Jaroslav Pánek

* 1926

  • „To dělali Rusové, potom, když přišli, když osvobodili Soběslav. Tak tam pochytali nějaké Němce. Kde je pochytali, to nevím. Dovedli je k těm bažinám Na Solinách, my jsme to fotili taky. Ono to bylo maličké. Těch pár Němců tam nahnali a tam je postříleli.“ - „A to jste se dozvěděl kdy a od koho?“ - „My jsme to fotili. My jsme byli všude jako fotografové. Tak jsme tam u toho také byli.“ - „Jak stříleli ty Němce?“ - „Jak stříleli Němce a vlasovce. To jsem viděl na vlastní oči, já to nefotil. Dva vlasovce tam vedli přes ty Soliny a to je zastřelili Rusové zase. Zezadu z pěti kroků zhruba je střelili dozadu do hlavy. Ti se převalili. A nechali je tam ležet. To museli už soběslavští občané uklidit, odstranit zkrátka.“ - „To vy jste tedy viděl, jak je stříleli?“ - „Tak nějak, to jsem nevěděl, co se stane. Nafocené to máme. Ty snímky mají na městském úřadě v Soběslavi, negativy. Já jsem jim je tam dal, zhruba před patnácti lety.“

  • „Šestého května v neděli jsem vzal kolo a jel jsem domů, do toho Vlkova. A když jsem přijel ke Sloupu, je to křižovatka Dráchov, Jindřichův Hradec, anebo Veselí, Soběslav, Praha a tak dále. Tak jsem viděl, že proti mně od Veselí jede celá kolona, ohromná kolona na kolech, německých vojáků. Teď já jsem nevěděl, poněvadž jsem jel proti nim, tady jsem měl trikoloru. Teď co dělat? Oni byli plně ozbrojení, sundají automat a bum, bum, bum a šli by dál. Tak teď jsem nevěděl, co mám dělat. Strach jsem měl, to je pravda. Tak říkám, no tak to risknu. Trikoloru jsem sundal, dal jsem ji do kapsičky. A jel jsem, šlapal jsem, koukal jsem. Oni mě minuli, jak říkám, jeli na kolech, takových dvě stě jich určitě bylo, možná víc. A utíkali před Rusy, Rudou armádou. A utíkali právě k tomu Sloupu, tam se dali doleva přes Dráchov směr Týn nad Vltavou, tam už byli blízko Američanům.“

  • „A to vždycky, když to říkám, tak mám slzy v očích. Představte si, že my jsme lítali venku a přiběhli jsme domů a řekli jsme: 'Mami, my máme hlad!' A měli jsme hlad, opravdu, velký. A ta chudák máma nám musela říct: 'Já vám nic nedám, já nic nemám.' Víte, jak té mámě muselo být? Prostě něco hrozného, a to nezapomenu, nikdy. Přesto jsme se měli rádi všichni. Žili jsme v lásce, ale v bídě. Nejvíc, co jsme měli, jsme měli vody a bídu, hladu. Ostatní všechno bylo málo, nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 11.06.2020

    (audio)
    délka: 02:01:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 14.09.2020

    (audio)
    délka: 01:41:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme chudí, ale měli jsme se rádi

Jaroslav Pánek, cca 1937
Jaroslav Pánek, cca 1937
zdroj: Archiv pamětníka

Jaroslav Pánek se narodil 6. listopadu 1926 ve Vlkově u Veselí nad Lužnicí. Vyrůstal v nuzných podmínkách. Navštěvoval obecnou školu v rodné vsi, odkud roku 1932 přešel na měšťanskou školu do Veselí nad Lužnicí. V letech 1941 až 1945 se učil fotografem v ateliéru Jana Pelnáře v Soběslavi, kde posléze pracoval. Po zestátnění provozovny v roce 1951 se stal jejím vedoucím. V letech 1955 až 1960 fotografoval v komunálních službách v Táboře. Následujících dvacet sedm let vykonával práci reprodukčního fotografa v českobudějovické Geodézii. Roku 1952 se oženil s Marií, rozenou Dvořákovou, společně vychovali dvě dcery. V roce 2020 žil Jaroslav Pánek v Českých Budějovicích.