Jan Pohoriliak

„My studenti jsme proti maďarské fašistické okupaci chtěli bojovat. Spolu s profesory jsme dostali od československých četníků, kteří ještě zůstali, zbraně. Za deset hodin jsme maďarskou armádu zastavili natolik, že československé a rusínské úřady tenkrát (15. března 1939) měly čas sbalit důležité dokumenty a peníze a odjet za hranice. Českoslovenští občani se vrátili do Čech.“

„Jak začaly zbraně střílet, koně zpanikařili a kůň, na kterém jsem seděl, skočil doprostřed silnice. Naše tanky, které šly naší pěchotě na pomoc, se setkaly s německými tanky a na tom místě začal boj. Můj kůň skočil těsně před výbuchem a náš tank, který jel za námi, narazil do něj a zlomil mu vaz. Já stačil jen rychle vytáhnout nohy z třmenů a upadl jsem na zem doprostřed silnice, potom jsem zůstal pod tím tankem mezi pásy. Koně můj zástupce ihned zastřelil, protože strašně trpěl, a odtáhli ho. Pak hledali mě, protože nevěděli, kde jsem, až někoho napadlo posvítit pod tank, kde jsem byl v bezvědomí. Měl jsem těžký otřes mozku, odtáhli mě a dali do polní nemocnice. Třetí den jsem přicházel k sobě a přišel za mnou Svoboda. Řekl mi: ,Tak jsi mi zabil koně!‘ Protože on toho koně chtěl, tam si každý důstojník koně vybíral. Byl to černý krasavec, jezdecký kůň. ,Ale hlavně, že ty ses zachránil,‘ řekl mi Svoboda a já mu slíbil: ,Pane plukovníku, já vám takového černoucha obstarám, náhradu za něj dostanete, my vám ho seženeme!“

„Já jsem se dostal do lágru Maršalaňsk, to je asi dvě stě kilometrů od Severního moře, byla tam tajga, tundra, nic a tam jsme stavěli silnice. Nejhorší na tom lágru byla špatná strava. Dostávali jsme třicet deka chleba na den a to byl chleba, z kterého jsme si mohli dělat figurky. Dělali jsme si šachy nebo figurky na Člověče nezlob se. Po několika měsících na špatném jídle, v chladu a při tvrdé práci přišly nemoci: Skvrnitý tyf, břišní tyf, španělská nemoc, průjmy, avitaminóza – to se nám na těle dělaly takové boláky, které nebylo možné léčit a byly velmi bolestivé. To všechno jsme museli vydržet. Jak jsme se ve dvaačtyřicátém dozvěděli, že se buduje československá armáda, tak jsme se tam hned hlásili. Ovšem nebylo to hned, čekali jsme na to až půl roku a za tu dobu hodně těch, kdo se hlásili do armády, zemřelo. V tom Maršaňsku nás bylo asi pětadvacet tisíc utečenců – Poláků, Rumunů, Rusínů, Ukrajinců i Čechoslováků – a za jediný rok přežilo jen sedm tisíc lidí.“

„Maďaři po nás jako po zrádcích začali střílet a Sověti, když si nás na hranicích všimli, taky, takže jsme se dostali pod dvě palby. Já pak vzal nějaký kapesník, dal ho na tyč a ukázal Sovětům bílý praporek, že se vzdáváme, aby nestříleli. Z jejich strany tedy střelba ustala, měli jsme však jednoho zabitého, toho jsme vzali s sebou, a jednoho zabitého, toho jsme tam museli nechat, nedalo se nic dělat, palba byla velmi hustá. Naštěstí tam byl vlnitý terén a to nám umožnilo dostat se k Sovětům. Sověti nás přijali, samozřejmě nás odzbrojili a my jsme jim dali cenné údaje o maďarské armádě, takže s námi byli spokojeni a dali nám takové potvrzení, které dokládalo, že jsme se vzdali dobrovolně, aby nám každá vojenská jednotka, kterou potkáme, vyšla vstříc. My jsme šli tři dni pěšky do městečka, kde byla zastávka vlaku směrem na Charkov. Po cestě nás však dohnala kolona Maďarů, kteří padli do zajetí – my šli pomalu, oni zase rychle, protože je poháněli sovětští vojáci do zajateckého tábora. Když nás zpozorovali, řekli jsme jim, kdo jsme, a oni nás nutili zařadit se mezi Maďary. A já jsem jim řekl, že se nezařadíme, že nejsme zajatci, že jsme se vzdali dobrovolně, a ukazoval jsem to potvrzení od plukovníka od hranic. Ten velitel zajatců naše potvrzení vzal, za chvilku z něj udělal osm kousků a začal si do toho balit machorku. Skočil jsem k němu a řekl, že to je svinstvo, že jde o důležitý dokument, který nám může v životě pomoct, ale on natáh automat a chtěl mě zastřelit.“