RNDr. Jiřina Marie Nováková

* 1945  

  • "Když ti naši nejvyšší odjeli do Moskvy podepsat protokol a pak se vrátili zpátky, byla na Václavském náměstí veliká demonstrace a v tlampačích Dubčekův projev po tom návratu, kdy podepsali naprostou podřízenost a kapitulaci. Můj táta v tom davu řekl, že něco takového nepodepsal ani Hácha v Mnichově a vyprávěl, jak jej dav hnal od Muzea až na Můstek. Tehdy si řekl, že tedy tady s těmi Čechy už nezůstane. A začátkem září 1968 odjeli s maminkou přes Vídeň vlakem do Švýcarska. Ti lidé, kteří byli zavřeni v 50. letech měli se svými spoluobčany své zkušenosti. To nebylo jen, že byli zločinci obžalováni z nevídaných zločinů, ale hlavně občanská společnost, pracovní kolektivy od učitelek z mateřských školek až po dělnické odbory posílaly dopisy soudům s požadavky jako pověste je, darebáky a spravedlivý trest pro všechny, ačkoliv je vůbec neznali. A táta si v té zkušenosti řekl, že tohleto už zažít nechce."

  • "Když jsem přišla do první třídy, paní učitelka to, že je otec v kriminále, neopomněla zmínit. Pak jsem šla do jiné školy i ve druhé i třetí třídě. Vždycky učitelé zdůrazňovali, jaký jsem nebezpečný element. Tehdy po válce byl velký baby boom, takže nás bylo přes čtyřicet v jedné třídě, šest tříd v ročníku a bylo třeba lavice srazit více k sobě, aby se děti do třídy vešly. A i přesto, že nebylo dost místa, jsem musela sedět sama v lavici a ani přede mnou nesměl nikdo sedět. Až do takových detailů režim začátkem 50. let postupoval, aby strachem ochromil rodiny, aby všem ukázal, co se stane když..."

  • A já jsem se Vás chtěl zeptat ještě vlastně, jestli vám někdy mamka nevyprávěla vlastně nějaký historky vlastně z doby, kdy byla v odboji Résistance proti nacistickýmu Německu? No, moji rodiče o tom, oni tam byli spolu, a oni o tom moc nemluvili. A když tak to vždycky bylo jenom jako že se něco nakouslo nebo nastala nějaká situace a oni to připodobnili. Třeba když oni byli ve Francii, tak za války tam byl přídělový systém, ostatně tak jako u nás. Oni, protože žili na falešné doklady, tak nedostávali žádné poukázky na jídlo. Tak museli a jedli jenom, co se dalo, tak na tom byli stejně všichni kolem nich, celá ta podzemní organizace. A tak říkal, že třeba byl velikej svátek, že sehnali pytlík mouky, smíchali ho s vodou, upekli placky a všechny pozvali a měli hostinu. A že v té jejich skupině byl velmi ceněný člověk, který uměl, protože všechno jídlo bylo zapotřebí rozdělit, který to uměl opravdu dělit velmi spravedlivě. A vyprávěl, že měli jednou rybu, a já nevím, kolik jich tam bylo, ani nevím, jestli to táta zmiňoval, ale že bylo třeba rozdělit pro víc lidí tu rybu a že on odkrojil kus u ocasu a kus u hlavy, aby všichni dostali z toho zbytku přiměřeně stejně hodnotný porce. A pak ten ocas a ta hlava to už byly nějaký přídavky. Ale tohlento že on skutečně na to dbal, tak to nám táta vykládal. Pak taky si vzpomínám, byly Vánoce, měli jsme pomeranč, tehdy pomeranče byly jenom na Vánoce. A měli jsme pomeranč a já jsem ten pomeranč oloupala a rozdělila jsem ho na čtyři části, každýmu jako jeden. A táta řekl, že on pomeranč nechce. On, když byl za války ve Španělsku, tak několik týdnů byli obklíčený v nějakým pomerančovým háji a jediný, co měli, byly ty pomeranče. A on říkal, že je zkoušeli vařit, péct, smažit, cokolivjek, ale že teda museli uznat, že nakonec že nejlepší jsou takhle čerstvý a syrový. Ale on že se těch pomerančů najedl tolik, že už je do smrti nemusí. Tak já jsem se dostávala k těm jejich válečným historkám jenom po těhletěch cestičkách. A oni o tom nikdy nemluvili. Já jsem jednou naťukla takový téma, že to vlastně byli ohromně odvážní lidé a dostala jsem skoro vynadáno od táty, jakápak odvaha, že se to prostě nedělá nebýt aktivní, nebýt účasten, nezasáhnout. A u nás se celá naše výchova, mojí sestry a mě, se dělila jenom na dva proudy – to se dělá a to se nedělá.

  • V roce 1970 začalo podobné kádrování všech vysokoškoláků, už ne straníků, protože ty straníci už byly prokádrovaný. A při tom to každý šel na individuální pohovor, před takovou komisi, zpravidla na pracovišti a tam se vás ti, s kterejma jste až doteďka pili kafe a chodili jste spolu do kantýny a jezdili jste spolu autobusem do práce, tak najednou se vás tam vyptávaj. Všichni dostali stejný otázky: „Co soudíte o příjezdu vojsk Varšavské smlouvy? Co soudíte o vedoucí úloze KSČ?“ Jednu z těch otázek každý dostal a pak tam byly ještě takové podotázky o tom, jaká je vaše perspektiva příštího zaměstnání a tak dále. Ale tyhlety otázky dostal každý z těch vysokoškoláků na území tehdejšího Československa. A najednou vidíte, jak ohromná síla lidí, jak už byla potom půldruhým roce té okupace zlomená a už to jako brali, ano, tak oni přijeli, protože to bylo nevyhnutý a úloha komunistický strany, ano, samozřejmě. Já jsem na tohleto taky odpovídala, na ty otázky, a já jsem řekla, že ta vojska Varšavský smlouvy, že to se nedá nazvat jinak než okupací a úloha sovětské, úloha komunistické strany u nás, že vyplývá z výsledku druhé světové války. No ale přes víkend, to se odehrálo v pátek, a v pondělí už jsem měla výpověď. A pak jsem zjistila, že z celého ústavu, dneska je ten ústav součástí pražského IKEMu, ale tehdy ze šech vysokoškoláků v tom ústavu jsme byly jenom tři, všechno tři ženy, musím podotknout. Jenom tři ženy, tři vysokoškolačky nazvaly věci pravým jménem. Všichni ostatní se jako, už se zlomili, aniž jako na ně byl vykonáván žádnej nějakej nátlak, něco, jako nemuseli.

  • Já jsem totiž, kdy sem vtrhly ty armády, tak já jsem nebyla v Československu. Já jsem byla v Itálii na prázdninách a byla jsem zrovna v Benátkách. Byla jsem tam autem a tehdy měly auta na zadních sklech anebo na těch zadních maskách značky, z jaké jsou země. Takže já jsem tam měla to veliké CS. A zaparkovala jsem u takového baru, kde jsem se chtěla nasnídat, a tak tam sednu a to auto s tou značkou akorát koukalo do výkladu toho baru. A teď si tam hned ke mně přised nějakej pán, kterej taky tam byl na snídani. A on říkal: „Vy jste z Československa?“ „No jsem z Československa.“ A on mi říkal: „No, u vás je okupace.“ A teď tam byla televize, obrazovka, a on mi na to ukazoval a teď já jsem tam viděla ty tanky, jak jedou po tý Praze a říkala jsem: „Tohleto já znám, to jsou starý snímky, to je po válce, když přijela Rudá armáda v květnu 45 do Prahy, tak to jsou snímky z tý doby.“ Ono to vypadalo úplně stejně! A on říkal: „Ne, ne, ne, ne, to jsou nejčerstvější snímky.“ Takže takhle já jsem se o okupaci dozvěděla. Snažila jsem se hned dovolat domů, ale to už byly přerušený veškeré, veškeré telefonní linky, takže to nebylo možné. Tak tohleto byl 21. srpen 68 pro mě.

  • „Takže rodiče i sestra, moje sestra také emigrovala do Švýcarska s rodiči. Já jsem zůstala tady a zpočátku to vypadalo všechno tak úžasně. To byla úžasná doba. Češi byli fantastičtí a já jsem si ve své naivitě myslela, že voni jsou takoví doopravdy a že teď pořád budou. Studovala jsem na univerzitě, chtěla jsem ji dostudovat a hranice byly otevřený, ty se zavřely až o rok později. A hlavně, ta doba, já jsem to nepředpokládala, že ty rodiče se nikdy nevrátí. A kdyby chtěli, až ti Rusové odejdou, až se to všechno změní, zpátky, tak budou-li chtít přijet zpátky do Prahy, tak budou muset mít kde bydlet. To nebylo, že by lidi tady měli byty nebo domy v Praze. Byty byly státní, a když jste ho opustila, tak jste ho ztratila. Já vím, že ti moji vrstevníci čekali deset patnáct let na přidělení bytu. Tak já jsem věděla, že musím v tom bytě sedět, aby moji rodiče měli kam přijít. Já jsem během toho prvního roku, kdy byly ty hranice otevřený, tak já jsem je byla dvakrát navštívit v tom Švýcarsku. Když jsem odjížděla podruhé, což bylo 9. září 1969, tak tady ta situace už zdaleka nebyla, už nebyli všichni tak úžasní, už se zakládaly takový ty nový svazácký buňky a tak. Tatínek mě šel vyprovodit na letiště a já jsem se ho zeptala: ‚Tati, je to takový všechno divný, myslíš, že nám nezavřou hranice?‘ A můj táta, můj zkušený táta, kterej toho tolik prožil, kterej tolikrát utíkal a utekl ze země do země, mi říkal: ‚Ne, to už není možný.‘ A já za hodinu přistála v Praze a tam už seděli lidi na kufrech, který tedy už nepustili ven. Takže jsem pak neviděla rodiče jedenáct let. Se sestrou jsem se sešla po sedmi letech v Budapešti.“

  • „Já jsem ale celou tu dobu zkoušela vyjet na návštěvu za těmi rodiči. Na pozvání sestry, na pozvání tatínka, na pozvání matky, na svatbu svý sestry, co si vzpomenete, to já jsem zkoušela. Vždycky to bylo zamítnutý. To musíte mít všechny ty souhlasy, kdy místní KSČ, i když v tom KSČ nejste, místní ROH, i když v tom ROH nejste, knihovna, že nedlužíte knihy, ředitel ústavu, všichni museli podepsat, že souhlasí s tím, abych si já podala žádost o cestu za těma rodičema. To všechno máte a pak s tím jdete na tu pobočku ministerstva vnitra, která měla tuhletu agendu v referátě, a tam tu žádost podáte a oni vám řeknou: ‚Tehdy a tehdy si přijďte.‘ Tehdy a tehdy si přijdete a oni vám řeknou, že vám to zamítli. Vy podáte odvolání: ‚Přijďte si tehdy a tehdy.‘ Přijdete si tehdy a tehdy, odvolání zamítnuto. A druhý den já už jsem podávala novou žádost. Takhle se to všecko táhlo celý ty roky. A když už se to povedlo s tou mojí sestrou a další čtyři marný roky a já jsem zkoušela devizový příslib do Jugoslávie, kde bych se mohla setkat se svými rodiči, zkoušela jsem zájezd od ČSM a zájezd od ROH, i když jsem nebyla členem, to šlo, oni mi to napsali, zájezd s Čedokem, Rekrea, všechno, ty instituce. Ty Čedoky, ti mi to dali: ‚Jo, jo, jo, jste zařazená do zájezdu‘, ale pak jsem nedostala tu výjezdní doložku. Pak já jsem se zalergizovala v práci na pracovní prostředí, takže jsem žádala s Balneou jako nemoc z povolání, to jsem měla uznaný: ‚Jo, jo, samozřejmě, jste na prvním místě.‘ Nic. A tak jsem sedla a napsala jsem dopis tehdejšímu ministru vnitra, že žádám osobní návštěvu. Že bych chtěla vědět, proč mě jeho podřízení už jedenáct let nechtějí pustit za rodiči, když jsem nic neprovedla. Za nějakou dobu přišla pozvánka na vnitro, nikoli k ministrovi, ale k tomu, kdo měl tohle na vnitru v referátě. Já tam přijdu, a to už jsem měla druhý dítě, který v tý době bylo několik měsíců starý, a já jsem si řekla: ‚Zvou mě na vnitro s tou rodinnou vědomostí, nemusí to dobře skončit.‘ Teď toho syna jsem brala s sebou, protože jsem si říkala: ‚Voni mně řeknou, ať ho někomu svěřím, a tím pádem já budu moct podat zprávu, že se něco nepatřičnýho přihodilo.‘ Nicméně to nebylo zapotřebí, nic se nestalo. Já tam přijdu do kanceláře, tam sedí takovej úředník a říká: ‚Vy jste tamta. Vy jste si stěžovala.‘ – ‚Ano, já jsem si stěžovala.‘ A von říkal: ‚Tak moment.‘ Šel k takový almaře, vytáhl takovej tlustej šanon. Takový desky svázaný pentličkama na obou stranách. Opravdu to bylo silný. A já jsem nemohla věřit vlastním vočím. To mělo cedulku a na tý cedulce bylo napsáno moje jméno, datum narození a já povídám: ‚To už je toho tolik?‘ A von mi říkal: ‚No, tak něco jste napsala vy, něco jsme napsali my, a tak se to nafouklo.‘ Byl takovej poměrně sdílnej. On teda říkal, že na základě té stížnosti ministr uděluje výjimku, že to je ovšem jenom jednorázový a že mně dává výjezdní doložku k návštěvě rodičů pod jednou podmínkou, že obě děti zůstanou v Praze.“

  • „A když přišel rok 1968, tak já jsem zrovna byla při té invazi v Itálii na prázdninách a moje sestra v Anglii u té naší tety jediné, kromě maminky, přeživší v Evropě a rodiče tady byli sami. Začátkem září, 5. září, odjeli do Švýcarska napřed na roční výjezdní povolení. Nikdy se nevrátili. Mě to tak překvapilo a já jsem se táty ptala, co je vedlo k tomu, že v tom 68. odjeli. On mi říkal, že napřed chtěl, aby odjela jenom máma, on že zůstane tady, ale máma řekla, že bez něj nejede. Tak jeli spolu a on říkal, že byl na Václavském náměstí na velkém shromáždění, když se vrátil Dubček z Moskvy. Když se z tlampačů četlo, co Dubček v Moskvě podepsal, tak tatínek se tam nahlas vyjádřil, že ani Hácha nepodepsal takhle hanebný dokument. A říkal: ‚Víš, a ten dav mě hnal od svatýho Václava až na Můstek. A tak jsem si řekl, tak já už tady nemůžu v týhletý zemi žít.‘ On si vzpomněl, když byl vyslýchán v Ruzyni, tak tehdy český národ plný rozhořčení psal dopisy na soudy a na ÚV KSČ: Pověste je, zastřelte je, darebáky. To byly tisíce dopisů od učitelek mateřských škol po posledního zemědělskýho dělníka. Všichni podepisovali takovýhle dopisy, i univerzity. A jemu tyhle dopisy četli, ti vyšetřovatelé... kdo zase tam napsal, že by měl být spravedlivý trest a že nejspravedlivější je ta poprava. Tak on si na tohleto vzpomněl a říkal si: ‚Jo, tak to je tenhle národ.‘ A odjel. Sebral se a druhej den začal shánět jízdenky a do dvou dnů byli pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.04.2020

    (audio)
    délka: 02:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 10.02.2021

    (audio)
    délka: 01:09:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 12.11.2021

    (audio)
    délka: 01:58:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 14.02.2022

    (audio)
    délka: 02:04:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Postačuje obyčejná lidská slušnost

Jiřina Nováková, maturitní fotografie - SVVŠ Botičská, Praha 1963
Jiřina Nováková, maturitní fotografie - SVVŠ Botičská, Praha 1963
zdroj: archiv pamětnice

Jiřina Nováková, rozená Hromádková, se narodila 31. prosince 1945 v Praze. V rodině měla řadu významných předků, kteří pomáhali utvářet historii této země. Sigmund, dědeček pamětnice, a jeho bratr Jindřich Waldesovi patřili k předním českým podnikatelům. Pílí a pracovitostí se vypracovali ze skromných poměrů do té míry, že vybudovali obrovské majetky v Evropě i mimo ni. V roce 1902 otevřeli pražskou továrnu na výrobu galanterního kovového zboží Koh-i-noor ve Vršovicích a založili svůj úspěch na inovaci výroby patentek. Jindřich byl navíc velkorysým mecenášem a sběratelem umění a současně dbal o vzdělávání svých dělníků. Věra Waldesová, matka pamětnice, byla od mládí levicově založená. Za druhé světové války se aktivně zapojila do francouzského hnutí odporu. V té době se seznámila s Otakarem Hromádkem, otcem pamětnice. Ten, po letech bojů ve Španělsku proti Frankovi, také aktivně působil ve francouzském hnutí odporu. Manželé Hromádkovi se po válce v červenci 1945 vrátili do Prahy. Otec pamětnice byl vysoký stranický funkcionář, v 50. letech v politických procesech odsouzený a v 60. letech rehabilitovaný. V roce 1968 emigrovali Hromádkovi do Švýcarska, Jiřina zůstala v Praze, vystudovala přírodovědnou fakultu a své rodiče směla vidět po jedenácti letech (sestru po sedmi). Vliv rodinné výchovy je u Jiřiny evidentní, vždycky byla a stále je člověk statečný, se zájmem o veřejné dění. Jiřina Nováková se od roku 1994 snažila získat zpátky rodinný majetek vybudovaný Waldesovými v Čechách. Vysilující soudní jednání trvala 17 let a skončila tristním výsledkem. Bývalá sláva obrovského rozmachu talentu a píle české židovské rodiny je dnes historií. V letech 1996–2007 byla pamětnice v širším vedení politické strany Občanské demokratické aliance (ODA).