desátník v. v. Vladimír Procházka

* 1923  

  • „Jo, pane, tam je strašně úrodná půda. Tam se daří všemu, tam je černozem, a co jste do ní zasázeli, to vyrostlo. Tabák? Taky, já sám, když jsem začal pokuřovat, tak jsem si jako kluk nechal tři nebo čtyři tabákové výpěstky a pak jsem je sušil na drátě, krájel a dělal z toho cigarety. Takže jsem si to i sám pěstoval.“

  • „To bylo brzy ráno, za tmy, ještě jsem spal, najednou burácení na dveře. Dva milicionáři. ,Bydlí tady Josef Procházka?‘ – ,Ano.‘ Tak ten jeden Josefa vzal a vedli ho na obecní úřad. Mezitím už jich tam dvacet bylo odvedených a všichni seděli v nákladním autě, třítunovém, to si pamatuji. Když už se rozednilo, tak celou tu dobu je pořád ještě sbírali. Asi tak v osm devět hodin ten sběr ukončili a odvezli je. Tehdy jsem mu naposledy zamával.“

  • „Ten kanibalismus tam samosebou existoval, protože někdy říkali: ,Ty salámy si nekupujte, jsou z lidského masa.‘ Říkalo se to. Konkrétně jsem to neviděl, ale slyšel.“

  • „Když se stěhovali z bývalého polského území, tak měli krosny. A prý to pochází z toho slova krosna. Obec, kde bydleli, se jmenovala Kupičov. To patřilo původně Rusku, pak Polsku. Odtamtud šlapali pěšky až na tohle místo.“

  • „Bylo štěstí, že jsem byl trošku níž. Ten Němčour musel být hrozně blízko, protože kdyby se trefil o jeden metr, tak to trefil přímo do mě. Dopadl asi dva metry ode mě.“

  • „Ty Němce jsme soustřeďovali do skupin a pak přijížděla auta a odvážela je za hranice. Asi dva nebo tři dny jsem tam byl. ,Silber, Gold, všechno na stůl!‘ Byly na to pytlíky, to se muselo zapečetit, kdo něco měl. Většinou to měli poschovávané, samosebou. Jinak si směli vzít jenom třicet kilo.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, 22.01.2013

    (audio)
    délka: 03:16:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsme byli vlastenci

 Procházka Vladimír
Procházka Vladimír
zdroj: dobová: archiv pamětníka, současná: V.Faltýnek 22.1.2013

Vladimír Procházka se narodil 29. října 1923 ve vesnici Česká Krošna u Žitomíru. Jeho rodiče byli potomci Čechů, kteří sem v 19. století odešli za půdou. Když bylo Vladimíru Procházkovi 14 let, jeho otce a další české obyvatele České Krošny odvlekli na Sibiř, odkud se už nikdy nevrátili. V letech druhé světové války musel Vladimír Procházka narukovat do Rudé armády a v řadách československé paradesantní brigády byl na polském území těžce zraněn granátem. Když se uzdravil, pokračoval v bojích a pomáhal osvobozovat slovenská města Poprad, Ružomberok a Žilina. V květnu 1945 se v severních Čechách u Bíliny krátce zúčastnil organizace odsunu civilních německých osob. Poté se vrátil na Ukrajinu a zde se zapojil do příprav repatriace obyvatel českého původu do Československa. Od roku 1947 žil nejprve s matkou a sestrou v Teplicích a poté s vlastní rodinou v Praze. Pracoval ve Správě pasů a víz. Pro své postoje během srpna 1968 přišel na začátku normalizace o zaměstnání a byl vyloučen z KSČ. Až do penze pracoval jako dopravní dispečer Okresního podniku bytového hospodářství v Praze.