"Pamatuju si, že se mluvilo o možné 3. světové válce, že není dobrý nápad zůstat v Evropě. Takže se stalo, že Pákistán tehdy sháněl lékaře, byl to nově vznikající stát, tehdy Západní Pákistán, a to lékaře pro svou armádu - snažili se získat do svých služeb lékaře po různých utečeneckých táborech. Rodiče vždy zvažovali tuhle možnost, že by na určitou dobu, než dostanou víza do USA, jeli někam jinam."
"V červnu 1949 jsme skončili na Šumavě. Skupina rozhodla, že máma - tak jsme říkali naší mámě - a děti půjdou přes hory přes den a zbytek dospělých přejde v noci. Měli jsme zbraně..." - "Měli jsme zbraně..." - "A měli jsme zavazadla. Když jsme [my děti] šly přes hory, nemohly jsme nést zavazadla. Nesly jsme jenom batoh a má sestra měla [hračku], kterou měla naplněnou zlatem."
"Babička byla tehdy nejvýše postavenou ženou v ženské sekci Sokola. Za války se skrývala na venkově, protože sokolové byli antifašisté a mnoho z nich skončilo v koncentračním táboře. Ona byla tou, kterou ustanovili, že musí válku přežít. Sokolové tušili, že mnoho z nich nepřežije, ale doufali, že po konci války to bude právě ona, kdo může Sokol znovu obnovit."
Zuzka Polesny Eggena se narodila 2. listopadu 1938 v Praze. Když se její rodiče Alena a Karel Polesní poznali, prožívali krásné meziválečné období. Když začala válka, celý život se rázem proměnil. Alenina maminka byla známá žena. Jméno Marie Provazníkové, emancipované a vzdělané ženy, náčelnice Sokola, znala v tehdejším Československu minimálně v hlavním městě skoro každý. Když se Sokol dostal do hledáčku nacistů, musela se babička ukrýt do bezpečí venkova. Také rodiče pamětnice, oba lékaři, se odstěhovali mimo Prahu. Poté, co válka skončila a činnost Sokola se obnovila, babička Marie opět stanula v jeho čele. Organizovala první poválečný všesokolský slet a Zuzka na Strahově cvičila jako žákyně. Už tehdy se ale opět schylovalo k horším časům a už tehdy se babička pravděpodobně připravovala k emigraci. Stalo se tak během Letních olympijských her v Londýně v létě 1948. Rodina Polesných přešla hranice do Německa rok poté. Po období stráveném v utečeneckém táboře rodiče dostali nabídku pákistánské vlády, aby jako lékaři působili v jejich armádě. Souhlasili a rodina se přestěhovala do Pákistánu. V roce 1952 získali povolení k cestě do USA, kde se konečně setkali s babičkou Marií Provazníkovou. Pamětnice vystudovala lékařství na univerzitě v Cincinnati, a když se poznala se svým mužem Peterem Eggeny, přestěhovali se společně do Kalifornie, kde celý život působila jako lékařka. Vychovali dva syny a v roce 2025 společně žili na předměstí Los Angeles.
Výprava Sokola na výletě v Rakousku během sletu v roce 1956, vlevo pamětnice Zuzka Eggeny, vedle ní její babička Marie Provazníková, autor fot. Tony Vecera
Výprava Sokola na výletě v Rakousku během sletu v roce 1956, vlevo pamětnice Zuzka Eggeny, vedle ní její babička Marie Provazníková, autor fot. Tony Vecera
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
