Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Vladimír Pajer (* 1924)

• narodil se 24. září 1924 na Volyni (v Polsku)

• zažil sovětskou a německou okupaci

• bojoval v čs. zahraniční armádě na východní frontě (na Dukle)

• bojoval v minometné a později v protitankové rotě

• dvakrát raněn

• členem strážného oddílu v přístavu Constanta

• dvakrát vyznamenán (Za chrabrost, Za zásluhy)

Vladimír Pajer se narodil 24.9.1924 ve vesnici Libánovka na Volyni. Jeho rodina má kořeny v Čechách, nedaleko Ledče nad Sázavou a na Vysočině. Na Volyni se živili zemědělstvím. Vladimír Pajer má jednu sestru.

Oblast, ve které leží vesnice Libánovka patřila v meziválečném období Polsku. Během války ji okupovali nejprve Sověti, poté Němci a v zimě 1944 byla oblast osvobozena Rudou armádou.

Vladimír Pajer vychodil polskou obecnou školu. Obec Libánovka byla příliš malá na to, aby si mohla dovolit mít vlastní českou školu. Mezi jeho spolužáky byli jak Češi, tak i Ukrajinci a Poláci. Po dokončení obecné školy navštěvoval Vladimír Pajer měšťanku v nedalekém Lavrově. Jakmile zakončil měšťanku, začala válka.

Libánovka se nacházela na jedné z hlavních silnic, po níž utíkali polští běženci před frontou, která se otevřela na západě Polska. Pan Pajer vzpomíná, jak často s kamarády chodili k silnici a pozorovali, co se tam děje. Jednou si všimli, že ti samí běženci se po silnici vracejí zpět s tím, že je zastavila sovětská armáda. Sověti obsadili Libánovku jen na krátkou dobu přibližně dvou týdnů. Vladimír Pajer vzpomíná, že jejich příchod byl nenásilný a podmínky pro život vesničanů nebyly tak špatné. Museli sice sovětské armádě odevzdávat povinné dodávky potravin, ale zbytek si mohli nechat a prodávat na volném trhu.

V červnu 1941 vystřídala sovětskou okupaci okupace německá. 22. června 1941 byla neděle. Celá vesnice se chystala na pouť. Slavnosti ale zastavila německá ofenziva. Němci bombardovali letiště v nedalekém okresním městě. Do samotné Libánovky přišla německá armáda až o tři dny později. Vladimír Pajer se šel s kamarády opět podívat k silnici. Šli a povídali si a nejednou viděli v poli zamaskovaný kulomet. Ukázalo se, že voják, který kulomet obsluhoval, je ze Sudet, a tak se jich vyptával, kde jsou sověti. Ti už ale byli pryč.

Za německé okupace byly pro zemědělce těžší podmínky než za sovětů. Lidé na vesnici to ale díky vlastní produkci potravin neměli tak těžké jako lidé ve městech. Pan Pajer vzpomíná, že i za německé okupace se jim žilo docela dobře, že si lidé vždy našli cestu, jak obejít omezující nařízení - například to o zákazu mletí obilí. Vyráběli si vlastní mlýnky na obilí tajně doma mleli. V souvislosti s válkou došlo také k velkému poklesu cen koní. Obě armády - sovětská i německá - koně jednak konfiskovaly, a jednak nutily majitele koní vozit dodávky pro armádu. A tak lidé koně raději prodávali, aby s nimi nemuseli pracovat pro armádu. Pan Pajer vzpomíná, jak i jeho rodině armáda sebrala pěkné koně. Výměnou za své silné koně dostali od armády staré a zbídačené. S těmi pak byli nuceni zajišťovat zásobování armády.

Německá okupace skončila druhým příchodem sovětské armády. Stalo se tak v únoru 1944. Vladimír Pajer vzpomíná, že viděl prvního sovětského vojáka, který přišel do Libánovky. Němci už tam nebyli, a proto k žádným bojům přímo ve vesnici nedošlo. Fronta se pak přibližně na měsíc zastavila kousek za Libánovkou, kde měli Němci obranné pásmo. Obyvatelé vnímali příchod sovětů jako osvobození. Jak Vladimír Pajer říká, Němců už měli „plné zuby“.

Vladimír Pajer krátce se svými koňmi vozil náklady pro sovětská vojska a poté se přihlásil do československé zahraniční armády. Takto popisuje příhody, které zažil během práce pro sovětskou armádu:

„To všichni jeli, většinou - tak, jak říkám - ty koně zmobilizovali nebo sebrali. Ale já měl ty koně vyměněný, takový, co tam nechali, ty zbídačený. Tak ty koně už nemohli, zůstal jsem vlastně úplně ... pozadu a pak už jsem mohl ty koně pohánět jak chtěl, oni nestačili. Tak jsme zůstali úplně, úplně vzadu a ztratili jsme se. Ten voják, co byl se mnou nevěděl, kde je a kam máme jet. Teďka, chtěl se tam někde zeptat v nějakém domě, no bouchal, bouchal, no ale nikdo neotevřel. Buď tam lidi nebyli a nebo se bál a neotevřel... Ale povídám: „No, kam jedeš?“ „Na Panskou dolinu.“ „No, to já vím, kde je!“ No, tak jsme jeli na tu Panskou dolinu a tam jsem asi těch čtrnáct dní vydržel s těma koňma, než mě pustili. A tak jsem různě - některej den jsme dováželi střelivo a některej ... Jednou jsem byl tak úplně na frontě, to jsem se tak vyděsil! Vezl jsem nějakýho opraváře kulometů a měl jsem nabrat oves. Tam byla vesnice, taky vystěhovaná, úplně tak u samé té fronty. No, já sem to nabral, tam ve spížce do těch pytlů a naložil na vůz. A teďka byl nálet... „Sprátaj lóšadi!“ No, já si povídám: „Kam schovat koně? No, přece kůň...“ No, tak jsem ... Až mně tam kdosi poradil, povídá: „Odevři ty vrata a vjeď do stodoly, prosím tě!“ No, tak jsem vjel do té stodoly a pak sem viděl  - jeden ten voják ruskej, přišel tam, koukal tou ..sukem, tak tam byla vypadená díra ve vratách. Dívám se, dívám... Co von tam vidí? Tak jsem se ho ptal: „Co tam vidíš?“ On povídá: „No, pojď, pojď se podívat!“ A tam byli Němci! Takhle úplně kousek! Tam tekla ta voda... A já sem tam tak stál a chodil.. A já sem se zděsil: „Pane Bože! Já jsem takhle blízko od Němců!“ No, ale byl jsem... ... Potom jsem s tím vojákem dál jel. Tak ten voják pak slezl a obíhal kopec. A mně povídá: „Tady je cesta, tady musíš projet. Ale jeď rychle, protože to jedeš vlastně mezi frontou. Tady byli sověti a tady byli Němci a já jsem mezi nima projel. Byla cesta ... tahal jsem do těch koní ... mlátil... Ale oni ne... Stejně se nepohnuli. No, ale projel jsem to.“ (1:00:36)

Po čtrnácti dnech v Panské dolině se pan Pajer vrátil domů a přihlásil se do Československé zahraniční armády. Hlásil se každý, kdo mohl - jeho otec, bratranci, dokonce i sestřenice. Jeho otce však ze zdravotních důvodů nepřijali. Odvod probíhal v Rovně, které leží poměrně daleko do Libánovky. Část cesty proto jeli vlakem. Dobrodružnost cesty ilustruje následující příhoda:

„To víte, byly tam odvody a já si pamatuju, oni nás kousek svezli vlakem a stáli jsme v Zdolbunově na nádraží. A to byl ten vlak, to byl takovej vagon, teda... jak v elektrice. Neseděli jsme, nebylo tam nic, stáli jsme jeden vedle druhýho. A teď jsme přijeli na to nádraží a já jsem tam našel někde takový místečko, že jsem si sedl. Ale když si člověk sedne, tak zas po čase si chce lehnout. Víte, když stojí, tak jemu dobře chvíli posedět. A tak jsem ... nějak se tak protlačily ty nohy mezi ty ostatní nohy... a že jsem ležel a usnul jsem, samozřejmě. ... Usnul jsem a teď byl nálet. A všichni ty lidi utekli z toho vagónu a já jsem tam zůstal sám. A byl tam ještě jeden chlapík, kterej se vyzul a ztratil botu. A ono to bylo v zimě, takhle byl sníh. A tak on - netroufal si utíkat bosky a hledal tu botu. A kdyby mě byl... já bych to prospal ten nálet! Myslím, protože, to člověk byl tak zvyklej. To jsem už tam, jak sem byl s těma sovětama, taky: „No, vysypali se okna, to prej dneska stříleli! To byla hrůza!“ A já jsem to prospal, nic sem neslyšel! A v tom vagóně taky. On mě ... hledal tu botu, takhle šmátral po zemi a chytl mě za mojí nohu a už myslel, že to je jeho bota. A pořád jen opakoval: „Ježíšmariá! Kde mám botu?! Ježíšmariá! Kde mám botu?!“ A tak mě vzbudil, ale já jsem... Z jedný strany stál vagón, ten vlak, z druhý strany vlak. ... A tam byly zenitky, na tom, ty střílely. A to byl... to byly blesky! Ty letadla ani nebombardovaly, ale ta střelba z těch zenitek! Já jsem se nemohl vzpamatovat a uvědomit, kde jsem a co se děje! Tak jsem potom taky vyskočil ven a úplně mě to tak rozklepalo! Jednak zima a jednak takové to ... to nezvyklé probuzení.“ (1:08:21)

Během odvodu se také hledali hudebníci do orchestru Víta Nejedlého. Byl vybrán jeden basista, ale kvůli sklonům k alkoholismu byl později odmítnut. A díky tomu se Vít Nejedlý obrátil na Vladimíra Pajera. Ten už byl ale přidělen k druhému praporu a připraven k cestě na výcvik, a proto nabídku orchestru odmítl.

Výcvik probíhal nedaleko Lucku. Bydleli na samotě a cvičili. Občas odjížděli na frontu střílet. Protože fronta byla nedaleko, často jim létala nad hlavou letadla. Pan Pajer vzpomíná, jak jednou letělo letadlo velmi nízko a střílelo po nich z kulometu. Viděli jak kulky práší kousek od nich v poli. Kdyby prý pilot letadlo trochu více naklopil, všechny by je postřílel.

Později se přesunuli na jih do Rumunska, kde probíhal další výcvik. Ještě v srpnu tam pomáhali při žních a pak přišel poplach. Začali se přesouvat na sever. Šli severní stranou Karpat - bývalým Polskem - až ke Krosnu, které leží nedaleko Dukelského průsmyku.

Do bojů v oblasti Dukelského průsmyku vstoupila minometná rota Vladimíra Pajera 8.9. 1944. Hned následující den však utrpěla velmi těžké ztráty. I Vladimír Pajer byl raněn. Dostal se do ruské nemocnice. Když se zotavil, vrátil se na frontu. Do oblastí bojů mezitím přišlo zimní počasí a s ním těžké podmínky pro vojáky, kteří trávili většinu času v zákopech.Vladimír Pajer vzpomíná, jak si jednou udělal pěkný zákop a za pár hodin přišel rozkaz k přípravě k útoku. To znamenalo vzít si s sebou na přesun méně věcí. Pan Pajer si tedy nedaleko svého zákopu schoval kromě přebytečných zbraní i nějaké jídlo. Jednotka se přesunula o několik set metrů a zase se zakopala. Příběh pokračuje v následující historce:

„...Ale jednou jsem dostal chuť a vím, že to není daleko, co mám tam schovanou tu konzervu nebo co sem to tam měl. Já si půjdu pro to. A tak sem šel. A v tom zákopku, co jsem byl, byla spadená mina! Někdy, takhle je kolem dokola tolik místa, ale ono to spadne zrovna tam, kde to nemá! A povídám: „No, vidíš! Ještě, že sem si to tam nenechal! To by bylo rozbitý.“ Ještě sem si to vzal, najedl se. A tam do toho zákopku, co sem teda přišel, tak taky mně spadla mina! Ale jak... to jsou takový náhody!“ (1:44:30)

Podobných neuvěřitelných náhod se stalo několik. Za všechny mluví následující historka:

„Já už jsem se zařekl, že... Často sem vylézal z toho zákopu ven, protože to... to je nemožný tam ležet pořád. Stát, chvíli nemůže člověk... Ale to jsem vylézal často. Tak jsem se zařekl, že nebudu vylézat. Ale jednou ležím, ležím v zákopu, ... ležím a zas už nemůžu... už... celý tělo bolí. Já jsem vylezl. Ale jen jsem takhle... byl ještě v tom ohybu, tak spadla mina! Ale do toho místa, přesně, kde jsem ležel! Do toho zákopu! A já jsem ještě slyšel, tam vedle - ten ..., jak nosil kuchyni, povídá: „Tam už je zas jeden zabitej!“ ... Mě to spadlo takřka pod nohy! Ale zůstalo to tam, protože mina... kdyby to byl dělostřeleckej granát, tak ten vějířem jde do vrchu, tak ten mě sebral. Ale to tam zůstalo vlastně úplně takhle jak jsem ležel, rozsekaný ty střepiny vevnitř a mně to neudělalo nic.“ (1:47:08)

V polovině listopadu 1944 byl Vladimír Pajer vystřídán. Dostali několik dní odpočinku a pak byli převeleni do útoku na jiné místo. Tentokrát byl pan Pajer přidělen k těžkému kulometu. V této jednotce se setkal se svým bratrancem. Bojovali nedaleko obce Komárník. Jednou byl voják z jejich roty raněn. Pan Pajer byl určen, aby spolu s dalšími odnesl raněného ke zdravotníkům. Voják ale bohužel během cesty zemřel. Vladimír Pajer a jeho společníci druha pohřbili a vydali se zpět hledat svoji rotu. Když už rotu po dvou dnech hledání konečně našli, byl Vladimír Pajer podruhé raněn. Následující citát popisuje, jak k tomu došlo:

„Už jsme byli blízko té roty ... odkud jsem vlastně nesl toho raněnýho. Začal útok. Ale, taková střelba, že... to bylo nemožný, jak to lítalo! To tak, jak když prší někde takový ty velký krápěje. To padalo, ty haluzky z těch stromů lítaly! Ale měl jsem takový zkušenosti, že lepší je být tam úplně blízko, vpředu než vzadu, protože tam těch střel dopadne víc. ... Prostě, tak jsem se hleděl dostat k té rotě. A ty moji - ty tři chlapi, co jsme nesli ty raněný, ty už tam zůstali dole, někde ležet a já jsem ještě chtěl doběhnout tam do toho předu. No, ale nedoběhl jsem už... To jsem Vám chtěl říct, že tam jsem byl zase raněnej. Já sem takhle lehl do takové - vystřílený byly takový tři dírky... No, dolétla mina a takhle mě to vzalo tady do zad. ... To taky bylo ještě štěstí, že to bylo v zimě. Já jsem měl takovou tu vatovanou  - kufajku - tomu říkali ty Rusi, měl sem plášť a měl sem dva svetry. ... No, ani to nebolelo nějak... Ale cítil jsem, že mně pod břicho tady teče teplá krev. Tak jsem tam chvíli ležel, no... a pak jsem vstal, takhle jsem cítil, že se můžu pohybovat, tak jsem vlezl tam dolů, tam byli nějaký ty telefonisti a ty tři chlapi, co šli se mnou. Tak mě tam převázali a já jsem ještě odešel sám. To jsem si vždycky přál: Buď ať mě to zabije a nebo raněn tak, aby sem ještě mohl odejít.“ (2.18:30)

Zraněný Valdimír Pajer se dostal do nemocnice v Popradu. Když se vyléčil, nemohl už nastoupit do bojů, protože začal mít potíže s nohou. Zároveň ani nemohl být propuštěn domů, protože nově platila vyhláška, která zakazovala pouštět vojáky domů. A tak se dobrovolně přihlásil do strážních jednotek, které byly odvezeny do Rumunska, aby hlídaly přístav Constanta.

Po válce Vladimír Pajer odešel z armády. Na Volyň už se nevrátil a usadil se na Žatecku, kde se věnoval zemědělství.

Poslední větu příběhu nám v listopadu 2020 upřesnil  Vladimírův vnuk, Ondřej Ptáček, který nám napsal:  

„Po válce, spolu s dvěma bratranci, kteří s ním bojovali, odjeli na Žatecko, ale dostali nabídku se usadit na jižní Moravě.

Děda tam dostal dům po odsunutých Němcích v obci Strachotín. Přistěhovali se za ním i jeho rodiče a jeho sestra (teta Luba) z Volyně a společně tam hospodařili.“