Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Parduba (* 1923  †︎ 2017)

Žádný z nás netoužil po odměnách ani vyznamenání. Bojovali jsme za vlast

  • narozen 22. dubna 1923 ve Vsetíně

  • prošel vlasteneckou výchovou a působil ve vsetínském Sokolu

  • v roce 1943 totálně nasazen do Zbrojovky Vsetín

  • zapojil se do domácího protinacistického odboje a účastnil se několika diverzních akcí

  • zasáhl do vsetínského povstání

  • otec po únoru 1948 uvězněn

  • pamětník odmítal vstup do KSČ a byl donucen střídat školní působiště

  • po roce 1989 patřil k obnovitelům Sokola ve Vsetíně

  • v letech 1990-1994 členem vsetínského městského zastupitelstva

  • zemřel 2. února 2017 ve Vsetíně

Jiří Parduba se narodil 22. dubna 1923 ve Vsetíně. Ještě dříve, než Jiří přišel na svět, jeho otec pronášel: “Když se narodí dcera, nechám střílet z moždířů na kopci v Jabloňové.” To se ale nestalo. Místo dcery se mu v domě u Škývarů na Horním Městě narodil už třetí ogar. Jiří měl všechno na dohled a po ruce - řeku Bečvu, zámek, kostel a vše bylo jaksi pohromadě. Jiřího tatínek byl povoláním holič a maminka zase kadeřnicí, čímž se živili po celý život. Jiří navštěvoval zdejší obecnou školu a po čtyřech letech strávených na zdejším gymnáziu si přál studovat na vysoké škole. Německá okupace však jeho plány překazila a Jiří se rozhodl pro dráhu učitele. Nastoupil do učitelského ústavu ve Valašském Meziříčí a kantorské povolání ho s určitými přestávkami, potížemi i starostmi provázelo celým jeho životem.

Pardubovi byli všemi vlastnostmi a předpoklady ukázkovou prvorepublikovou rodinou. Hluboce ctili prezidenta T. G. Masaryka a rodiče své syny vychovávali k vlastenectví. Všichni docházeli do sokolského spolku a Jiří, ještě jakožto mladší dorostenec, se účastnil posledního předválečného X. všesokolského sletu v Praze. “Pamatuji si, jaké nepopsatelné nadšení pro republiku a vlastenectví tam panovalo.” Zakořeněné vlastenectví v Jiřím silně plálo i v nadcházejících letech německé okupace. Poté, co v roce 1942 nacisté odsoudili a odvedli jeho strýce do Mauthausenu, kde následně zemřel, cítil právem nenávist k říšskému zřízení.

 

Totálně nasazen ve Zbrojovce

Od roku 1943 vyučoval na škole v nedaleké Růžďce. Na konci září ale obdržel přípis, že bude totálně nasazen do Německa. Od cesty do Říše ho nakonec uchránili až místní hokejoví a fotbaloví funkcionáři, jelikož Jiří hájil barvy místního sportovního klubu. Musel však nuceně nastoupit do zdejší Zbrojovky, kde se vyráběly zbraně pro německou armádu. Jiřího zařadili na tzv. objekt 92, kde docházelo k přečerpávání benzinu a petroleje do sudů. Vedoucím oddělení byl místní rodák Ludvík Vlk, který se už tou dobou aktivně zapojoval do odbojové činnosti. “Dělal jsem s jakýmsi Machálkem z Ratiboře a Jaroslavem Mičkou z Karlovic. Denně se nenačepoval plný sud a nedodalo se tak třeba dvacet litrů. A to i přes to, že se prováděly časté kontroly. Zbylý petrolej se pak potají posílal do hor. To bylo zase zařízené tak, že si pro to přijížděla zbrojovácká nákladní auta. Samozřejmě řidiči byli do celého procesu zainteresováni a přes vrátnici pašovaný materiál převáželi. Petrolej se pak dostával až k partyzánům,” popisuje pamětník. Do Zbrojovky se v dřevěných bednách pašovaly i například náboje z Povážské Bystrice, uschované spolu se zbraněmi i ručními granáty v objektu 92, kde byly připraveny na vhodnou dobu k povstání.

 

Pod velením Valentina Gáby

Jiřího vrstevníci, bratři Slávek a Milan Jupovi, nebo i starší Rudolf Klein a zubař Karel Vaněk byli zapojeni do odbojových buněk operujících na Vsetínsku, což vyústilo i v Jiřího začlenění do aktivního odboje, které se formovalo pod vedením Valentina Gáby. “Žádný z nás netoužil po odměnách. Nikdo z nás netoužil po vyznamenání. Říkali jsme, že vše, co děláme za vlast, je zadarmo,” připomíná Jiří Parduba. Členové odbojové skupiny se soustředili na provádění diverzních akcí v okolí Vsetínska, jakými bylo například umístění výbušnin pod železniční koleje, kdy následnou explozí docházelo ke zneškodnění vlakové vojenské soupravy. Jejich partyzánská skupina také prováděla likvidaci telegrafních spojení mezi železničními stanicemi, nebo zneškodňovala elektrická vedení, čímž docházelo k zastavení elektrických dodávek do Zbrojovky.

“Hlavním účelem bylo zneklidnit Němce, aby věděli, že je tu určitá odbojová činnost,” popisuje pamětník a líčí průběh jedné z diverzních akcí: “Věděli jsme, že do vsetínské Zbrojovky vede dvojí elektrické vedení. První vedení byl kovový sloup na Žambošce, který jsme vyhodili do povětří. Druhé vedení vedlo poli a lukami nad Ohradou a jednalo se o dřevěné sloupy. Byli jsme na to tři - Slávek Jupů, Zdeněk Lehký a já. Nesli jsme obloukovou pilu na rameni a proti nám u Žebračky jsme potkali německou patrolu. Otočili se, ale nechali nás projít. Jakmile zašli, hupli jsme do polí. Podřezali jsme první sloup a snažili se ho vyvrátit. Tah drátů byl ale natolik silný, že se nám sloup nepodařilo vyvrátit. Museli jsme asi další tři sloupy podřezat a záhy rozkývat. Až potom se nám konečně povedlo vedení svalit, čímž došlo k obrovskému elektrickému výboji, a tak jsme zastavili dodávku proudu do Zbrojovky.”

 

Podíval jsem se na Bečevnu a viděl naše vojáky

Blížil se květen 1945 a Jiří i ostatní členové odboje dostali za úkol roznášet do všech domácností letáky, které informovaly o blížící se Rudé armádě. Dalším úkolem bylo bránit vystavěnou barikádu u mostu. “Věděli jsme, že Němci až budou utíkat, že se budou všelijakým způsobem chtít přes barikádu dostat. 4. května jsem se podíval na kopec Bečevnu a viděl, jak naši vojáci sbíhají z kopce dolů. Ubytovali jsme je v našem pokoji a pamatuji si, že jeden z nich se jmenoval Willy.” Jiřího už tou dobou zatěžovala nesnesitelná bolest podbřišku. A právě Willy Jiřího odvezl do nemocnice, kde mu zanícené slepé střevo v poslední chvíli odoperovali. Po úspěšném zákroku pobýval na nemocničním pokoji, kde se seznámil s jugoslávským partyzánem, o kterého se staral po dobu, než s jugoslávskou ambasádou vyjednal převzetí.

Když válka pominula, propukla euforie a následoval odsun německého a rakouského obyvatelstva, na který pamětník neradostně vzpomíná. “Zatímco Němci se neštítili naše lidi nejenom vraždit, ale mučit, nám to bylo proti mysli. Když po válce byli někteří Rakušáci soustřeďováni ve Frenštátě, kde byl pro ně zřízen tábor, přišel mezi ně člověk z naší skupiny, Vinca Zámrský, který ty odsunuté Němce liskal a kopal. Další člověk z naší skupiny, Karel Dosoudil, ač Němce považoval za nepřítele, k Vincovi přistoupil a řekl: ‚Ještě jednou tě uvidím, že těm starým lidem ubližuješ, zastřelím tě!’”

 

Vymlátil mu zuby řetězem

Po válce se Jiří Parduba stal členem Československého svazu protifašistických bojovníků, odkud roku 1948 vystoupil, jelikož se podle jeho slov stala organizace komunistickou. K poúnorové politice se s odporem stavěl i Jiřího otec. “Můj tatínek byl antikomunista a hned po únoru 1948 rozšiřoval protistátní letáky. Chytili ho, zavřeli a dva roky seděl v Uherském Hradišti. Ve zdejší takzvané červené vile měli komunisté svou úřadovnu. Tam byl tatínek vyslýchán jakýmsi Hýlem, který tatínka zbil řetězem a dočista mu vymlátil zuby. Tatínek byl člověkem nesmírně veselým a vtipným, ale když ho propouštěli z vězení, viděl jsem, jak byl zlomený.“ 

Od roku 1948 vyučoval Jiří Parduba v Růžďce. Sem za ním přicházeli zástupci komunistické strany s přihláškou do strany, kterou vždy odmítl. Totalitním režimem byl donucen vystřídat celkem jedenáct škol po celém Valašsku a později se komunisté snažili znepříjemnit studijní cestu i jeho vlastním dětem. Pád komunistického režimu roku 1989 byl pro Jiřího Pardubu vysvobozením. Ve Vsetíně patřil k obnovitelům Sokola a zasloužil se o obnovení památníku T. G. Masaryka. Od roku 1990 byl po čtyři roky členem vsetínského městského zastupitelstva. Zemřel 2. února roku 2017 ve Vsetíně.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)