Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Adensam (* 1937)

• narozen v Halámkách 2. března 1937

• obec byla součástí Vitorazska, zabraného Třetí říší

• otec Rupert Adensam narukoval do wehrmachtu, válku přežil

• divoký odsun se rodiny nedotkl

• po roce 1948 se Halámky na čas ocitly v hraničním pásmu

• vyučil se na rybníkářské škole

• 22. dubna 1959 kamarád Eduard Taschner usmrcen na železné oponě

• v roce 1956 odešel na vojnu do Terezína

• pracoval jako řidič nákladního auta

• po návratu z vojny byl pomocníkem Pohraniční stráže

• od roku 1972 stavebním referentem národního výboru

• po roce 1989 se účastnil komunální politiky

• v roce 1998 odešel do penze

• v roce 2025 žil v Domově pro seniory České Velenice

Obec Halámky jsou součástí českého Vitorazska, které patřilo v první polovině 20. století mezi nejchudší oblasti Čech. K ČSR byly vitorazské obce připojeny až v roce 1920 na základě Saintgermainské mírové smlouvy. Drtivá většina místních obyvatel hovořila česky a byl zde důležitý železniční uzel a železniční dílny na předměstí Gmündu – budoucí České Velenice. Bez ohledu na převažující českou národnost bylo Vitorazsko jako historické území Rakouska v říjnu 1938 připojeno k Německé říši. Mnoho zdejších obyvatel se ze strachu ze ztráty zaměstnání, svých živností a podobně přihlásilo k německé národnosti. Navíc osobám, které včas neoptovaly pro čs. státní příslušnost, bylo automaticky přiděleno říšskoněmecké občanství, i když se dál hlásily k české národnosti. Na všechny tyto osoby se pak vztahovala branná povinnost v německé armádě. Stejně složité poměry panovaly například na Hlučínsku, odkud tisíce česky mluvících mužů musely za války narukovat do wehrmachtu.

Otec německým vojákem

Zvláštní jméno Adensam bylo v Halámkách poměrně časté. Žilo zde několik rodin, které byly vzdáleně příbuzné. Podle legendy byl prapředkem rodu švédský voják, podle jiné legendy to měl být francouzský voják. Robert Adensam (*1937) se narodil do neklidné doby sudetoněmecké krize. Tatínek Rupert se mohl oženit až dva roky po narození syna, když se vrátil z prezenční služby v čs. armádě. Jak pamětník vzpomíná, šel tak na svatbu svých vlastních rodičů. S rodiči si ale klidného rodinného života příliš neužili. Halámky byly od října 1938 součástí Třetí říše a už na podzim 1939 Rupert Adensam rukoval do wehrmachtu. Sloužil jako letecký radista v týlu a naštěstí tak celou válku přečkal bez větší úhony, i když prošel všemi evropskými bojišti a také severní Afrikou. Oba pamětníkovi rodiče měli jen české školy. Maminka Františka neuměla německy vůbec a tatínek se německy pořádně naučil až během služby v německé armádě.

Robert Adensam žil s matkou u dědečka Adensama, který měl v Halámkách malé hospodářství o čtyřech hektarech. Všechny děti zde musely chodit do německé školy, ale většina z nich německy neuměla. Německá učitelka dojížděla z Krabonoše a výuku moc neprožívala, někdy šla radši spát. Po válce, kdy šel pamětník do třetí třídy české školy, musel se teprve naučit česky psát. Jak vzpomíná, byl tehdy nejhorší čtenář ve třídě, ale už po roce nejlepší. Z němčiny se naučil jen pár nadávek a několik neslušných říkaček. V květnu 1945 ustupovala přes Halámky od Rapšachu německá armáda, po které zůstaly stoky plné odhozených zbraní. Starší kluci je sbírali, ale museli je pak všechny odevzdat. Na první sovětské vojáky, kteří se v obci objevili, vzpomíná v dobrém. Chovali se slušně a kluky vozili na svých vojenských autech. Druhosledové jednotky Rudé armády už byly horší. Před nimi se musel mít každý na pozoru a otcové před nimi raději ukrývali své dcery.

Divoká poválečná doba

Krátce po osvobození vtrhly na Vitorazsko partyzánské oddíly plk. Hobzy. Jeho muži zde prováděli divoký odsun, dopouštěli se násilností včetně vražd. Sousední Rapšach byl divokým odsunem silně postižen, ale Halámky už tolik ne, i když i zde se utvořila svévolná komise, která určovala, kdo je Němec a kdo Čech. Podle pamětníka se tu divoký odsun zastavil díky náhodné události, ke které došlo v domě jeho budoucího tchána Františka Adensama (opět vzdálení příbuzní), který v té době byl ještě v zajetí, stejně jako pamětníkův otec. Partyzáni k nim vtrhli a hned křičeli, aby se rychle sbalili, že půjdou za hranice. Velitel partyzánů si všiml svatební fotografie na zdi a zeptal se, kdo to je. Paní Adensamová odpověděla, že to je její manžel. Partyzán na to povídá: „Vy přeci nejste Němci, toho já znám. Sloužili jsme spolu před válkou ve Vysokém Mýtě, to byl náš kuchař.“ Partyzán slíbil, že zařídí, aby mohli v Halámkách s dětmi zůstat, a tím podle Roberta Adensama divoký odsun v obci skončil.

Otec Rupert Adensam byl zajat v Praze a držen v pracovním táboře v Průhonicích, kam za ním manželka Františka občas jezdila. Domů do Halámek se vrátil rok po válce. Pamětník tehdy otce potkal už na cestě před Halámkami, ale nepoznal ho. Nějakou dobu rodina dostávala potravinové lístky pro Němce, které byly nižší než normální. Nakonec bylo ale všem navráceno čs. občanství. Do Halámek prý s druhým sledem Rudé armády přišla žena ruské národnosti s nezletilým synem o dva roky starším než pamětník. Sblížila se s místním občanem Taschnerem, který zůstal po dobrovolném odchodu rodičů za hranice v obci sám. S Ruskou počal dceru, která se narodila v roce 1946. Vše vypadalo, že už v ČSR zůstanou, o dva roky starší Erik Chozelik se stal Robertovým spolužákem. Sovětské orgány si ale na svou příslušnici vzpomněly a hned po porodu byla „odsunuta“ do Sovětského svazu. Obě její děti v Halámkách zůstaly. Erik směl dochodit místní školu a v 15 letech i on musel odejít zpět do SSSR. Jeho nevlastní otec, pan Taschner, se prý odvolával k různým úřadům, obrátil se i na Červený kříž, ale marně. Zůstat mohla jen jeho dcerka, kterou pak vychovával sám.

Fotbalisti od železné opony

Po návratu ze zajetí pracoval pamětníkův otec v nedalekém lomu. Po roce 1948 se Halámky ocitly spolu se sousedním Rapšachem v hraničním pásmu. Začalo vystěhovávání nespolehlivých rodin do vnitrozemí. Docházelo k takovým paradoxním situacím, kdy rodiče Robertova spolužáka byli vystěhováni, zatímco on ještě na několik měsíců zůstal v Rapšachu u příbuzných, aby zde alespoň dokončil základní školu. Také pamětníkovi rodiče žili dlouho v nejistotě, zda přijdou o svůj majetek, nebo ne. Nakonec prý na zásah někoho z vedení Komunistické strany Československa (KSČ) byly Halámky na rozdíl od Rapšachu z hraničního pásma vyňaty. Kvůli pásmu byl ale uzavřen lom, ve kterém pracoval Robertův otec. Ten stál později u zakládání místního jednotného zemědělského družstva (JZD), které vzniklo až jako jedno z posledních, protože zde většina hospodářů měla jen malé výměry polí. Nějakou dobu Rupert Adensam místní družstvo i vedl.

Halámky prosluly svým kladným vztahem ke sportu. Dodnes se prý říká, že kluci se v Halámkách rodí už jako fotbalisti. Už Robertova generace hrála fotbal na vysoké úrovni, a když se svými vrstevníky odešli na vojnu, místní tým udržovali jejich otcové (celá řada z nich byla bývalými vojáky wehrmachtu) takovým způsobem, že když se synové z vojny vrátili, Halámky už byly v okresním přeboru. Po válce hrál s místními fotbal i oblíbený farář z Rapšachu. Také hokej zde hrál téměř každý. Po válce jen na zamrzlých tůních podél Lužnice, v 50. letech si svépomocí postavili stadion, na kterém si zřídili i elektrické osvětlení. Halámecký hokejový stadion tak byl elektrifikován dřív než samotná obec.

Smrt kamaráda v drátech a odchod na vojnu

Na první pohled idylické mládí na venkově vyplněné sportem bylo poznamenáno nedalekou železnou oponou, za kterou se nikdo nedostal. Jedním z kamarádů fotbalistů byl o pět let mladší Eduard Taschner. Ten se ve svých 17 letech 22. dubna 1959 pokusil dostat do Rakouska a byl usmrcen elektrickým proudem železné opony. Podle pamětníka měl Eduard přísného otce, který ho trestal za špatné výsledky v učilišti, a syn od něj chtěl do Rakouska utéct. O tom, že v železné oponě je vysoké napětí, všichni věděli a Eduard se pokusil vodiče podlézt, ale o spodní vodič nakonec zavadil. V Rakousku měl tetu, za kterou pravděpodobně chtěl jít. Úřady alespoň dovolily, aby mohl mít normální pohřeb.

Robert Adensam se vyučil v Třeboni na rybářském učilišti, pak ještě absolvoval pokračovací školu ve Vodňanech, obor rybář. Na vojenskou prezenční službu nastoupil v roce 1956 do Terezína k 1. ženijní brigádě. Na vojnu má kladné vzpomínky. Absolvoval zde autoškolu pro nákladní vozidla, po odchodu mazáků do civilu zůstalo u útvaru jen pár vojáků na celý vozový park. Naučil se tak řídit nejrůznější těžkou techniku a po návratu do civilu pracoval jako řidič u rybářství v Chlumu, později v Třeboni a Lomnici. Jak sám říká, už v roce 1960 se „musel“ ženit a brzy po svatbě se narodila první dcera. Z manželství vzešli čtyři potomci a rodina žila v domku manželčiných rodičů v Halámkách, kde Robert přistavěl samostatný byt. Po roce 1969 pracoval v nově otevřené pískovně blízko Halámek.

Pomocníkem Pohraniční stráže

Po návratu z vojny se prý s kamarády všichni stali pomocníky Pohraniční stráže (PS). Byla to údajně určitá protislužba nedalekému útvaru PS, který v obci pomáhal na brigádách a zároveň místní vojáci doplňovali halámecké fotbalové družstvo. Angažmá pro Pohraniční stráž se prý ale v obci nebralo příliš vážně. Několikrát do roka bývali místní pomocníci svoláni ke cvičení, které začalo hlídkováním na silnici, ale jejich cesta okamžitě vedla do místní hospody. Jak vyplývá z pamětníkových vzpomínek, o nějakou větší aktivitu místních pomocníků nestála ani samotná rota PS. Každý rok byly pomocníkům vydávány nové průkazy. Jeden ze sousedů náhodně napomohl zadržení „narušitele“ a při nejbližší výměně průkazů on jediný už žádný nedostal. To samé se stalo Robertovu otci, který také „zaznamenal“ zadržení, za které dokonce dostal jako odměnu jakousi knihu, ale při další výměně průkazů už nový také nedostal. Možná si někdo vzpomněl, že jako bývalý německý voják nemůže být spolehlivý.

Během politického uvolnění v druhé polovině 60. let halámečtí fotbalisté sehráli utkání dokonce v Rakousku a u nich hostoval rakouský tým z druhé strany hranice. V srpnu 1968 tábořili sovětští vojáci u právě budovaného koupaliště, s jehož stavbou nakonec sami pomohli. V roce 1972 byl pamětník jako nestraník zvolen poslancem místního národního výboru, kde zastával funkci stavebního referenta. Ke vstupu do KSČ ho prý jen jednou přemlouval jeden z kamarádů, kterému odpověděl, že si ještě není jistý, „jestli to komunisté dělají dobře“. Po roce 1948 navíc řada místních straníků kumulovala nejrůznější funkce ve všech možných organizacích a nic pak nemohli dělat pořádně. V 70. letech se zpočátku v obci hodně budovalo, Halámkám někteří přezdívali „republika v republice“, kde si místní udělají vše, co si vymyslí. To trvalo ale jen do roku 1978, kdy i Halámky zasáhl socialistický pokus o tzv. integraci obcí.

Halámky opět samostatnou obcí

Centralizací do tzv. střediskových obcí byly spádové obce a osady odsunuty na druhou kolej. Většina investic, výstavba, kulturní a sportovní vyžití bylo soustředěno téměř výhradně do střediskových obcí. Halámky se nejdříve staly spádovou obcí Rapšachu a posléze Suchdola nad Lužnicí. Jak pamětník dodává: „Za celých 12 let se v Halámkách postavila jen kolna pro hasiče.“ Listopad 1989 proběhl v Halámkách pokojně. Robert Adensam se poprvé od dětských let podíval do pásma za signální stěnou, ještě před její demolicí. Po opětovném osamostatnění Halámek začátkem 90. let kandidoval v komunálních volbách jako nestraník a znovu zastával funkci stavebního referenta až do svého odchodu do penze v roce 1998. V době natáčení v roce 2025 žil Robert Adensam v domově pro seniory v Českých Velenicích.