"Vyšel jsem ven a viděl, že město je úplně jiné: že přijíždějí obrněná vozidla, že lidé stojí v obrovských frontách u bank a bankomatů. V bankomatech nejsou peníze, v obchodech není jídlo. Všude byly šílené fronty. A říct, že lidé jsou v depresi, znamená neříct nic. Tady je člověk v naprostém zármutku, vidíte, že na něm není vidět tvář – to bylo celé město. Chodíte jako v nějaké vatě mezi těmi lidmi, rozhlížíte se kolem sebe a myslíte si, že je to jen zlý sen. Telefon zvoní jako o život: lidé píší především z Ruska – s přáteli z Kyjeva nebo Kryvého Rogu je to dost jasné, musím jim psát sám, musíme si psát –ale lidé píší z Ruska, jak se stydí, jak je to šílené, co se tam děje, kolegové..."
"No, opravdu mě překvapilo, že když jsem žil na Ukrajině, všichni jsme si idealizovali život v Evropě. Všem se nám zdálo, že Evropa je něco, kde je všechno dokonalé, kde je všechno čisté, počítače budoucnosti. Ale když jsem se podíval a viděl ty tiskárny z 80. let, které raději žraly papír, než aby tiskly, nějaké příšerné počítače, horší než ty, které jsem měl v roce 1992 na hodinách informatiky – zarazilo mě to. Ukrajina šla v oblasti internetu hodně dopředu, máme úžasný internet, naše webové stránky vypadají prostě úžasně. Tady člověk přijde na státní web nebo na web ČSOB a říká si: 'Proč si nenajdete ukrajinského programátora, který vám udělá vizuální stránku v pohodě, aby to bylo příjemné, jako na Ukrajině?' Jsme na to zvyklí. Takže si musíte uvědomit, že Ukrajina je v mnoha ohledech lepší."
"Televize měla tuto rétoriku: 'Tady je legitimní prezident – skvělý Janukovyč. A tady přišli na náměstí nějací lidé. Podívejte se na jejich tváře – jsou to bandité, to vidíte hned, povaleči. Proč nejste v práci? Co děláte na náměstí?' Takové jsou tedy zprávy. A ti stateční chlapi z Berkutu [speciální jednotky pořádkové policie ukrajinského ministerstva vnitra] jsou chudáci: jeden dostal ránu, má modřinu, a ten kluk berkutovec, ten má rodinu, děti. Najednou v jednu chvíli (bylo to prostě úžasné) dojde k přetržení sil. Je vidět, že Janukovyč prohrál, všechno je vidět. To bylo ve čtvrtek, pak přijde pátek: 'Naši svrhli tu vládu, ti fašisti z Berkutu pořád bijí, ale naši...' A tak se to stalo. A to je ten samý člověk, který tam včera seděl a říká to. To není nadsázka, to není v pátek, pak dva dny a pondělí, to bylo čtvrtek – pátek. A hlavní je, jak to říká: stejně sebevědomě, jako to říkal včera. Vůbec se mu nedivím, je to milá osoba a byla to skvělá televize. Ale takhle se to dělá – jdete tam, kde je to v kurzu: kam vítr fouká, tam jdete, snažíte se přežít. Ale bože! Vždyť on by tenhle moment mohl prostě označit: 'Podívejte se, lidi, já to řeknu ve zkratce: včera jsme se spletli, včera jsme to museli říct –Janukovyč si nás vzal jako rukojmí, berkutovci nás drželi jako rukojmí s obušky. Ale ne."
Maxim Kabir (ukrajinsky Maksym Kabir, narozený 16. ledna 1984 v Kryvém Rogu v Ukrajinské SSR) je ukrajinský spisovatel žánru hororů, scenárista, televizní moderátor a anarchistický aktivista. Do České republiky emigroval po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Vystudoval historickou fakultu kryvorožského Pedagogického institutu. Ve své diplomové práci se věnoval fenoménu fašismu.
Pracoval jako učitel, archivář v novinách. Od roku 2007 pracoval v televizi Kryvoj Rog, kde se vypracoval od zvukaře až po televizního moderátora. Je autorem a moderátorem pořadů o umění a kultuře („Artobjekt“ aj.). Jako spisovatel debutoval koncem roku 2000. Ve svých dílech (próza, poezie) se často zabývá tématy mystiky, historie 20. století a povahy zla. Jeho tvůrčí metoda je popisována jako vytváření „příjemných strašidelných věcí“, které mají odvést pozornost od skutečných hrůz. Je autorem románu „Krabice“ (napsaného pod dojmem jeho práce poštovního doručovatele v Praze) a připravované knihy „Hierarchové“, odehrávající se v Protektorátu Čechy a Morava. Píše také scénáře k počítačovým hrám a pracuje jako redaktor. Od začátku roku 2000 se účastnil protivládních protestů a zastával anarchistické názory. Jeho veřejné postoje charakterizuje hluboká skepse vůči státní moci a nedůvěra k jakékoli formě politického modlářství. Rozčarování z ukrajinské politiky ho po roce 2014 přivedlo k „vnitřní emigraci“. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 pobýval v Kryvém Rogu, kde byl svědkem proměny města ve válečných podmínkách. V srpnu 2022 legálně emigroval do Prahy, kde pracuje v sociální sféře a pokračuje ve své tvůrčí práci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
