četař Vladimír Pajer

* 1924

  • „S tim jídlem, já si nestěžuju. Vždycky k ránu, pokud byla ještě tma, k nám donesli jídlo. A potom večer, když se zase stmělo. Protože tam ve dne, to bylo v lese, tak tam ještě jakž takž se dalo vylézt, chodit, ale takhle na poli někde se nedalo. Tak to jsem tak nějak hlad nezastal. Ale jednou jsem dostal chuť a vím, že to neni daleko, co mám tam schovanou tu konzervu, nebo co jsem to tam měl. Já si pudu pro to. A tak jsem šel. A v tem zákopku, co jsem byl, byla spadená mina! Někdy, takhle je kolem dokola tolik místa, ale vono to spadne zrovna teda tam, kde to nemá! A povidám: ,No, vidíš! Eště, že jsem si to tam nenechal! To by bylo rozbitý.‘ Ale to tam bylo. Eště jsem si to vzal, najedl se. A tam do tého zákopku, co jsem teda přišel, tak taky mně spadla mina! Ale jak... to jsou takový náhody! Že jsem já nadával, proč jdem pryč! No jdem. Já tam si vykopu jinej zákop...! Ale zas... Byla zima, ne... Někdy jsem si ... ty kulometčáci tam měli zatopenej voheň, takovou pec v zákopě. A tak já jsem si někdy donesl trochu žhavýho uhlí, abych si vohřál ruce. A někdy jsem si tam taky zatopil. Ale když někdo přišel (tam celkem moc nikdo nechodil): ,Prosim tě, co tady...! Dyť tě vidí, Němci!‘ Povidám: ,Já je taky vidim! Tam pod tem kopci, pod tem strání, tam je kouřů! Tam se kouří!‘ No, jak to má člověk vydržet tu zimu!“

  • „Já už jsem se zařekl, že... Často jsem vylízal z toho zákopu ven, protože to... to je nemožný tam teda ležet pořád, stát, chvílu nemůže člověk... Ale to jsem vylézal často. Tak jsem se zařekl, že nebudu vylízat. Ale jednou ležim, ležim v zákopu, ... ležim a zas už nemůžu... už... celý tělo bolí. Já jsem vylezl. Ale jen jsem takhle... byl ještě v tem ohybu, tak spadla mina! Ale do teho místa, přesně, kde jsem ležel! Do teho zákopu! A já jsem eště slyšel, tam vedle - ten nějak opozdal se, jak nosil tu kuchyni, povidá: ,Tam už je zas jeden zabitej!‘ Jak se dostávaly třebas domů zprávy. Protože... to je člověk, kterej nám nosil jídlo, a von znal ty lidi, kdo je vodkuď a jak se jmenuje. Já jsem třebas... nikoho nepamatuju, protože se to střídalo. A zas to řekne před někým a tak se dostane vlastně domů taková zpráva. Mně to spadlo takřka pod nohy! Ale zůstalo to tam, protože mina... kdyby to byl dělostřeleckej granát, tak ten vějířem jde do vrchu, tak ten mě zebral. Ale to tam zůstalo vlastně úplně takhle, jak jsem ležel, rozsekaný ty střepiny vevnitř a mně to neudělalo nic.“

  • „To všichni jeli, většinou - tak, jak říkám - ty koně zmobilizovali nebo sebrali. Ale já měl ty koně vyměněný, takový, co tam nechali, ty zbídačený. Tak ty koně už tak nemohli, zůstal jsem vlastně úplně - když jsme tam jeli - tak pozadu a pak už jsem mohl ty koně pohánět, jak chtěl, voni nestačili. Tak jsme zůstali úplně, úplně vzadu a ztratili jsme se. Ten voják, co byl se mnou, nevěděl, kde je a kam máme jet. Tedka, chtěl se tam někde zeptat v ňákym domě, no bouchal, bouchal, no ale nikdo nevotevřel. Buď tam lidi nebyli, anebo se bál a nevotevřel... Ale povidám: ,No, kam jedeš?‘ ,Na Panskou dolinu.‘ ,No, to já vím, kde je!‘ No, tak jsme jeli teda na tu Panskou dolinu a tam jsem asi teda tech čtrnáct dní vydržel s tema koňma, než mě pustili. A tak jsem různě - některej den jsme dováželi střelivo a některej ... Jednou jsem byl tak úplně na frontě, to jsem se tak vyděsil! Jo, vezl jsem nějakýho opraváře kulometů a měl jsem nabrat oves. Tam byla vesnice, taky vystěhovaná, úplně tak u samé té fronty. No, já jsem to nabral, tam ve spížce do tech pytlů a naložil na vůz. A teďka byl nálet, jo... ,Sprátaj lóšadi!‘ No, já si povidám: ,Kam schovat koně? No, přece kůň...‘ No, tak jsem ... Až mně tam kdosi poradil, povidá: ,Vodevři ty vrata a vjeď do stodoly, prosím tě!‘ No, tak jsem vjel do té stodoly a pak jsem viděl - jeden ten voják ruskej, přišel tam, koukal tou ..sukem, tak tam byla vypadená - suk - díra ve vratách. Dívám se, dívám... Co von tam vidí? Tak jsem se ho ptal: ,Co tam vidíš?‘ On povidá: ,No, pojď, pojď se podivat!‘ A tam byli Němci! Takhle úplně kósek! Tam tekla ta voda... A já jsem tam tak stál a chodil.. A já jsem se zděsil: ,Panebože! Já jsem takhle blízko vod Němců!‘ No, ale byl jsem..." - Tazatelka: A oni si vás všimli nebo nevšimli? - „Ne! No, my jsme byli v té stodole a dívali jsme se jen tou dírou přes ten suk. Ale potom jsem s tim vojákem dál jel. Tak ten voják pak slezl a vobíhal kopec. A mně vlastně povídá: ,Tady je cesta, tady musíš projet. Ale jeď rychle, protože to jedeš vlastně mezi frontou.‘ Tady byli Sověti a tady byli Němci a já jsem mezi nima projel. Byla cesta ... tahal jsem do těch koní ... mlátil... Ale voni ne... Stéjně se nepohnuli. No, ale projel jsem to.“

  • „Už jsme byli blízko té roty, já jsem ... vodkuď jsem vlastně nesl teho raněnýho. Začal útok. Ale, taková střelba, že... to bylo nemožný, jak to lítalo! To tak, jak když prší někde takový ty velký krápěje. To padalo, ty haluzky z těch stromů lítaly! No a já jsem teda měl takový zkušenosti, že nejhorší je být trošku vzadějc, protože když střílí naši aj ti Němci, to vůbec... ty naše střely a ty německý, ty lítaly takhle zezadu nás, to bylo tam tak složitě vklíněný, že nevěděl člověk... Ale měl takový zkušenosti, že lepší je být tam úplně blízko, vpředu než vzadějc, protože tam těch střel dopadne víc. Když Němci - oni neradi přestřelujou. Ví, kde je ty jejich... tak raději to hodí zpátky a ty naše taky. Prostě, tak jsem se hleděl dostat k té rotě. A ty moje - ty tři chlapi, co jsme nesli ty raněný, ty už tam zůstali dole někde ležet a já jsem ještě chtěl doběhnout tam do tého předu. No, ale nedoběhl jsem už taky... To jsem vám chtěl říct, že tam jsem byl zase raněnej. Já jsem takhle lehl do takové - vystřílený byly takový tři dírky... No, dolítla mina a takhle mě to vzalo tady do zad. Tady mám takovou... Jo, a to taky bylo eště zase štěstí, že to bylo v zimě. Já jsem měl takovou tu vatovanou kufajku, temu říkali ty Rusi, měl jsem plášť a měl jsem dva svetry. Jak to člověk na sebe vynesl, když musel nýst třebas takový závaží. No, ani to nebolelo něják. To bylo... Ale cítil jsem, že mně pod břicho tady teče teplá krev. Tak jsem tam chvilu ležel, no... a pak jsem teda vstal, takhle jsem cítil, že můžu jaksi se pohybovat, tak jsem vlezl tam dolů, tam byli nějaký ty telefonisti a ty tři chlapi, co šli se mnou. Tak mě tam převázali a já jsem eště vodešel sám. To jsem si vždycky přál: buď ať mě to zabije, a nebo raněn tak, aby jsem ještě mohl odejít.“

  • „To víte, byly tam odvody a já si pamatuju, voni nás kousek svezli vlakem a stáli jsme v Zdolbunově na nádraží. A to byl ten vlak, to byl takovej vagon, teda... jak v elektrice. Neseděli jsme, nebylo tam nic, stáli jsme jeden vedle druhýho. A teď jsme přijeli na to nádraží a já jsem tam našel někde takový místečko, že jsem si sedl. Ale když člověk si sedne, tak zas po čase si chce lehnout. Víte, když stojí, tak jemu dobře chvílu posedět. A tak jsem ... nějak se tak protlačily ty nohy mezi ty vostatní nohy... a že jsem ležel a usnul jsem, samozřejmě. A teď byl nálet. A to se mně stalo teda, vopravdu, jednou... nikdo nemůže za to, jakou má povahu, ale... Já nevim... Usnul jsem a teď byl nálet. A všechny ty lidi utekli z teho vagonu a já jsem tam zůstal sám. A byl tam ještě jeden chlapík, kterej se vyzul a ztratil botu. A vono to bylo v zimě, takhle byl sníh. A tak von netroufal si utíkat bosky a hledal tu botu. A kdyby mě byl... já bych to prospal ten nálet! Myslim, protože to člověk byl tak zvyklej. To jsem už tam, jak jsem byl s tema Sovětama, taky: no, vysypaly se vokna, to prej dneska stříleli! To byla hrůza! A já jsem to prospal, nic jsem neslyšel. A to už člověk... Aj v tem vagoně taky. Von mě ... hledal tu botu, takhle šmátral po zemi a chytl mě za mojí nohu a už myslel, že to je jeho bota. A pořád jen vopakoval: ,Ježíšmariá! Kde mám botu?! Ježíšmariá! Kde mám botu?!‘ A tak mě vzbudil, ale já jsem... Z jedný strany stál vagon, ten vlak, z druhý strany vlak, jak jsme stáli. A tam byly zenitky, na tem, ty střílely. A to byl... to byly blesky! Ty letadla ani nebombardovaly, ale ta střelba z těch zenitek! Já jsem teďka jsem se nemohl vzpamatovat a uvědomit, kde jsem a co se děje! Tak jsem potom taky vyskočil ven a úplně mě to tak rozklepalo! Jednak zima a jednak takové to... to nezvyklý probuzení.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 13.03.2004

    (audio)
    délka: 02:30:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„To jsem si vždycky přál: buď ať mě to zabije, nebo ať jsem raněn tak, abych ještě mohl odejít.“

Vladimír Pajer
Vladimír Pajer
zdroj: Paměť národa - archiv

Vladimír Pajer se narodil 24. září 1924 v české rodině ve vesnici Libánovka na Volyni. Oblast v okolí Libánovky patřila Polsku a na podzim 1939 byla okupována Sovětským svazem. V roce 1941 přišla německá armáda a až v zimě 1944 oblast osvobodila sovětská armáda. Zpočátku V. Pajer pomáhal se svými koňmi zásobovat sovětské jednotky a poté vstoupil do československé zahraniční armády. Bojoval jako minometčík v 2. rotě 2. praporu československé zahraniční armády na východní frontě, konkrétně na Dukle. Tam byl raněn. Později bojoval v protitankové jednotce a kulometné jednotce. Tam byl podruhé raněn. Poté byl členem strážného oddílu v rumunském přístavu Constanta. Po válce odešel z armády. Na Volyň už se nevrátil. Usadil se na Žatecku, kde se věnoval zemědělství.