do Prahy k nějakým Novákovým. Novák se jmenoval ten pán, bydlel v Hloubětíně. Ti mi dali třeba nějakou velkou krabici zboží pro ně (pro terezísnké Židy, pozn. ed.). Vlakem jsem jela sama, to mě dali do vlaku. Já jsem byla kousek dál, kdyby náhodou někdo… tak to nebylo moje. Taky se mi stalo, že jsem vystoupila u Roudnice namísto v Nových Kopistech a teď ten průvodčí říkal: ,Ale to nejsou Nové Kopisty!´ Tak mně s tím ještě pomoh a o půlnoci jsem přijela domů, takhle to bylo. Vždyť mně bylo dvanáct, třináct roků.“

  • „Naši někam šli a já jsem s ním (s ukrývaným jugoslávským zajatcem, pozn. ed.) zůstala sama doma. Přes den nebyl v baráku, to jsme měli prasečí chlívek. Tatínek to vybílil, vyčistil, měl tam strožok, takovou matraci, a aby mohl na záchod. Aby to nevěděli mladší sourozenci, ti to nesměli vědět. Na noc sourozenci museli chodit brzo spát. Byl tam u nás dva měsíce. Já jsem nějaký to slovo německý uměla, tak jsem se ho zeptala, jestli nemá hlad. A on se svlíkl a to byste nad ním brečeli. Já to nezapomenu, to byl kostlivec. A jak byl bit! A poštípanej od vší…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 13.06.2009

    (audio)
    délka: 01:25:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínek pro ty lidi udělal moc

Vlasta Košvancová v době druhé světové války
Vlasta Košvancová v době druhé světové války
zdroj: Archiv Vlasty Rypáčkové

Vlasta Rypáčková, rozená Košvancová, se narodila roku 1931 v Nových Kopistech u Terezína jako nejstarší dcera manželům Martě a Karlovi Košvancovým. Otec, železničář z nádraží v blízkých Bohušovicích nad Ohří a přesvědčený komunista, se během války stal očitým svědkem deportací Židů do nacisty zřízeného ghetta Terezín. Rozhodl se jim aktivně pomáhat a po celou dobu existence ghetta i přes nesmírná rizika zásobil vězněné Židy potravinami, cigaretami a dalším zbožím. Tehdy dvanáctiletá Vlasta otci pomáhala při cestách k branám Terezína, vedle toho sama vozila zboží vlakem z Prahy. Ke konci války Košvancovi vybudovali u svého domku v Nových Kopistech podzemní úkryt. V bývalém prasečím chlívku dva měsíce ukrývali uprchlého vězně - jugoslávského důstojníka. Po válce čelila rodina obvinění z neoprávněného obohacování, tato podezření však byla vyvrácena díky svědectví zachráněných Židů (rodina Löblů, Eva Roubíčková a další). Útrapy spojené s častým nočním plížením do Terezína si však vybraly daň na otcově zdraví. Karel Košvanec zemřel 28. dubna roku 1950, den před Vlastinou svatbou. Rodina se v 50. letech přestěhovala do Liberce. Vlasta porodila dvě děti, pracovala jako úřednice v podniku TESLA. Roku 1957 matka Marta prodala několik cenností do státního podniku Klenoty. Pravděpodobně na základě udání souseda z Kopist byla celá rodina zatčena a obviněna z trestného činu spekulace. Zatímco Vlasta po třítýdenním pobytu ve vazbě vyvázla s podmínkou, matka Marta byla odsouzena k nepodmíněnému trestu a dva a půl roku strávila ve vězení ve slovenské Šaľe. Vedle toho byl rodině zabaven majetek a cennosti (dárky od zachráněných Židů) byly demonstrativně vystaveny coby důkaz, že rodina údajně žila „hýřivým životem“. Obvinění bylo v celém rozsahu zrušeno soudním rozhodnutím z roku 1994, za prožité útrapy a ztrátu majetku však nebyli Košvancovi nikdy odškodněni.