„Mám – i moji rodiče měli – v Rakousku mnoho přátel, kteří byli senzační, prostě lidi na úrovni. Horší byli ti, kteří si mysleli, že když vytáhnou šilinky, tak si sedneme na zadek. Velmi dobře si vzpomínám, když jsem se snažila si přes prázdniny vydělat nějaké peníze a chodila jsem na brigádu do potravin, že se tam úplně běžně stávalo, že se rozbalilo máslo a ochutnávalo se. Takové věci se tam děly. Koukali se na nás spatra. Bylo úplně běžné, že lidi na vás mluvili německy a měli pocit, že prostě musíte rozumět a budete se s nimi bavit. A začalo to být nepříjemné i z té druhé stránky, pamatuju si na jednu ceduli, která mě dost zarazila, která byla hodně nepříjemná. Když jsme přišli do Rakouska do obchodu a tam bylo česky napsané: ‚Češi, nekraďte nám tady.‘ To byl vážně strašně nepříjemný pocit.“
„Já jsem byla v osmé třídě základní školy, úplně těsně před odejitím nebo před ukončením základního vzdělání, myslím si, že to bylo před Vánocemi roku 89, kdy jsme se prvně viděli s dětmi z Gmündu. Tenkrát se uspořádala akce, kdy žáci z gmündský základní školy přecházeli, setkali jsme se v místě, kde byla závora. Ta závora se jakoby pomyslně otevřela a my jsme se mohli s těmi dětmi potkat. Bylo to velmi zvláštní, protože jsme německy neuměli, neučili jsme se německy. Oni zase samozřejmě neuměli naši řeč, ale přesto jsme se setkali. Ti školáci nám přinesli balíček, my jsme zase měli drobný dárek pro ně. U mě tam vzniklo přátelství s holčinou, se kterou jsme se ještě potom dva roky navštěvovaly a která bydlela v malý vesničce poblíž Gmündu. Trávily jsme u sebe volný čas a bylo to docela hezké. Potom mi ta holčina vyšuměla a dneska vůbec nevím, co s ní je.“
„Děda byl vozmistrem, a když vozili soupravy do Rakouska, tak vždycky přejeli státní hranici. Tam směli maximálně na nádraží, dál už ne, a zase si brali soupravu zpátky do Českých Velenic. Takhle převáželi vozy. A za to měli diety, proto měli nějaký obnos v šilinkách. S kolegy na nádraží v Gmündu měli dobré vztahy. Nádraží je přímo v centru obchodní zóny, tenkrát tam byl asi Hofer, už si nepamatuju úplně přesně, jak se ten obchod jmenoval. Děda jim vždycky strčil šilinky a oni mu za to nakoupili pro nás pro děti třeba čokolády nebo kávu a podobně. Děda měl modrý, teplý kabát s kožíškem a v něm všitou kapsu od prsou až dolů, kabát byl opravdu až k patám, a tam ty věci dával. Pamatuju si, že každé Vánoce nebo obzvlášť na Mikuláše jsme dostali s bráškou velkou milku nebo žvýkačky, barevný gumový kuličky. Takové věci jsme měli. Bráška sbíral plechovky od coca-coly, mirindy a podobně, děda vždycky vyšel třeba z nádraží a chudák otevřel popelnice, viděl nějaké plechovky, tak je nabral, převezl to přes hranici, doma jsme je umyli. Bráška to měl vystavené a byl geroj, že má takové věci.“
„My jsme samozřejmě viděli dráty, to vidět bylo. Ale tím, že jsme se do toho narodili, tak nám to nepřišlo divné. Byla to běžná, normální součást našeho života. Ty dráty tam byly, patřily tam. V podstatě jsme se ani moc neptali, proč tam jsou, nepamatuju si, že bych se někdy ptala svých rodičů, z jakého důvodu tam jsou. Sice jsme na ně viděli, ale dráty byly vždycky v místě, kde nebyly příliš přístupné. Buď to bylo za loukou, která byla většinou bahnitá, takže jsme tam ani nechodili, nebo to bylo podél řeky, kde byl terén absolutně nepřístupný. Prvně jsme ve Velenicích řeku viděli až v době, kdy se dráty sundaly, v devadesátém roce, kdy jsme tam potom jako školáci v osmé třídě základky chodili na rande, protože to tam bylo jiné. My jsme tam do té doby opravdu nebyli. Hodně blízko sebe jsme je ale měli, když jsme šli cestou na koupaliště. Dráty bývaly většinou dvojité a koupaliště bylo mezi nimi. Prošli jsme k první bráně, kde sloužili pohraničníci, tam byla hláska nahoře, kde byl jeden z nich, další, tuším, býval dole se psem. Tudy jsme prošli a šli jsme na koupaliště, tam jsme se koupali a zase jsme šli domů. A nepřišlo nám to jako něco zvláštního, něco divného. Vůbec ne.“
Kamila Večeřová, rozená Hrubá, se narodila 16. února 1976 v Českých Budějovicích. Otec Jiří Hrubý se vyučil zámečníkem kolejových vozidel a celý život pracoval v Železničních opravnách a strojírnách, matka Božena Hrubá vystřídala několik zaměstnání, všude se ale věnovala administrativě. Pamětnice vyrůstala s rodiči a mladším bratrem Jiřím v pohraničí, ve městě České Velenice. Ty bývaly před vznikem Československa spolu s rakouským Gmündem jedním městem. Za socialismu oddělovala českou část od rakouské železná opona, hlídaná Pohraniční stráží. Město bylo kvůli pohraničnímu režimu izolované od okolí a tíhu svého geografického umístění si zčásti nese dodnes. Jako dítě to ale Kamila Večeřová nevnímala. Všudypřítomné dráty brala jako běžnou součást života, stejně jako chození do Pionýra nebo brannou výchovu. Otevření hranic v roce 1989 znamenalo zásadní změnu – přineslo svobodu i ztrátu pocitu bezpečí, na který byli místní zvyklí. Ve městě se rozvíjely obchody i služby, ale zároveň rostla kriminalita. Po gymnáziu v Třeboni studovala Kamila Večeřová dva roky v Praze, nakonec ale zvolila vysokou školu zaměřenou na sociální práci v Českých Budějovicích. V červnu 2001 složila státnice a vzápětí nastoupila jako vedoucí Domova seniorů České Velenice. Téhož roku se provdala za Petra Večeře, učitele matematiky, v květnu 2002 se jim narodil syn Petr a v červnu 2003 dcera Anna. Ve své práci se zaměřovala na modernizaci péče o seniory. V době natáčení rozhovoru žila Kamila Večeřová s rodinou v Českých Velenicích, kde stále vedla domov pro seniory.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
