Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leonid Křížek (* 1947)

• narozen 18. srpna 1947 v Praze do rodiny poznamenané ruskou bolševickou revolucí

• od roku 1960 členem oddílu sportovního šermu

• v letech 1962 až 1965 studentem Gymnázia ve Štěpánské

• v letech 1965 až 1967 učněm dvouletého učebního oboru sazeč

• v roce 1965 spoluzakladatelem Klubu vojenské historie

• v letech 1967 až 1969 vojenská služba u spojařů v Litoměřicích

• od roku 1969 sazečem v tiskárně Mír 06 v Legerově ulici

• od roku 1972 zaměstnancem střediska Digiset na Karlově náměstí

• v roce 1976 spoluzakladatelem nezávislé skupiny Societas incognitorum eruditorum II.

• od roku 1977 technickým redaktorem Tiskové agentury Orbis

• v listopadu 1989 členem Občanského fóra Tiskové agentury Orbis

• od roku 1990 samostatná překladatelská a nakladatelská činnost

• od roku 2020 nositelem osvědčení MO za účast na odboji a odporu proti komunismu

Leonid Křížek pochází z pražské rodiny s ruskými kořeny a zkušeností s oběma totalitními režimy. Přes překážky dané svým původem se prosadil jako publicista, překladatel a znalec vojenské historie. V polovině sedmdesátých let stál u založení nezávislé intelektuální společnosti Societas incognitorum eruditorum seconda a podílel se na šíření samizdatové literatury. Za svou činnost obdržel ocenění za odpor proti komunismu.

Píšu, dokud si pamatuji

Leonid Křížek se narodil 18. srpna 1947 v Praze jako první syn manželů Leonida a Boženy Křížkových. Pamětníkův otec byl potomkem bělogvardějce Barakovského z Jekatěrinburgu. Když v revolučním roce 1917 osiřel, osvojila si ho teta, která se po sňatku s českým legionářem Jaroslavem Křížkem přestěhovala do nově vzniklého Československa.

Nový domov našla rodina v centru Prahy, na Novém Městě v Křemencově ulici. Když po atentátu na Heydricha prohledávalo SS domy blízké kostelu, kde se ukrývali parašutisté, dědeček svou legionářskou uniformu a dokumenty hodil do Vltavy. Rodina prožívala obavy i na konci války, kdy v Praze řádila sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš. Od zatčení babičku pravděpodobně uchránilo české příjmení a prozíravost, s níž k sobě do bytu vzali sovětského důstojníka. Obavy z odplaty komunistů přetrvávaly i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Babička i tety se bály o svých vzpomínkách na život v Rusku mluvit. Teta Taťána své vzpomínky později sepsala v knize „Píšu, dokud si pamatuji“.

Pamětníkova maminka Božena, rozená Pavlíčková, pocházela z Brandýsa nad Labem, kde dědeček, absolvent pařížské hotelové školy, provozoval hotel. Po nastolení protektorátu mu bylo proti srsti obskakovat německé oficíry, proto hotel prodal a v Kostelci nad Labem koupil hospodu s kuželkárnou. Ta byla po roce 1948 zestátněna, ale dědeček zůstal jejím provozovatelem. Leonid Křížek rád vzpomíná na prázdniny u dědy v Kostelci, které s mladším bratrem Georgijem z velké části „proseděli na stromech se švestkami a třešněmi“.

Vlády se ujali komunisté

Po svatbě v roce 1945 našli rodiče svůj domov v Ruské ulici ve Vršovicích. Otec se švagrem úspěšně podnikali v obchodě s kuličkovými ložisky, ale pak přišel rok 1948 a moci se ujali komunisté. Otec přišel o svůj obchod, pracoval jako dělník na stavbě, poté jako šofér nákladních vozů a nakonec – díky svým schopnostem a povaze – jako osobní řidič ředitele Pozemních staveb. Po celý čas přitom odmítal nabídky ke vstupu do komunistické strany. Maminka měla vystudovanou obchodní školu, ale kvůli svému buržoaznímu původu celý život těžce manuálně pracovala – nejprve v Orionce a později na nákladovém nádraží, kde vykládala vagony s cukrovinkami. Leonid Křížek vzpomíná, že otec byl velmi autoritativní a maminka to vyrovnávala svojí laskavostí.

Jedna z prvních jeho dětských vzpomínek se váže na pobyt v nemocnici poté, co ve čtyřech letech onemocněl zápalem plic. Jeho stav byl natolik vážný, že se s ním celá rodina loučila, zatímco on nechápal, proč jsou všichni tak uplakaní a smutní. Když v roce 1953 zemřel dědeček, přestěhovala se rodina za babičkou do bytu v Křemencově ulici.

Po svých životních zkušenostech se doma o politice před dětmi nemluvilo. Když přišel ve třetí třídě Leonid s přáním stát se pionýrem, protože se mu líbil šátek a trumpeta na zástavě, rodiče mu nebránili. Velký význam pro jeho další směřování měl jeho strýc, bývalý skautský vedoucí, který ho obdaroval skautskou literaturou, které doslova propadl. „V tom správném věku jsem narazil tady na tento fenomén… A to jsem se pořád ptal rodičů a strejců, proč Skaut už neexistuje, tak oni nebyli schopni mi to nějak vysvětlit… Ať už z obav, nebo z toho, že si mysleli, že jsem na to ještě moc mladý. Takže já jsem jednou doma při nějaké diskusi prohlásil, že komunisti zrušili skauting a že zavírali lidi do žalářů a že jsou to svině, a rodiče se úplně zděsili, kde se to v desetiletém dítěti bere, takže mě jenom prosili, ať to neříkám ve škole. Přežil jsem tu dobu bez šrámů.“

To musíš vyšermovat hlavou

Zájem o historii v něm ve škole podpořila oblíbená paní učitelka dějepisu a ve skautských příručkách si oblíbil nauku o počasí natolik, že uvažoval o studiu meteorologie. Babička, která před svou emigrací zpívala v oděské opeře, si přála, aby vnuk rozvíjel i své hudební vzdělání, ale Leonid měl spíše talent pro sport. S vděčností vzpomíná na výborného tělocvikáře, který mu pomáhal tento dar rozvíjet. Oblíbil si zvláště gymnastiku, řeckořímský zápas a jízdu na kánoi. Ve třinácti letech se přihlásil na šerm, který se nakonec stal jeho celoživotním koníčkem. Své šermířské začátky prožil jako člen oddílu ČKD Stalingrad ve vinohradské sokolovně, odkud po roce přestoupil do klubu Riegel, působícího od roku 1902 v paláci Báňské hutní, jemuž zůstal věrný. „Šerm, to je technika, tam to musíš vyšermovat hlavou,“ doplňuje Leonid Křížek své vyprávění.

Na konci základní školy, když nebyl přijat ke studiu na gymnáziu ve Štěpánské ulici, došlo k paradoxní situaci. Otec se o tom zmínil v podniku a za syna svého oblíbeného kolegy – potomka bělogvardějce – úspěšně intervenovala podniková stranická buňka. V posledním ročníku gymnázia mu učitelka oznámila, že vzhledem k jeho buržoaznímu původu nemůže o studiu na vysoké škole ani uvažovat. Čerstvý maturant se tak nakonec vyučil sazečem.

Soudruzi vracejí úder nemilosrdně

Jeho zájem o historii a militaria se projevil v roce 1965, kdy se stal jedním ze zakládajících členů Klubu vojenské historie. Dva roky poté už obdržel povolávací rozkaz, který jej odvelel ke spojařům do Litoměřic, kde prožil události srpnové invaze 1968. 

V těch dnech se litoměřičtí spojaři rozhodli místo Američanů monitorovat komunikaci sovětských, polských, německých a maďarských jednotek. Díky jazykové vybavenosti se jim to dařilo velmi dobře asi dva týdny, než přišlo varování, že podobné počínání lze kvalifikovat jako velezradu. Odposlechy byly zastaveny a důstojníci, kteří je povolili, skončili buď ve vězení, nebo byli propuštěni z armády. A nám řekli: ,Vy jste tady dělali odboj proti Varšavské smlouvě, budete chodit na cvičení, až zčernáte.‘ Což dodrželi, já jsem byl asi osmkrát na vojenském cvičení. Takže soudruzi nezapomínají a vracejí to, vracejí úder nemilosrdně.“

Na období strávené v Litoměřicích vzpomíná rád především díky šermířskému oddílu, za který mu bylo umožněno nastupovat i během výkonu vojenské služby. Přátelské kontakty, které tam navázal, udržuje dodnes. „Velmi mě těší, že patřím mezi ně.“

Po návratu do civilu už byla atmosféra ve společnosti jiná. „Do roka většina národa sklonila hlavy, držela tzv. hubu a krok. To byla šokující situace pro mladého člověka, který měl nějaké ideály.“ Pamětník nastoupil na místo v sazárně tiskárny Mír 06 v Legerově ulici. Práce ho bavila a denní normu zvládal za čtyři hodiny. Jak se vyvíjely technologie, měnila se i jeho práce. Z tiskárny v Legerově přestoupil do fotosázecího střediska – tzv. digisetu – na Karlově náměstí, kde se dělala sazba na sálovém Siemensu, a nakonec zastával pozici technického redaktora Tiskové agentury Orbis. Jako nestraník zůstával bez kariérního postupu.

Společnost neznámých učenců

V roce 1976 založil se svými přáteli společnost, která se stala na dlouhých třináct let těžištěm jeho života. Societas incognitorum eruditorum seconda (SIE), jak společnost pojmenovali, navazovala na myšlenky stejnojmenné společnosti působící v 18. století v Olomouci. Jednalo se o svéráznou, částečně recesistickou, ale zároveň intelektuálně vážně míněnou iniciativu, jejíž členové se scházeli pravidelně každý druhý pátek na takzvaných salonech, které se konaly v bytech jednotlivých členů – nejčastěji u manželů Pavlovských nebo v pamětníkově bytě v Křemencově ulici. Každé setkání doprovázela přednáška. Zpočátku to byly prezentace diplomových prací zakládajících členů a jejich hostů, ale postupně se přednášky začaly tematicky více profilovat podle individuálních odborných zájmů členů a byly cíleně připravovány pro potřeby této komorní společnosti „neznámých učenců“. Z významných hostů salonu lze jmenovat například dramaturga Iva Osolsobě, básníka a překladatele Jana Vladislava nebo sociologa a teologa Tomáše Halíka. Z přednesených příspěvků pak vznikal kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum.

Leonid Křížek vzpomíná, že členové společnosti jezdili na společné dovolené, společně slavili narozeniny, Vánoce a tím si vytvářeli „ostrůvek pozitivní deviace“, o kterém čestný člen společnosti Myrtil Frída prohlásil, že je „něčím mezi cimrmanovci a Pickwickovým klubem“. Přestože se mnozí podíleli na šíření Charty 77, s disentem blíže nespolupracovali, neboť se nechtěli dostávat do přímého střetu s režimem, ale jen budovat a žít svůj svobodný svět. Pamětník využíval možnosti, kterých se mu nabízelo v zaměstnání, a podílel se na rozmnožování materiálů Charty 77 a knih, především ze Škvoreckého nakladatelství.

Když jsem tam dorazil, bylo už po všem

Společenský salon „neznámých učenců“ se konal také pátečního večera 17. listopadu 1989. Když Leonid Křížek zahlédl oknem průvod studentů směřující do centra města, vyzval své přátele k jejich následování. Hosté však byli ponejvíce lidé středního věku a demonstraci ponechali mladým. „A když jsem tam dorazil, bylo už po všem.“

Během sametové revoluce se pamětník zapojil do aktivit Občanského fóra Tiskové agentury Orbis a krátce působil také jako poradce nového – dosud komunistického – ředitele. Z agentury odešel „na volnou nohu“ po úspěšné misi na pověstném ledoborci Krasin, kam byl poslán jako agenturní novinář, při níž udělal Orbisu skvělý obchod, když moskevskému nakladateli prodal celý – dvacetitisícový – náklad publikace Slované.

Přátelství přetrvalo

Od devadesátých let se pamětník věnoval vydávání vojensko-historické literatury faktu, a to jak původní české tvorby, tak překladových titulů. Kromě toho se věnoval také překladům, zejména z oblasti vojenské historie, a přispíval svými články do periodik věnovaných vojenské historii, automobilismu, historickému šermu a dalším tématům. V roce 2015 byl spolu s Jiřím Kovaříkem oceněn Hlavní cenou Miroslava Ivanova za třísvazkové dílo Historie evropských duelů a šermu.

Život Societas běžel ještě nějaký čas po sametové revoluci, ale jak se měnily společenské poměry, pomalu mizel důvod její existence. Přátelství jeho členů však přetrvalo. Za svůj odpor proti totalitě přijal Leonid Křížek v roce 2020 osvědčení ministerstva obrany za účast na odboji a odporu proti komunismu.