Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzka Polesny Eggena (* 1938)

• born on 2 November 1938 in Prague

• her grandmother was Marie Provazníková, chief of Sokol

• her grandmother hid in the countryside during World War II

• as a pupil she participated in the post-war XI All-Sokol meeting in 1948

• in the summer of 1948, her grandmother emigrated during the Olympic Games in London

• her parents crossed the border to Germany with their children in June 1949

• in 1950 the whole family left for Pakistan

• two years later they got permission to travel to the USA, where grandmother was already living

• in the USA she studied medicine at the University of Cincinnati

• she and her husband Peter Eggeny moved to California after college and raised two sons

• she devoted her professional life to public medicine

• In 2025, she was living in a suburb of Los Angeles

Život Zuzky Polesny Eggeny byl předurčen osudem její babičky, Marie Provazníkové. Náčelnice Sokola a velmi aktivní vlastenka se za nacistické vlády musela skrývat na venkově a před komunistickým režimem utekla do emigrace. Rodina se zavčas rozhodla ji následovat, a tak pamětnici čekal pestrý život v zahraničí. Z utečeneckého tábora v Bavorsku vedla cesta za svobodou přes Pákistán až do New Yorku. Otevřel se před ní svět jiných kultur, poznávání zajímavých lidí se stejným osudem a příležitostí, které jí a její rodině nabídly Spojené státy americké.

Rodiče se seznámili na skalách

Oba byli sokolové. Alena, dcera sokolské náčelnice Marie Provazníkové, byla také vášnivou lyžařkou a horolezkyní. Na výpravy za hlavní město se jako mladá slečna vydávala skoro pořád. Karel Polesný, který se narodil v Litomyšli, pocházel také z vlastenecké a sokolské rodiny. Spojovalo je i studium lékařství. „Maminka lezla po skalách, lyžovala, několikrát dokonce vyhrála šampionát ve slalomu, jezdila na vodu. S tatínkem se seznámili na Hrubé Skále,“ vypráví Zuzka Polesny Eggena. Její rodiče vždy na tuto meziválečnou dobu vzpomínali jako na roky naplněné svobodou, láskou ke sportu a kultuře. Mladí lidé se do budoucnosti dívali s velkou nadějí v lepší časy. 

Zuzka se narodila 2. listopadu 1938, jen měsíc po podepsání Mnichovské dohody a zabrání Sudet německými vojsky. Oba rodiče měli čerstvě vystudovanou vysokou školu a začínali své kariéry jako oblastní lékaři. „Rodiče si řekli, že bude bezpečnější být mimo Prahu, takže jsme se přestěhovali do Mladé Boleslavi, kde otec otevřel ordinaci. Chodila jsem tam do školy až do konce čtvrté třídy,“ vypráví. Podle vzpomínek rodina netrpěla nouzí, od pacientů otec za zákroky často dostával místo peněz potraviny. 

Jako všichni ostatní, i oni doma zatemňovali okna a vždy měli připravené kufry, aby mohli rychle utíkat dolů do sklepa ukrýt se před nálety. V noci ze 7. na 8. října 1941 podnikli nacisté „Akci Sokol“. Během ní na rozkaz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zatkli přes patnáct set představitelů sokolské organizace a deportovali je do koncentračních táborů. Sokolové stáli od začátku na straně protinacistického odboje. Marie Provazníková vzpomíná ve svých pamětech „To je Sokol“, které jsou k nalezení v medializacích, na první pomnichovské dny:

„Národ se ale sjednotil na pomoc těm, kteří museli překotně opustit své domovy v sudetském pohraničí, nechat tam všechen svůj majetek a zachránit často jen holé životy. Sokolstvo se opět dalo okamžitě do služeb národa. My, sokolské ženy, jsme měly na nejbližší pondělí svolanou cvičitelskou školu, ta však byla rozhlasem odvolána. Přesto se ale dostavila jedna sestra, která už neslyšela rozhlasovou zprávu vzhledem k tomu, že byla nucena se svou rodinou opustit domov. Takových rodin přicházelo mnoho. Rozdělily jsme si je mezi sebou, nejdříve členky náčelnictva a spolupracovnice, scházející se v Tyršově domě, potom ostatní pražské sokolstvo. Nebylo snad sokolské rodiny, která by byla neměla dočasného národního hosta. Utvořil se pomocný sokolský výbor, který spolu s ostatními organizacemi vykonával na nádražích vyživovací, informační a rozvážecí služby. Já jsem zůstala členkou ústředního pomocného výboru, jemuž předsedala paní Helena Černá, rozená Švehlová; úzce jsem v něm spolupracovala též s Alicí Masarykovou, Miladou Horákovou a Růženou Pelantovou. Tento výbor se zabýval pomocí trvalou, zatímco úkolem jednot byla pomoc okamžitá.“

Marii Provazníkové doporučili sokolové v době, kdy oficiálně přešla jako učitelka v padesáti letech do penze, přestěhovat se na venkov a sejít tak z očí německých úřadů. Od roku 1941 až do konce války žila v Rendlíčku na Vysočině. „Babička byla tehdy nejvýše postavenou ženou v ženské sekci Sokola. Za války se skrývala na venkově. Ona byla tou, kterou sokolové ustanovili, že musí válku přežít. Sokolové tušili, že mnoho z nich nepřežije, ale doufali, že po konci války to bude právě ona, kdo může Sokol znovu obnovit,“ říká pamětnice.

Po válce se obnovený Sokol připravoval na všesokolský slet

Když válka skončila, stála Marie Provazníková u obnovy Sokola. Ve svých pamětech detailně popisuje, jak hned od prosince 1945, kdy Sokol oficiálně znovu obnovili, čelila organizace náporu nových členů. Vysvětluje to tím, že Sokol byl jedinou organizací, kde lidé mohli ukázat svůj odpor proti komunistům. Dalším krokem byla snaha o infiltraci Sokola samotnými komunisty, jak píše:

„Když v prosinci 1945 Sokol vyhlásil obnovu organizace a činnosti, vedení komunistické strany nařídilo svým členům, aby se hromadně hlásili do Sokola, a tak se infiltrací dostali k jeho vedení. Jednoty hlásily, že dostávají přihlášky s 20, 30, 50 jmény na jednom listu. Ale jednoty si s tím věděly rady. Odmítaly hromadné přihlášky s poukazem na podmínky přijetí na základě osobní přihlášky a absolvování školy pro nové členy. Nutno však po pravdě přiznat, že když přišly individuální přihlášky Gottwalda a Zápotockého, zeptala jsem se v předsednictvu, zda prošli školou pro nové členy. Odpovědí byl jen ironický úsměv Hřebíkův a tím byla záležitost vyřízena.“

V atmosféře, kdy se poválečná československá politika v mnohém podřizovala Moskvě, vedla i Marie Provazníková boj o budoucnost Sokola. S vládní delegací například hned v srpnu 1945 odletěla do Moskvy, kde se sešli se sovětským vedením tělesné výchovy. Měli následovat jejich vedení, na místě ale z poskytnuté literatury, knihy Gimnastika, zjistili, že ta jen obsahuje zastaralé sokolské návrhy napsané pravděpodobně jedním ze sokolů, který se ještě před 1. světovou válkou vydal na žádost carské armády šířit myšlenku tělocviku. Hlavním úkolem poválečného Sokola bylo uspořádání všesokolského sletu a příprava na Letní olympijské hry v Londýně v roce 1948. 

Zuzka Polesny Eggena a její dvě sestry Magda a Anna se s babičkou vídaly i přes její vytížení často. Byla u všech rodinných událostí a stát se po válce členkami Sokola bylo pro všechny v rodině naprostou samozřejmostí, o které se nijak nepochybovalo. Přípravy na XI. všesokolský slet v roce 1948 a i jeho samotný průběh má v živé paměti dodnes. „Když jsem byla malá holka, během sokolského sletu v Praze, spala jsem společně s kamarádkami v jedné školní tělocvičně. Byly jsme tam bez rodičů a já byla opravdu smutná. I během sletu si babička udělala čas a zastavila se u mě, aby mě povzbudila. Byla velmi milující, i když přísnou babičkou. Očekávala od nás vždy ten největší výkon a myslím, že i díky tomu jsem chtěla být v životě úspěšnou,“ vzpomíná. Když viděla babičku na tribuně Strahovského stadionu, kde velela desetitisícům cvičenců, nemohla být hrdější vnučkou a sokolskou žákyní.

„Pochodovali jsme stadionem na Strahově a tam se najednou zjevila ona a řídila všechno to cvičení. Byla jsem na ni opravdu hrdá. Měla mikrofon a dávala rozkazy všem cvičícím. Všichni věděli naprosto přesně, co mají dělat,“ vypráví. Také její babička zachytila atmosféru cvičení žákyň ve své knize:

„Během sletu hlas lidu velmi často projevoval opravdové smýšlení národa. Začalo to hned na počátku, při cvičení žákyň třetího stupně, které daly sletu heslo. Zacvičily vzorně svá prostná a pak si k nim přidaly, co cítily v srdcích: ‚Ať žije president Beneš!‘ volaly hned po skončení prostných. První volání zaniklo v potlesku, ale děti volaly znovu a znovu. Dětské hlásky stoupaly k nebi jako protest, jako prosba, jako modlitba. Nejdříve je zachytila členská tribuna, odtud jako plamen přeskočily na ostatní tribuny a za okamžik celé sletiště bouřilo čtvrt milionem hlasů: ‚Ať žije president Beneš!‘“

Poválečný jedenáctý všesokolský slet se zapsal do historie právě protesty sokolů proti únorovému komunistickému puči. Při průvodu Prahou provolávali slávu právě odstoupenému prezidentu Benešovi a odvraceli pohledy při průchodu kolem hlavní tribuny, kde stál také Klement Gottwald. Komunisté i na základě těchto aktivit zatkli ještě během sletu na 200 sokolů. Marie Provazníková se poté chystala jako vedoucí gymnastické výpravy do Londýna. Československé gymnastky na olympiádě získaly zlato a jejich vedoucí už se do Československa nevrátila. Marie Provazníková byla první sportovkyní v historii, která požádala o azyl v průběhu konání olympijských her. 

Pamětnice si vzpomíná, co následovalo poté. Bylo jí devět let. „Ve škole mě vyslýchali, ale já jsem o tom samozřejmě nic nevěděla, byla jsem malá. Vyzvedli mě tehdy ve třídě a ptali se mě na různé věci týkající se rodiny. Nic jsem ale neřekla, protože jsem nic nevěděla. Rodiče před námi byli opatrní. Babička pak měla na Vánoce roku 1948 projev v rádiu Hlas Ameriky a poté v tom pokračovala i v USA,“ vzpomíná. Protože hlas babičky zazníval i ze zahraničí aktivně a hlasitě, dostali z pronásledování komunistickým režimem strach i její rodiče. „Už přesně nevím, kdy to bylo, ale v souvislosti s prací babičky dostali mí rodiče varování, že budou nést následky, pokud s tím babička nepřestane. Hrozili, že rodiče budou zatčení a my děti budeme muset být vychováváni v dětském domově,“ vzpomíná.

Babičku následovali rok poté 

S babičkou neměla rodina po její emigraci žádný kontakt. Rodiče pamětnice začali pomalu připravovat plán útěku. Na konci června 1949 rodiče dětem oznámili, že pojedou na prázdniny. Zabalili ruksaky a nastoupili do vlaku směřujícího do Prahy. Tam přestoupili a pokračovali dál na Šumavu, kde se rodina Polesných potkala s dalšími přáteli. „V červnu 1949 jsme skončili na Šumavě. Skupina rozhodla, že máma a my děti půjdeme přes hory přes den a zbytek dospělých přejde v noci. Měli zbraně a všechna zavazadla. My děti jsme nemohly nést zavazadla. Nesly jsme jen batoh a má sestra měla hračku, kterou měla naplněnou zlatem.“ 

Putovali lesem, děti byly unavené a najednou před nimi stál hraniční kámen. Alena Polesná, vystrašená matka dvou dětí, ještě zrychlila a přeběhla s nimi na druhou stranu. Konečně byli v bezpečí. Začali scházet z kopce a v údolí se dostali k nejbližší policejní stanici. Ubytovali se v malém hotelu. Nikdo nevěděl, jestli se i zbytku skupiny podaří přejít v pořádku. „Ráno nás posadili na vlak směrem do Mnichova, do utečeneckého tábora. Na poslední chvíli dorazil k vagónu policista na kole, aby nám oznámil, že i zbytek lidí do Německa dorazil,“ dodává pamětnice. Podle Archivu bezpečnostních složek se na Západ mezi lety 1948–1953 podobným způsobem dostalo celkem 43 612 Čechoslováků.

Rodinu Polesných a ostatní ze skupiny nejprve poslali do utečeneckého tábora Leopold Kaserne v blízkosti Mnichova, který sloužil převážně židovským a politickým uprchlíkům z poválečné Evropy. V podobných táborech žilo dva roky od konce 2. světové války na 850 000 lidí. Rodině Zuzky přidělili pokoj s dvaceti lůžky. V místnosti spali muži, ženy i děti dohromady. „V těchto podmínkách jsme byli asi dva týdny. Když jsme si šli pro jídlo, neměli jsme ani žádné nádobí. Rodiče pak někde sehnali prázdné plechovky, ze kterých jsme jedli. Jeden starý Rus olíznul svou lžíci a nabídnul nám ji,“ přibližuje podmínky tábora. Tam je také zastihl telegram od babičky Marie, který je přiložený v dodatečných materiálech. Stojí v něm stručná zpráva, ze které jde ale na první přečtení cítit velká radost a úleva. „Nejupřímnější požehnání vám všem. Okamžitě napište Dr. Leopoldu Pospíšilovi. Bude mít pro vás peníze a radu. Šťastná babička.” Marie Provazníková už tehdy působila ve Spojených státech amerických. Získala tam díky předválečným sokolským kontaktům místo na univerzitě a chystala se na příjezd své dcery s rodinou.

Po několika týdnech pokračovali do bavorského Murnau, tábora, kam soustředili československé občany. Otec pamětnice Karel Polesný ve svých zvukových pamětech zaznamenal, že to bylo prostředí plné nejen politických uprchlíků, ale také podivných existencí, mezi kterými byli podvodníci, kriminálníci a prostitutky. Tábor byl pod správou organizace pro uprchlíky IRO (International Refugee Organization). „Rodiče později v táboře začali pracovat jako lékaři, takže si mohli kupovat více jídla. Všichni v pokoji jsme měli rozdělené úkoly. Rodiče pracovali, maminka k tomu prala a strýc, babiččin bratr, vařil. Fungovala tam pro děti škola, Sokol, byl tam také kostel,“ říká. To nejtěžší měli za sebou, byli volní. Teď je čekalo velké dobrodružství a další těžké začátky.

Cesta do Ameriky vedla přes Pákistán

Ještě mnoho let po skončení války panovala v Evropě atmosféra strachu z možného dalšího konfliktu. Z obav před další válkou se rodina Polesných rozhodla přijmout nabídku teprve nedávno vzniklého státu Pákistán. Armáda tehdy evropským uprchlíkům nabízela práci, o lékaře byl obzvlášť velký zájem. „Nikdy předtím jsme o té zemi neslyšeli, teprve nedávno se odtrhla od Indie. Odjeli jsme my, pak francouzská, maďarská a litevská rodina. Z Německa jsme jeli vlakem do Říma, tam jsme zůstali pár týdnů a poté letadlem do Pákistánu. Rodiče pracovali a my děti jsme chodily do školy k irským jeptiškám,“ vypráví. 

Rodina žila ve stylu kolonialismu. Dostali velký dům se služebnictvem. Ještě mnoho let poté matka pamětnice vzpomínala, jak měli k dispozici kuchaře, který vařil a nakupoval, pak uklízeče a dalšího muže, který se staral o prádlo. „Náš zahradník, který vždy jednou týdně zaplavoval zahradu, se jmenoval Mali. Taky nám dali kluka, který leštil boty a byl poslíčkem,“ říká. Rodiče byli také členy Péšávarského klubu, kam patřili hlavně Evropané, a mohli si užívat bazénu nebo knihovny. Po dvou letech přišla zpráva, na kterou celou dobu čekali. Získali víza do USA a začali plánovat přesun. 

Když zabalili celou domácnost, cestovali nejprve vlakem do Karáčí, kde se nalodili. Z lodního manifestu víme, že rodina cestovala se sedmačtyřiceti zavazadly. Odcestovali nejprve do Londýna a z Londýna parníkem SS Georgic do New Yorku. Bylo 9. listopadu 1952 a Zuzka přesně před týdnem oslavila čtrnácté narozeniny. Socha Svobody je tehdy vítala oděná do mlhového pláště. I přesto Zuzka vnímala sílu její symboliky, která vítá nově příchozí. „Babička na nás čekala s dalšími dvěma sokoly. Přijeli pro nás cadillacem a odvezli nás k našemu novému domovu. Babička sice měla práci, ale nebyla moc placená. I přesto dokázala ušetřit 700 dolarů na potřebnou splátku domu a koupila pro nás dvojdomek,“ vzpomíná. Veškeré vybavení získali darem od členů newyorského Sokola.

V Americe začínali od nuly

V New Yorku sice měla rodina zázemí u babičky, která byla součástí emigrantské komunity, ale profesně museli rodiče Alena a Karel Polesní začínat znovu. Jako lékaři potřebovali získat mnoho hodin potřebné praxe. Otec se nadále věnoval očnímu lékařství a maminka, původně zubařka, změnila specializaci a stala se z ní anestezioložka. Když otec konečně získal práci, přestěhovali se všichni, včetně babičky Provazníkové, do Cincinnati v Ohiu. „Babička veškerý volný čas trávila sokolováním. Pořád někomu psala dopisy, aby zůstala v kontaktu se sokoly po celém světě,“ vzpomíná. V roce 1956 se s ní a početnou československou výpravou vydala sedmnáctiletá Zuzka Polesny na mezinárodní slet do Vídně. 

„Můj poslední slet byl ten v roce 1948, byly tam statisíce lidí. A tady ve Vídni, to byly jen malinké skupinky, třeba stovky lidí. Vše ale mělo slavnostní atmosféru, babička opět stála v čele a velela tomu. Největším zážitkem bylo ocitnout se zpátky v Evropě. Dodnes si pamatuju vlčí máky,“ vzpomíná. Tohoto sletu se účastila také Norma Zabka, gymnastka a pozdější dlouholetá starostka newyorského Sokola.

Po střední škole Zuzka nastoupila studium medicíny na University of Cincinnati. Během studií poznala svého budoucího manžela Petera Eggena, který se za války narodil v Londýně. Jeho matka Erika Alexandra von der Hagen pocházela se starého německého šlechtického rodu, a když se seznámila s Ferdinandem Eggenou, Němcem ze zámožné podnikatelské rodiny, který vyrostl v USA, a rozhodli se vzít, byl z toho velký poprask. Utekli spolu do Holandska a poté do Londýna, kde se v roce 1936 narodil Peter. Jeho otec po válce zahynul při nehodě a maminka se později se syny vrátila do USA, aby tam oba vystudovali. Peter se stal fyzikem a celý život zasvětil vědě. Zuzka Polesny Eggena kromě lékařství vystudovala také veřejnou medicínu a pracovala pro kalifornský zdravotní úřad.

Několikrát s manželem navštívili Evropu a také Československo. Babička Marie Provazníková se sice pádu Berlínské zdi dožila a chtěla se zpět do vlasti podívat, její zdraví už jí to ale nedovolilo a zemřela v USA 11. ledna 1991 ve 101 letech. 

„Babička prožila jedno celé století a vždycky, když nás navštěvovala, podivovala se, jak moc se vše proměnilo. Říkala: ‚Já když jsem chodila do školy, jezdila jsem ještě v kočáře s koňmi a teď za vámi lítám letadlem. Dřív jsem se nad tím pousmávala, ale teď vidím, jak velká pravda to je. Já sama jsme už zažila tolik změn. A i když nebyly všechny k lepšímu, pořád vidím velkou naději. Na světě je mnoho zemí, kde jsou lidé v ohrožení, ale já chci vidět naději, aby všichni mohli získat svobodu,“ uzavírá.