RNDr. Jiřina Marie Nováková

* 1945  

  • „Takže rodiče i sestra, moje sestra také emigrovala do Švýcarska s rodiči. Já jsem zůstala tady a zpočátku to vypadalo všechno tak úžasně. To byla úžasná doba. Češi byli fantastičtí a já jsem si ve své naivitě myslela, že voni jsou takoví doopravdy a že teď pořád budou. Studovala jsem na univerzitě, chtěla jsem ji dostudovat a hranice byly otevřený, ty se zavřely až o rok později. A hlavně, ta doba, já jsem to nepředpokládala, že ty rodiče se nikdy nevrátí. A kdyby chtěli, až ti Rusové odejdou, až se to všechno změní, zpátky, tak budou-li chtít přijet zpátky do Prahy, tak budou muset mít kde bydlet. To nebylo, že by lidi tady měli byty nebo domy v Praze. Byty byly státní, a když jste ho opustila, tak jste ho ztratila. Já vím, že ti moji vrstevníci čekali deset patnáct let na přidělení bytu. Tak já jsem věděla, že musím v tom bytě sedět, aby moji rodiče měli kam přijít. Já jsem během toho prvního roku, kdy byly ty hranice otevřený, tak já jsem je byla dvakrát navštívit v tom Švýcarsku. Když jsem odjížděla podruhé, což bylo 9. září 1969, tak tady ta situace už zdaleka nebyla, už nebyli všichni tak úžasní, už se zakládaly takový ty nový svazácký buňky a tak. Tatínek mě šel vyprovodit na letiště a já jsem se ho zeptala: ‚Tati, je to takový všechno divný, myslíš, že nám nezavřou hranice?‘ A můj táta, můj zkušený táta, kterej toho tolik prožil, kterej tolikrát utíkal a utekl ze země do země, mi říkal: ‚Ne, to už není možný.‘ A já za hodinu přistála v Praze a tam už seděli lidi na kufrech, který tedy už nepustili ven. Takže jsem pak neviděla rodiče jedenáct let. Se sestrou jsem se sešla po sedmi letech v Budapešti.“

  • „Já jsem ale celou tu dobu zkoušela vyjet na návštěvu za těmi rodiči. Na pozvání sestry, na pozvání tatínka, na pozvání matky, na svatbu svý sestry, co si vzpomenete, to já jsem zkoušela. Vždycky to bylo zamítnutý. To musíte mít všechny ty souhlasy, kdy místní KSČ, i když v tom KSČ nejste, místní ROH, i když v tom ROH nejste, knihovna, že nedlužíte knihy, ředitel ústavu, všichni museli podepsat, že souhlasí s tím, abych si já podala žádost o cestu za těma rodičema. To všechno máte a pak s tím jdete na tu pobočku ministerstva vnitra, která měla tuhletu agendu v referátě, a tam tu žádost podáte a oni vám řeknou: ‚Tehdy a tehdy si přijďte.‘ Tehdy a tehdy si přijdete a oni vám řeknou, že vám to zamítli. Vy podáte odvolání: ‚Přijďte si tehdy a tehdy.‘ Přijdete si tehdy a tehdy, odvolání zamítnuto. A druhý den já už jsem podávala novou žádost. Takhle se to všecko táhlo celý ty roky. A když už se to povedlo s tou mojí sestrou a další čtyři marný roky a já jsem zkoušela devizový příslib do Jugoslávie, kde bych se mohla setkat se svými rodiči, zkoušela jsem zájezd od ČSM a zájezd od ROH, i když jsem nebyla členem, to šlo, oni mi to napsali, zájezd s Čedokem, Rekrea, všechno, ty instituce. Ty Čedoky, ti mi to dali: ‚Jo, jo, jo, jste zařazená do zájezdu‘, ale pak jsem nedostala tu výjezdní doložku. Pak já jsem se zalergizovala v práci na pracovní prostředí, takže jsem žádala s Balneou jako nemoc z povolání, to jsem měla uznaný: ‚Jo, jo, samozřejmě, jste na prvním místě.‘ Nic. A tak jsem sedla a napsala jsem dopis tehdejšímu ministru vnitra, že žádám osobní návštěvu. Že bych chtěla vědět, proč mě jeho podřízení už jedenáct let nechtějí pustit za rodiči, když jsem nic neprovedla. Za nějakou dobu přišla pozvánka na vnitro, nikoli k ministrovi, ale k tomu, kdo měl tohle na vnitru v referátě. Já tam přijdu, a to už jsem měla druhý dítě, který v tý době bylo několik měsíců starý, a já jsem si řekla: ‚Zvou mě na vnitro s tou rodinnou vědomostí, nemusí to dobře skončit.‘ Teď toho syna jsem brala s sebou, protože jsem si říkala: ‚Voni mně řeknou, ať ho někomu svěřím, a tím pádem já budu moct podat zprávu, že se něco nepatřičnýho přihodilo.‘ Nicméně to nebylo zapotřebí, nic se nestalo. Já tam přijdu do kanceláře, tam sedí takovej úředník a říká: ‚Vy jste tamta. Vy jste si stěžovala.‘ – ‚Ano, já jsem si stěžovala.‘ A von říkal: ‚Tak moment.‘ Šel k takový almaře, vytáhl takovej tlustej šanon. Takový desky svázaný pentličkama na obou stranách. Opravdu to bylo silný. A já jsem nemohla věřit vlastním vočím. To mělo cedulku a na tý cedulce bylo napsáno moje jméno, datum narození a já povídám: ‚To už je toho tolik?‘ A von mi říkal: ‚No, tak něco jste napsala vy, něco jsme napsali my, a tak se to nafouklo.‘ Byl takovej poměrně sdílnej. On teda říkal, že na základě té stížnosti ministr uděluje výjimku, že to je ovšem jenom jednorázový a že mně dává výjezdní doložku k návštěvě rodičů pod jednou podmínkou, že obě děti zůstanou v Praze.“

  • „A když přišel rok 1968, tak já jsem zrovna byla při té invazi v Itálii na prázdninách a moje sestra v Anglii u té naší tety jediné, kromě maminky, přeživší v Evropě a rodiče tady byli sami. Začátkem září, 5. září, odjeli do Švýcarska napřed na roční výjezdní povolení. Nikdy se nevrátili. Mě to tak překvapilo a já jsem se táty ptala, co je vedlo k tomu, že v tom 68. odjeli. On mi říkal, že napřed chtěl, aby odjela jenom máma, on že zůstane tady, ale máma řekla, že bez něj nejede. Tak jeli spolu a on říkal, že byl na Václavském náměstí na velkém shromáždění, když se vrátil Dubček z Moskvy. Když se z tlampačů četlo, co Dubček v Moskvě podepsal, tak tatínek se tam nahlas vyjádřil, že ani Hácha nepodepsal takhle hanebný dokument. A říkal: ‚Víš, a ten dav mě hnal od svatýho Václava až na Můstek. A tak jsem si řekl, tak já už tady nemůžu v týhletý zemi žít.‘ On si vzpomněl, když byl vyslýchán v Ruzyni, tak tehdy český národ plný rozhořčení psal dopisy na soudy a na ÚV KSČ: Pověste je, zastřelte je, darebáky. To byly tisíce dopisů od učitelek mateřských škol po posledního zemědělskýho dělníka. Všichni podepisovali takovýhle dopisy, i univerzity. A jemu tyhle dopisy četli, ti vyšetřovatelé... kdo zase tam napsal, že by měl být spravedlivý trest a že nejspravedlivější je ta poprava. Tak on si na tohleto vzpomněl a říkal si: ‚Jo, tak to je tenhle národ.‘ A odjel. Sebral se a druhej den začal shánět jízdenky a do dvou dnů byli pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 29.04.2020

    (audio)
    délka: 02:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Postačuje obyčejná lidská slušnost

Jiřina Nováková, maturitní fotografie - SVVŠ Botičská, Praha 1963
Jiřina Nováková, maturitní fotografie - SVVŠ Botičská, Praha 1963
zdroj: archiv pamětnice

Jiřina Nováková, rozená Hromádková, se narodila 31. prosince 1945 v Praze. V rodině měla řadu významných předků, kteří pomáhali utvářet historii této země. Sigmund, dědeček pamětnice, a jeho bratr Jindřich Waldesovi patřili k předním českým podnikatelům. Pílí a pracovitostí se vypracovali ze skromných poměrů do té míry, že vybudovali obrovské majetky v Evropě i mimo ni. V roce 1902 otevřeli pražskou továrnu na výrobu galanterního kovového zboží Koh-i-noor ve Vršovicích a založili svůj úspěch na inovaci výroby patentek. Jindřich byl navíc velkorysým mecenášem a sběratelem umění a současně dbal o vzdělávání svých dělníků. Věra Waldesová, matka pamětnice, byla od mládí levicově založená. Za druhé světové války se aktivně zapojila do francouzského hnutí odporu. V té době se seznámila s Otakarem Hromádkem, otcem pamětnice. Ten, po letech bojů ve Španělsku proti Frankovi, také aktivně působil ve francouzském hnutí odporu. Manželé Hromádkovi se po válce v červenci 1945 vrátili do Prahy. Otec pamětnice byl vysoký stranický funkcionář, v 50. letech v politických procesech odsouzený a v 60. letech rehabilitovaný. V roce 1968 emigrovali Hromádkovi do Švýcarska, Jiřina zůstala v Praze, vystudovala přírodovědnou fakultu a své rodiče směla vidět po jedenácti letech (sestru po sedmi). Vliv rodinné výchovy je u Jiřiny evidentní, vždycky byla a stále je člověk statečný, se zájmem o veřejné dění. Jiřina Nováková se od roku 1994 snažila získat zpátky rodinný majetek vybudovaný Waldesovými v Čechách. Vysilující soudní jednání trvala 17 let a skončila tristním výsledkem. Bývalá sláva obrovského rozmachu talentu a píle české židovské rodiny je dnes historií. V letech 1996–2007 byla pamětnice v širším vedení politické strany Občanské demokratické aliance (ODA).