Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pánek (* 1926)

Byli jsme chudí, ale měli jsme se rádi

  • narozen 6. listopadu 1926 ve Vlkově u Veselí nad Lužnicí

  • vyrůstal v nuzných podmínkách

  • v letech 1941 až 1945 se učil fotografem v ateliéru Jana Pelnáře v Soběslavi

  • od roku 1951 pracoval jako fotograf v komunálních službách

  • v letech 1960 – 1987 zastával místo reprodukčního fotografa v českobudějovické Geodézii

  • roku 1952 se oženil s Marií, rozenou Dvořákovou

  • v roce 2020 žil v Českých Budějovicích

Jaroslav Pánek se narodil 6. listopadu 1926 ve Vlkově u Veselí nad Lužnicí. Oba pamětníkovi rodiče pocházeli z nuzných poměrů. Otec Jan se narodil jako nemanželské dítě v chudobinci v jihočeských Drahotěšicích. Matka Božena, rozená Klípová, pocházela z obce Jižná na Jindřichohradecku. Boženčina matka zemřela na domácí potrat ve třiceti šesti letech, otec se znovu oženil a macecha desetiletou nevlastní dceru poslala sloužit k sedlákům. Během první světové války se Božena vydala za prací do Vídně. V místní fabrice našla místo šičky rukavic.

Otec Jan Pánek nastoupil roku 1912 na povinnou vojenskou službu v rakousko-uherské armádě. V roce 1914 vypukla první světová válka a Jan namísto propuštění putoval na frontu. Bojoval v Rusku a Itálii a roku 1918 se dostal do Vídně, kde se seznámil s Boženou. Vzali se 28. října 1918 a po svatbě se vrátili do svého rodného kraje. Ve Vlkově žili zpočátku u nevěstiny sestry, roku 1922 si pak nechali na dluh postavit prostý domek. Stavení skládající se ze síně a jedné místnosti s hliněnou podlahou spláceli dvacet let.

 

Do školy pěšky, na vlak nebylo

Pamětník vyrůstal se dvěma bratry, starším Josefem a mladším Ladislavem. Nejstarší sestra Marie zemřela krátce po narození, starší bratr Jaroslav, narozený roku 1923, přišel o život pod koly vlaku před pamětníkovým narozením. Rodina žila velmi chudě. Otec bez vyučení neměl stálé zaměstnání, obživu se snažil zajistit sezónními pracemi v zemědělství či v lomu. Rovněž matka nezískala žádné vzdělání a snažila se vydělat, kde se dalo. Ve Vlkově neměli do roku 1949 elektřinu, do války zde nikdo nevlastnil rádio. Lidé zde žili odtrženi od dění ve světě.

Jaroslav navštěvoval obecnou školu v rodné vsi, odkud roku 1932 přešel na měšťanskou školu do Veselí nad Lužnicí. Do města jezdil ze vsi sice vlak, na jízdné ale nezbývaly finance. Děti tak chodily do čtyři kilometrů vzdálené školy pěšky. Pamětník z domova nedostával svačiny. V obdobích, kdy otec Jan neměl práci, neměla Božena z čeho uvařit dětem potravu. Maso viděli chlapci párkrát do roka, k maštění používali lůj, jedli chudé polévky a pokrmy z brambor. Většinu roku chodili bez bot, oblečení do vyspravovaných letitých oděvů.

 

Učněm ve fotoateliéru Jana Pelnáře

Pamětník si dobře vybavoval všeobecnou mobilizaci v roce 1938. Skupina vojáků pobývala nedaleko Vlkova, někteří dokonce vypomáhali při žních. V den obsazení zbytku Československa německými vojáky 15. března 1939 šel Jaroslav s kamarády z vesnice do školy. Hustě sněžilo. Kolem Veselí se pohybovaly kolony německých vojáků. Všichni jeli vpravo, zvyklost jezdit vlevo se změnila během jediného dne. Propuknutí války znamenalo pro pamětníka překvapení, o možnosti vzniku válečného konfliktu do té doby neslyšel. Ve škole žákům ten den řekli, že Hitler je přijel ochránit před bolševiky.

Božena velmi lpěla na vzdělání svých dětí. Chlapce zapsala do nepovinné deváté třídy. Nejstarší Josef studoval obchodní akademii. Jaroslavovi vybrala učební obor fotografa. Od roku 1941 docházel do ateliéru Jana Pelnáře v Soběslavi. Postupně se učil řemeslu, zároveň vypomáhal v domácnosti majitele, chodil na nákupy a vykonával různé domácí práce. Pracoval každou sobotu, v létě i v neděli dopoledne. Během učení nedostával pamětník žádný plat ani pravidelnou stravu. Do Soběslavi dojížděl na kole, vlakem jen občas. Nechtěl utrácet peníze, navíc s postupem války mívaly dráhy dlouhá zpoždění.

Pelnářův ateliér na soběslavském náměstí sídlil v pronajatých prostorech, které původně patřily rodině místního Žida Oto Zimmera. Zimmerovi mluvili německy. Provozovali ve městě textilní obchod. Po příchodu nacistů čelili rostoucím perzekucím. Jaroslav v rozhovoru vzpomínal na nařízení, jež v obchodech přikazovala Židům dávat ostatním zákazníkům přednost, nutila je sedět v kině pouze vzadu či stát ve vlaku. Vzpomínal také na cedule „Židům vstup zakázán!“. Vídal je například na soběslavském stadionu. V roce 1942 musela čtyřčlenná rodina Zimmerových do transportu. Fotograf Pelnář si pak svůj ateliér rozšířil i do prostor jejich bývalého obchodu.

Německé vojáky v Soběslavi pamětník často nevídal, sídlila zde jen malá posádka. Po městě se pohybovala řada německých hochů, členů Hitlerjugend, jejichž výcvikové středisko sídlilo v někdejší české škole. Chlapci ve věku zhruba čtrnácti až patnácti let pochodovali ráno městem, bubnovali a zpívali německé písně. Pobyli zde zhruba rok a odcházeli na frontu.

Bratr Josef během války onemocněl leukemií, dostával krevní transfuze a z nemoci se zotavil. Po uzdravení musel nastoupit na povinou práci v Říši. Během spojeneckých bombardování na konci roku 1944 z totálního nasazení utekl a přišel pěšky domů do Vlkova. Rodina ho musela následujících pět měsíců skrývat.

Na konci války povolali pamětníka k práci na obranných výkopech. Pod vedením vysloužilého vojáka wehrmachtu hloubili s dalšími mladíky u Dírenského potoka zákopy a vyztužovali je kládami. Jejich výtvor měl zastavit postupující sovětskou armádu.

 

Trikoloru do kapsy

O Pražském povstání se pamětník 5. května 1945 doslechl v ateliéru z rozhlasu. Po cestě domů do Vlkova se setkal s ustupujícími Němci. „Šestého května v neděli jsem vzal kolo a jel jsem domů, do Vlkova. […] Viděl jsem, že proti mně od Veselí jede celá kolona, ohromná kolona německých vojáků na kolech. […] Jel jsem proti nim, tady jsem měl trikoloru. Teď co dělat? Oni byli plně ozbrojení, sundají automat a bum, bum, bum, a jeli by dál. […] Strach jsem měl, to je pravda. Trikoloru jsem sundal, dal jsem ji do kapsičky. A jel jsem, šlapal jsem, koukal jsem. Oni mě minuli, takových dvě stě jich určitě bylo, možná víc. Utíkali před Rudou armádou k Američanům,“ popisoval Jaroslav svůj zážitek z konce války.

Vojáci sovětské armády, kteří osvobodili Soběslav, pocházeli z méně civilizovaných oblastí východu. Někteří neuměli číst ani psát, neznali kola, neuměli na nich jezdit, a přesto je domorodcům brali. Pili hodně alkoholu, docházelo i ke znásilňování žen. Pokud se viníky podařilo nalézt a identifikovat, hrozilo jim zastřelení. Během natáčení rozhovoru vzpomínal pamětník i na situaci, kdy Sověti přišli do ateliéru vyfotit se. Nechápali, proč snímky nemohou dostat ihned po vyfocení. V prvních poválečných dnech se Jaroslav s kolegy snažili pořídit fotografie z dění ve městě. Pamětník se tehdy stal svědkem zastřelení několika německých vojáků a vlasovců v bažině Na Solinách.

 

Fotografem pod komunálními službami

V roce 1945 získal Jaroslav výuční list fotografa. Nadále pracoval v Pelnářově ateliéru. V roce 1948 převzali moc v zemi komunisté. Nemajetným lidem slibovali přístup ke vzdělání i zdravotní péči. Jejich program se tehdy líbil i pamětníkovu otci, původně příznivci sociálních demokratů. Z nadšení, že bude mít konečně stálou práci, vstoupil do strany. V roce 1951 zestátnili komunisté fotoateliér. Provozovnu začlenili do podniku komunálních služeb a Jaroslava pověřili jejím vedením. V té době pamětníka vybízeli ke členství ve straně, dokonce po něm požadovali, aby se stal pomocníkem Veřejné bezpečnosti. Jaroslav odmítl. Nesouhlasil s násilným postupem a popravováním odpůrců ve vykonstruovaných procesech.

Roku 1948 se pamětník seznámil s Marií Dvořákovou a v roce 1952 se s ní oženil. Mladí manželé dostali v Soběslavi jednopokojový byt čtvrté kategorie. První dcerka se roku 1953 během porodu uškrtila pupeční šňůrou. Po roce se narodila druhá dcera Jaruška a v roce 1955 mladší Jana. V komunálních službách měl pamětník nízký výdělek. Roku 1955 přešel do nové fotoslužby v Táboře, kde získal možnost přivydělat si o víkendech focením svateb. V porovnání s životní úrovní, jakou Jaroslav zažil v dětství, se se ženou měli velmi dobře. Ve srovnání s poměry ve svobodné části Evropy už životní úroveň v socialistickém Československu pokulhávala. Ve státem řízené ekonomice se na odpovídající bydlení, auto, elektrické spotřebiče i další zboží čekalo bez protekce roky. Jaroslav vyhrál roku 1957 na výherní vkladní knížce osmnáct tisíc korun. Zažádal ihned o poukaz na auto a složil vinkulaci. Po sedmi letech si díky protekci mohl koupit Wartburga.

V roce 1960 se pamětník úspěšně ucházel o místo reprodukčního fotografa v Geodézii v Českých Budějovicích. Následujících dvacet sedm let se zabýval kopírováním a změnou měřítek geografických map a plánů. Prvních devět roků musel Jaroslav dojíždět ze Soběslavi. Jako nestraník neměl šanci na přidělení bytu. Vstoupil tedy do bytového družstva a od roku 1961 stavěl s ostatními družstevníky svépomocí bytový dům. Po práci a o víkendech chodil na stavbu, aby si odpracoval potřebné hodiny.

Roku 1964 se Jaroslav poprvé podíval na Západ. S otcem Janem navštívili ve Vídni příbuzné. V rozhovoru vzpomínal pamětník na bohatou nabídku spotřebního zboží v tamních obchodech.

 

Láska, přátelství a zdraví jsou důležitější

Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 vnímal pamětník jako neštěstí. Vpád armády ukončil naději na pozitivní změnu totalitního režimu. Z vojáků a tanků, které vídal v ulicích města, strach neměl. Spolu s budoucími sousedy se však začali obávat, aby jim Sověti usídlující se v naší zemi nezabrali téměř dokončené byty. Raději se do stavby narychlo stěhovali.

Po okupaci utužovali komunisté opět moc. V rámci takzvané normalizace docházelo na pracovištích a ve straně k čistkám. Prověřit přišli ve fabrice i pamětníkova otce. Komunistu provádějícího prověrku považoval Jan za zloděje a prospěcháře. Se soudruhy se pohádal a ze strany vystoupil.

V rámci své profese navštívil pamětník i sídlo Rudého práva. Překvapilo ho, když na pracovišti komunisty vydávaného propagandistického deníku viděl řadu kopírovacích strojů z tehdy zatracovaných Spojených států.

Jaroslav příliš nevěřil, že by se mohl dožít změny politických poměrů v Čechách. Sametová revoluce v roce 1989 ho nadchla. Účastnil se všech shromáždění v Českých Budějovicích včetně uvítání Václava Havla. Za důležitou nepovažoval ani tak změnu v materiální oblasti, cenil si nabyté svobody. Po letech se nemusel člověk bát říkat, co si myslí. Třicet let po revoluci vnímal pamětník situaci v zemi pozitivně.

Mladým lidem by Jaroslav doporučil, aby ve svém životě nekladli na prvním místo peníze. Láska, přátelství a zdraví jsou důležitější. Ve svém životě se pamětník musel vyrovnat s mnoha ztrátami, které žádné bohatství nemohlo nahradit. Mladší bratr Ladislav onemocněl a zemřel ve věku osmnácti let. Starší bratr Josef zahynul při dopravní nehodě v padesáti dvou letech. Pánkovi se museli předčasně rozloučit i s dcerou Jaruškou, která ve dvaceti osmi letech podlehla rakovině.

V roce 2020 žil Jaroslav Pánek se svou manželkou v Českých Budějovicích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)