„Česká demokracie je v situaci, ve které ještě nebyla od roku 1992,“ vykopává  Jindřich Šídlo téma ostravské debaty v kulturním domě Poklad. „Nemá totiž normální opozici. Dlouho jsme tu měli zavedený, téměř západoevropský politický systém. Vždy tu byly jedna nebo druhá strana, ODS nebo ČSSD – i když v době opoziční smlouvy to bylo trochu jiné. A mohli jste si o nich myslet cokoliv, mohli jste je milovat, nebo nenávidět, volit, nebo nevolit.“

„Okamurova SPD je čistě komerční projekt,“ potvrzuje Jan Dobrovský.  A pak je tu samozřejmě Andrej Babiš se svým cirkusem, který zcela ovládá a vlastní.“

Strany jsou strany, a firmy jsou firmy

Ovšem těm stranám, které vlastně nejsou politickými, ale podnikatelskými subjekty, se politická práce jednak nevyplácí, jednak jí nejsou tyto entity schopny. Mimo jiné i z toho důvodu, že v nich těžko může fungovat vnitrostranická demokracie. Což je problém pro celou politickou scénu.

Slovy Jana Dobrovského: „Oni hájí zájmy dvou milionů lidí a jsou demokraticky zvoleni. Ale samy ty dvě partaje demokratické nejsou. Nemají konkrétní program a jsou postavené na tom, jak přečtou průzkumy veřejného mínění. Také velmi lehce o 180 stupňů změní své myšlení.“

Ale je tu mezi opozičními stranami přece jen rozdíl, na který upozorňuje Jindřich Šídlo. „Tomio Okamura může provádět své přemety s vidinou, že za ně nikdy neponese politickou odpovědnost. Kdežto hnutí ANO už vládní zodpovědnost mělo, může ji za dva roky znovu převzít, ale přece jen při vládní odpovědnosti dělalo i státoprávní kroky, třeba odhlasování obranné smlouvy s USA, dokonce takřka bez debat. A je teď asi čím dál těží být členem hnutí ANO, protože hájit ty kotrmelce je věc čím dál většího úsilí,“ dodává Šídlo.

Je řešením přesun do pivnice?

Opoziční obstrukce tu byly odedávna. V jaké míře se ale staly v tomto volebním období běžným pracovním nástrojem bránícím legitimně zvolené parlamentní většině plnit svůj program? Tohle běžné není a upozornil na to tuto středu i Ústavní soud. Navíc tento způsob opoziční práce má vliv i na samotný způsob vládnutí. 

„A už s tím pomalu začínají,“ dodává Jindřich Šídlo v narážce na první zastávku nové roadshow ministra vnitra Víta Rakušana, která se tentýž večer odehrála v nedaleké Karviné. A je dost pravděpodobné, že se i v KDU-ČSL uvažuje o tom, že éra Mariána Jurečky jako předsedy strany spěje ke konci. Bez problémů není ani pozice Ivana Bartoše v Pirátské straně. Vidíme, že v běžných politických stranách čas od času zafungují samoregulační mechanismy. Což by bylo potřeba i v případě opozičních formací, kde to ale z principu není možné.

V opozici se musí makat. Ne jenom obstruovat

Obstrukční orgie a jejich skálopevné hájení prakticky všemi představiteli ANO i SPD jsou příznačné, protože se těžko najde někdo, kdo by o daném postupu vyslovil pochybnost. Okamžitě by skončil.

„Ale politické strany jsou stavěny pro to, aby se i uvnitř nich formovaly síly, které inovují politická stanoviska – nikoli o 180 stupňů (!) – a usilují o to, aby stávající vedení mohl nahradit někdo mladší, schopnější, s novou představou. Ale v obou opozičních partajích nemůže dnes prakticky nikdo pomýšlet na to, že by vyměnil nebo svrhnul předsedu,“ konstatuje Jan Dobrovský.

Co je výsledkem této situace: především festival čím dál hlasitějších urážek a běžné užívání slovníku, na který se těžko zvyká. Jindřich Šídlo uvádí příklady:

„Když Karel Havlíček mluví o novoročním europuči, ještě to tak vážné není. Ale když Alena Schillerová mluví v souvislosti s korespondenční volbou o tom, že vláda chce ukrást volby nebo se začne podivovat nad tím, že náčelník generálního štábu moc mluví o tom, že armáda se musí připravovat na válku (kdo to kdy u armády slyšel, že ano?!), pak bychom se měli mít do budoucna na pozoru...“

Stejně tak distanc od naší podpory Ukrajině není nic, co by nám zajištovalo větší míru bezpečí. V tomto směru je varující i pohled na Slovensko, připomněl Jan Dobrovský:

„O Ficovi se také říkalo: zahraniční politika ho nezajímá, to všechno je volební rétorika. Vždyť mu přece jde o mocenské složky, o spravedlnost a vnitro. Všechno ostatní mě, chlapci, nebude zajímat. A co se stalo? Opak je pravdou. Převzal rétoriku Luboše Blahy. Mluví prorusky, protievropsky a protiamericky. Je to dramatická změna.“ Jindřich Šídlo k tomu dodává:

Shrnuto a podtrženo: je všechno to vyhrožování, obstruování a malování čerta na zeď v případě hnutí ANO stále jen předvolební rétorika, nebo je to myšleno vážně? Zachová se ANO ve finále při svém dalším možném vládním angažmá racionálně, jako když třeba Andrej Babiš zaštítil zodpovědný krok k vyčištění ruské ambasády v Praze? Nebo bude v případě těsného volebího výsledku mluvit o „ukradených volbách“, třeba kvůli korespondenční volbě? To nikdo neví.

Každopádně řeč české opozice už teď velmi připomíná výkřiky a spiklenecké teorie Donalda Trumpa. A to je varující.

Kam se letos vyvine česká politika? Proč na místní úrovni referendum funguje, ale na celostátní jde o geniální nástroj chaosu? Proč budou vládní strany postupně hrát na vlastním hřišti a v čem jsou rozdílné motivace obou opozičních hnutí? Tyto a mnohé další otázky jsme probrali i za přispění publika v Kulturním domě Poklad v Ostravě. Poslechněte si záznam 82. dílu podcastu Dobrovský & Šídlo.

➤ A TRIKO SI KUPTE V E-SHOPU PAMĚTI NÁRODA

Leželi jsme ve spacácích a koukali na hlaveň tanku

Smrtelnou ránu nadějnému vývoji zasadila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Studenti šokovaní okupací se na podzim vrátili do škol – a když jim úřady zakázaly manifestace chystané k Mezinárodnímu dni studentstva 17. listopadu, rozhodli se vstoupit do stávky.

Karel Kovanda, jeden ze zakladatelů Klikoživu a předseda Vysokoškolského obvodního výboru, byl přímo u zrodu tohoto rozhodnutí v kavárně Vltava v Revoluční ulici. „Dohodli jsme se na desetibodovém programu, který jsme vyhlásili na aktivu novinářů v Lucerně. Byly tam takové samozřejmosti, jako že chceme svobodu tisku a svobodu shromažďovací, ale i věci z dnešního pohledu méně samozřejmé, například že odmítáme kabinetní politiku stranických kuloárů a chceme pokračování ekonomické reformy.“

Stávka začala 17. listopadu 1968 obsazením vysokých škol, na filozofické fakultě UK se jí účastnila třeba Milena Slavická, studentka historie a ruštiny (tu však v roce 1968 vyměnila za dějiny umění). Na několik dní, kdy studenti žili i přespávali na fakultě, vzpomíná následujícími slovy: „Byli jsme v posledním patře filozofické fakulty a přímo na nás mířil tank, který stál na mostě. Spali jsme nahoře ve spacácích a okny jsme koukali na hlaveň. Zřejmě nás chtěli vystrašit a hlaveň se občas začala zdvíhat k oknům a zase klesat. Ven jsme moc nevycházeli, na mostě stáli vojáci snad každých pět metrů s kvérem. Most jsem přešla asi jednou a byl to strašný pocit, naprosto strašný.“

Ve velké posluchárně se konaly schůze, debatovalo se, střídali se tam hosté. Atmosféra se příliš nelišila od té, která na školách zavládla o jedenadvacet let později, v listopadu 1989. „Místnost byla celá popsaná nápisy. A pořád tam někdo byl. Ve dne v noci,“ popsala další ze studentek stávkujících v roce 1968 a pozdější novinářka Petruška Šustrová. 

Na fakultě se uskutečnily koncerty Karla Kryla či Jiřího Suchého, přednáškou přispěl Egon Bondy. Nejzajímavějším prvkem celé stávky však podle Karla Kovandy bylo úsilí studentů navázat styky s nezávislými odborovými organizacemi, které se v té době začínaly tvořit:

„Když se studenti spojili s dělníky podniku Kovo a vydali společné prohlášení, komunistické papaláše z toho jímala hrůza,“ poznamenává Kovanda, který se však zalekl, když dělníci navrhli, že by také vstoupili do stávky. Zdálo se mu to příliš radikální – výsledkem by mohla být generální stávka proti sovětské okupaci. „V ten moment mi připadalo, že už jde o držku. Mohlo to mít nepředvídatelné důsledky, včetně obětí na životech. I dnes bych v této situaci asi ustoupil.“

„Byl to hodně živý čas. Ale bylo jasné, že stávka skončí, a co bude dál, že se neví,“ navazuje vyprávění Petrušky Šustrové. „Jednotliví činitelé, kteří se chtěli držet toho, čeho se drželi na jaře, museli odcházet. A tak se to pomalu lámalo.“ Byť tehdy měla malé dítě, sama se odmítla smířit s kapitulací a společně s Petrem Uhlem a dalšími studenty později založili Hnutí revoluční mládeže. V prosinci 1969 byla kvůli této činnosti na dva roky uvězněna.

V kartotékách hledali Palachovy možné následovníky

Mezitím se ale ještě další student filozofické fakulty rozhodl pokračovat v protestu jiným způsobem – byl to Jan Palach, který na FF UK studoval od roku 1968 historii a politickou ekonomii. Také on se účastnil okupační stávky a prožíval zklamání z jejího neúspěchu. 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí na protest proti okupaci polil hořlavinou a zapálil.

Pozoruhodnou vzpomínku na to, jak obtížně filozofická fakulta v první chvíli vstřebávala šokující zprávu, si uchovala Jiřina Šiklová: „V den, kdy se upálil, bylo nějaké zasedání na děkanátu a někdo tam přišel se zprávou, že se upálil náš student... Tehdy jsem se naštvala! Ne na toho studenta, ale že ti lidé byli ochotní pokračovat v diskusi. Ačkoli jsem byla jedna z nejmladších, řekla jsem, že považuji za nevhodné, abychom se tady bavili o ROH a školním rozvrhu, když se tady jeden ze studentů upálil. Bylo naší povinností přerušit jednání a věnovat se tomu.“

Po třech dnech, kdy Jan Palach těžkým popáleninám podlehl, přišel za Šiklovou Luboš Holeček, kterého si Jan Palach nechal zavolat do nemocnice. „Šeptal prý nějaké jméno, které znělo jako Šmíd nebo něco podobného, a prý ať to nedělá. Holeček se potřeboval dostat na fakultu a podívat se do kartotéky, aby toho člověka našel a vzkaz od Palacha mu předal.“ Šlo o to, že Jan Palach měl být údajně teprve první oběť a další lidé měli být připraveni k sebeupálení. Hlavní budova FF UK byla obšancována veřejnou a státní bezpečností, a Šiklová proto provedla Holečka do budovy vedlejším vchodem. 

Nutno dodat, že fakulta i univerzita se pak podílely na organizaci Palachova pohřbu a že jeho sebeoběť mimořádně zasáhla mladé lidi a akademickou obec, jíž byl součástí. Mnoho tehdejších studentů považovalo jeho čin za určující událost svých životů: o jeho zásadním významu pro svůj život vždy mluvil tehdejší student sociologie a filozofie a pozdější kněz a všestranný intelektuál Tomáš Halík; Zdeněk Pinc podle svých slov vážně zvažoval, zda by Palacha neměl následovat. Silně se vše dotýkalo také třeba Marie Klimešové, jejíž otec, divadelní historik František Černý, právě v době Palachova sebeupálení vykonával dočasně funkci děkana fakulty.

„Musel to řešit na Hradě, byl u prezidenta Svobody, možná dokonce mluvil v televizi. Každopádně to bylo velmi těžké, protože všichni čekali, jestli se neupálí nějaký další student. A táta se na ně snažil zapůsobit, promluvit ke studentům, aby to prostě nedělali. Byl samozřejmě v hrozné situaci,“ říká Marie Klimešová, která se poté účastnila i Palachova pohřbu. „Bylo to šokující a hrozně se mě to dotýkalo. Jan Palach možná ještě víc než srpen. Jasně jsem pochopila, že není možné něco tolerovat a že cokoli budu dělat, bude se vztahovat k hrůze srpna šedesát osm a k Palachovi. Že člověk musí být nekompromisní. To bylo to, co jsem cítila, aniž bych si to formulovala.“

Šílený docent vyhazuje nábytek

Filozofická fakulta se tak jako celá společnost snažila v následujících měsících uhájit, co se dalo. V roce 1969 ještě bylo možné leccos dobrého udělat. Stále ještě probíhaly urychlené rehabilitace studentů vyloučených po roce 1948, urychleně se nechávali dostudovávat dálkoví studenti, kteří často měli problematický kádrový profil.

Zdeněk Pinc, který by býval potřeboval ze zdravotních důvodů odložit své státnice, je urychleně složil a v říjnu 1969 nastoupil na FF UK jako interní aspirant. Už několik dní poté se ocitl na seznamu lidí, kteří na fakultě nesmějí učit. Zároveň ho ovšem vzhledem k jeho zdravotnímu postižení fakulta nemohla propustit, takže pak tři roky setrvával v jakémsi vakuu, kdy sice pobíral výplatu, ale nesměl do školy docházet. V podobně absurdním postavení se ocitla řada vyučujících, jejichž propuštění se fakulta snažila oddalovat.

Jiřina Šiklová však o své místo na katedře sociologie přišla již v roce 1969. Vyhodili ji hned v první vlně a na fakultě, kde předtím učila, poté nějaký čas pracovala jako uklízečka. Dalším učitelům – ne tak exponovaným – pak byla položena třídící otázka na vztah k okupaci alias „bratrské pomoci“ v rámci tzv. normalizačních prověrek v roce 1970.

„Pro mě osobně byla naprosto nepřijatelná představa hájit před studenty tenhle proces. To jsem skutečně musela odmítnout,” konstatuje Jitka Havlová, která v roce 1967 nastoupila na sociologii jako asistentka a v roce 1970 ji po prověrkách vyškrtli z nové stranické organizace. Byť se ale formálně došlo k závěru, že tito lidé mají odejít, s vyhazovem se otálelo. Katedra se ve skutečnosti snažila si své pedagogy nějakým způsobem udržet, a Havlová tak ze školy definitivně odešla až v roce 1979.

Na katedře sociologie mimochodem působil také jeden z hlavních normalizátorů fakulty, doc. Martin Marušiak, který ovšem za nutnost zasahovat proti svým přátelům zaplatil psychickým zdravím. „Zřejmě to nedokázal srovnat se svým svědomím...“ říká Havlová.

Teprve když ve večerníku vyšel článek „Šílený docent vyhazuje nábytek“, strana prý zakročila a doc. Marušiak dostal stranický úkol jít na protialkoholní léčení.

Tzv. normalizace pochopitelně měla značný vliv na kvalitu výuky. Mnoho zajímavých učitelů znovu nahradili oddaní marxisté-leninisté nebo lidé to předstírající. „Ti lidé postrádali odpovídající odbornou kompetenci,“ poznamenává Daniel Kroupa. „Vyučující, který přednášel o Platónovi, nejenže neuměl řecky, ale ani ta díla neznal v češtině, měl to jenom z učebnic. To byl veliký úpadek.“

Také podle rumunisty Jiřího Felixe, který na fakultě učil od roku 1967 a jako nestraník pak ustál normalizační čistky paradoxně snáze než „odpadlíci“ z řad KSČ, byla atmosféra na fakultě v té době příšerná a možnosti studia často horší než v 50. letech. Studenti se ke studiu přijímali téměř výlučně podle stranického klíče:

„Ti chudáci uchazeči se jistě domnívali, že o jejich přijetí rozhodují členové zkušební komise. To byl veliký omyl. My jsme je mohli pouze doporučit, nebo nedoporučit, ale rozhodnutí záleželo na organizaci KSČ v Praze 1. Utkvěl mi v paměti případ jednoho uchazeče, inteligentního a slušného hocha z filmařské rodiny. Měl pro studium všechny předpoklady, a proto jsme ho k přijetí doporučili. Na fakultu se však nedostal, poněvadž jeho otec byl vyškrtnut z KSČ. A takových případů bylo!“

Získat vzdělání režimu navzdory

I proto se za normalizace část výuky přesunula mimo akademickou půdu, do neoficiálních bytových seminářů. Obzvlášť filozofie sama už pro sebe na filozofické fakultě nenacházela prostor. Daniel Kroupa tak u sebe doma organizoval kupříkladu seminář fenomenologie, který si kladl za cíl pokračovat ve filozofickém odkazu Jana Patočky, utýraného Státní bezpečností v roce 1977. „Šlo o systematický vzdělávací seminář, nikoli jednotlivé přednášky, a bylo to břemeno téměř k neunesení,“ říká Daniel Kroupa. Seminář, kterým v letech 1978–1990 prošlo na padesát studentů, samozřejmě vedl zdarma a vedle svého obvyklého zaměstnání.

Ne všechny obory vyučované na filozofické fakultě ovšem byly z politického hlediska tak problematické jako právě samotná filozofie. Normalizační omezení na ně dopadala nestejnou měrou a třeba různé filologické obory dál nabízely smysluplný program. Pozdější politička a diplomatka Jana Hybášková studovala na FF UK od roku 1983 arabistiku, orientalistiku a sociální lingvistiku. Při přijímačkách měla podle svých slov štěstí, že arabistika právě toho roku potřebovala přijmout skutečně kvalitní uchazeče, a politický profil tak výjimečně nehrál roli. „Před námi tam studoval kroužek lidí, kteří všichni byli prominentní děti a žádný z nich to nedodělal.“

„Mým spolužákem je třeba dnes známý Petr Pelikán nebo František Ondráš, dnes profesor na orientalistice,“ vypočítává Hybášková.

Byť se arabsky učila od patnácti let, dostat se na vysněnou arabistiku přesto prý bylo extrémně obtížné: „Otvírali to jednou za tři roky pro pět studentů – zpravidla čtyři chlapce a jednu ženu. Takže jsem věděla, že mám šanci jedna ku tisíci se na arabistiku dostat, včetně tedy kádrového profilu. Jenže jsem šílený šprt, takže jsem dřela, dřela, dřela.“ Pomohlo jí také to, že se již na střední škole spojila s předními českými orientalisty, překladatelem Koránu Ivanem Hrbkem a Jaroslavem Oliveriem, a oba dva jí pomáhali se na přijímací zkoušky připravit.

To zřejmě byla dobrá strategie, podobnou zvolila i Monika (dnes MacDonagh) Pajerová, později jedna z tváří sametové revoluce. Ani ona neměla „kádrové předpoklady“ dostat se na svou vysněnou anglistiku, s přípravou na zkoušky jí však pomáhal tehdejší vedoucí katedry Miroslav Jindra. „Věnoval se mi nejmíň rok před tím, než byly přijímačky. A řekl mi, že musím být mezi prvními šesti, že prvních šest jakž takž ta katedra může vybrat. Pak těch druhých šest – ti že už jsou v podstatě přijatí.“

Podařilo se a Pajerová v roce 1985 nastoupila na filozofickou fakultu. Časy se už zase měnily: Gorbačov v Sovětském svazu vyhlásil perestrojku a i v tuhém normalizačním československém režimu se přece jen otevíraly trhliny. I tak bylo opozičně smýšlejících a zároveň aktivních studentů na fakultě stále jen velmi málo. „Jana Hybášková, Jiří Peňás, Tomáš Kafka, Tomáš Glanc na rusistice – pár lidí nás tam z těch 550 studentů bylo ‚závadných‘,“ uvádí namátkou MacDonagh Pajerová. „No a samozřejmě jsme se velice rychle identifikovali a hned jsme založili nástěnné noviny, kterým jsme dali název Situace.“

Najednou to bylo o něčem jiném

Protirežimně laděné studentské časopisy v té době vznikaly i na dalších fakultách: Kavárna A.F.F.A. v čele s Martinem Mejstříkem na AMU nebo na lékařské fakultě Emko, které se pyšnilo vůbec prvním rozhovorem s Václavem Havlem. V podniku U Bílého koníčka pak redaktoři Situace i dalších časopisů společné založili Studentské tiskové a informační středisko (STIS). A právě někde mezi STISem a Studentským nezávislým sdružením (Stuha), vzniklým na sklonku jara 1989, se zrodila myšlenka na pořádání studentské manifestace 17. listopadu. Ať už nápad původně vzešel z kterékoliv strany, jisté je, že zapojení STISu hrálo zásadní roli už jen proto, že díky fungování studentských časopisů pod hlavičkou Československého svazu mládeže demonstrace získala oficiální povolení.

Události se pak vyvinuly známým způsobem. V pondělí 20. listopadu 1989 filozofická fakulta tak jako ostatní školy v celém Československu vstoupila do stávky. „Chudák děkan Vaněk přiběhl v pondělí ráno na fakultu a zrovna ti, které už dávno chtěl vyloučit – Pajerová, Ježek, Dus, Hybášková – tak ti už tam byli a Pajerová předčítá nějaké desetibodové prohlášení o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany…“ vzpomíná MacDonagh Pajerová.

Po listopadu 1989 začala i pro pražskou filozofickou fakultu nová éra. Byť mnohé obory trpěly personálním nedostatkem a jen obtížně navazovaly na přervanou tradici, znovu se mohlo svobodně bádat a studovat zde mohli i ti, kterým bylo dříve studium z politických důvodů zapovězeno.

Obzvlášť velký zájem zaznamenala po sametové revoluci oborová filozofie, která se znovu začala vyučovat namísto dosavadního marxismu-leninismu. Kvůli obrovskému přetlaku „děcek z disidentských rodin“, absolventů bytových seminářů a všech dalších, kteří po studiu skutečné filozofie marně toužili dlouhá léta, se na tento obor v roce 1990 nedostal pozdější katolický teolog a kněz profesor Tomáš Petráček. Přijat však byl ke studiu historie a rád poté vzpomínal na kurzy společného filozofického základu pro nefilozofické obory.

„Úvod do filozofie, který s námi měl Ladislav Hejdánek, byl úplně skvělý. To pro mě byla iniciační záležitost. Jako druhý obor jsem si pak zvolil etnologii, protože mě vždy zajímal národopis, lidová architektura, lidové zvyky. A narazil jsem tam na skvělé lidi, jako byl docent Vrhel, nebo zahraniční profesoři, kteří tam přijížděli: Leopold Pospíšil a Zdeněk Salzmann – dva významní čeští antropologové, kteří působili ve Spojených státech. S těmi to bylo skvělé, takže jsem nijak nelitoval,“ tvrdí Petráček. „Byla to krásná léta. Najednou to bylo úplně o něčem jiném, ta studia na vysoké škole…“

„Studium bylo skvělé. Naprosto skvělé. Tenkrát v 60. letech se říkalo, že filozofická fakulta v Praze je jedno z nejlepších míst k životu, minimálně ve středoevropském kontextu. Byla tam spousta lidí, od kterých jste se mohli něco naučit – třeba i stalinistů, kteří se z toho už ale vzpamatovali. A byla tam spousta talentovaných mladých lidí.“

Tak na svá studia na pražské filozofické fakultě pro Paměť národa vzpomínal pozdější docent filozofie, pedagog a zakladatel Fakulty humanitních studií UK Zdeněk Pinc. Na „fildě“ studoval v letech 1963–1968 a jak sám říká, nejspíš šlo o vůbec nejlepší dobu ke studiu, jakou by si býval pro sebe mohl přát. V letech předcházejících i následujících byly poměry na fakultě výrazně horší

Fakulta svobodných umění

Pražská filozofická fakulta vzhledem ke svému zaměření i výsadnímu postavení na poli vzdělávání vždy odrážela ducha doby zřejmě víc než jiná místa a jiné instituce. Od středověku až do poloviny 19. století jí musel projít každý adept vyššího vzdělání Univerzity Karlovy, a české kulturní dějiny tak jsou plné jmen s ní spjatých. Vyučovali zde namátkou Jan Hus, Bernard Bolzano, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Bedřich Hrozný, Josef Pekař, Jan Patočka, Václav Černý. Těžko představitelné je bez ní národní obrození: právě na její půdě se v první polovině 19. století etablovala česky hovořící věda a většina obrozenců a kulturních osobností té doby byli její absolventi. Nedocenitelná je její role při vzdělávání středoškolských učitelů – hlavních nositelů dobové české vzdělanosti. To patřilo mezi její hlavní úkoly až do vzniku Pedagogické fakulty UK v roce 1946.

Ve 20. století si filozofická fakulta tak jako celá země prošla dramatickými vzlety i pády. Euforické měsíce a relativně dobré roky střídala – většinou delší – období zmaru. I v dobách represí, kdy politika vítězila nad svobodou bádání, tu studenti ale mohli najít inspiraci. Monika Pajerová (provdaná MacDonagh-Pajerová), pozdější studentská vůdkyně sametové revoluce, diplomatka a pedagožka, tu studovala od roku 1985 vysněnou anglistiku a skandinavistiku. Na pražské FF UK strávila podle svých slov šest „paradoxně strašně zajímavých let“.

Zmiňuje profesorku klasické archeologie Růženu Vackovou, kterou věznili nacisté i komunisté a její pamětní desku dnes najdete na budově fakulty na Palachově náměstí.

„Samozřejmě že filozofická fakulta k sobě přitahovala ty nejlepší i ty nejhorší lidi,“ pokračuje MacDonagh-Pajerová. „Skutečně tam byly kreatury typu Arnošta Kolmana, hlavního ideologa strany v roce 1948. Nebo za nás v 80. letech vedoucí katedry české literatury, to byl úplný šílenec. Nebo na germanistice placený agent StB… Ale na druhé straně se tam taky záhadně ukrývali skvělí lidé, kteří třeba sice byli jen v pozici odborných asistentů, ale strašně se snažili, abychom se něco naučili.”

Filozofická fakulta byla rudá

Proti komunistickému puči v únoru 1948 fakulta jako celek neprotestovala. Velká část studentů i učitelů tehdy smýšlela levicově. V první vlně poúnorových vyhazovů školu opustilo deset učitelů a ze studentů především funkcionáři mládežnických organizací nekomunistických politických stran. Studenty i profesory přitom vyhazovaly tzv. Akční výbory národní fronty, skupiny komunistických aktivistů, jejichž počínání nemělo žádný právní základ. Na jejich řádění na filozofické fakultě vzpomínala Stanislava Kučerová, která tam od roku 1947 studovala filozofii a srovnávací dějiny světových literatur:

„Byli to studenti, kteří byli v mém věku, devatenáct dvacet let, a ti byli vybaveni takovou pravomocí, že každého profesora, který se nelíbil, prostě vyhostili. Dostal padáka, zbavili ho místa. Pak tam vládli takoví novopečení asistenti, kteří se zaklínali marxismem-leninismem a poslouchali jen marxistické profesory. Ale ani s jejich přednáškami nebyli /členové Akčních výborů/ vůbec spokojeni, protože nebyly dost třídní a stranické.“

První vlnou vyhazovů však poúnorová „očista“ vysokých škol neskončila. Počátkem roku 1949 na ni navázaly tzv. „studijní“ – ve skutečnosti však zcela politické – prověrky, které již byly připravené centrálně a dotkly se daleko většího počtu studentů. Studenti tehdy obdrželi rozsáhlý dotazník, který zjišťoval majetkové poměry jejich rodin, politickou příslušnost nebo třeba počet odpracovaných hodin na poválečných brigádách. Zatímco komunistům se promíjel i špatný prospěch, „reakčníky“ čekalo vyloučení bez ohledu na jejich studijní výsledky. 

„Filosofická fakulta byla rudá,“ konstatuje Jaroslava Slavíková, která od roku 1946 studovala na FF UK češtinu a historii. Komunističtí studenti, kteří při studijních prověrkách rozhodovali o osudech svých spolužáků, se podle ní mezi sebou dělili na stalinisty a trockisty, při schůzích se „prali“ a vedle politiky sledovali i své osobní zájmy.

„Za mnou začal chodit jeden kluk, jmenoval se Weber, a že si mě vezme na starost při tom prověřování. Bylo mi to nepříjemné, bála jsem se ho. Tak jsem se dobrovolně přihlásila k jiné skupině s žádostí, aby mě prověřili. Kluci mě prověřili, že jsem schopná dál studovat na fakultě. Tomu Weberovi jsem pak řekla, že už jsem prověřená, a přestala jsem se ho bát.“

Na základě studijních prověrek opustila FF UK téměř tisícovka ze zhruba čtyř tisíc prověřovaných studentů. A odcházet postupně museli i další učitelé. Zavíraly se i celé katedry, třeba právě katedra srovnávacích dějin literatury, kde studovala výše zmíněná Stanislava Kučerová, a právě z ní musel odejít i věhlasný profesor Václav Černý. K atmosféře strachu, ve které se lidé báli mluvit nahlas, přispívaly i přednášky vojenské katedry konané přímo ve velké posluchárně filozofické fakulty. 

„Většina přednášejících důstojníků byla trapná. Ale hrůza z nich šla!“

Tak na vojenské přednášky vzpomínal Jiří Felix, který v 50. letech absolvoval obor rumunština. „Pokud jde o výuku samotnou, od rána do večera jsme dnes a denně probírali především marxismus-leninismus, politickou ekonomii. A strašně důležitá byla politická činnost, členství ve svazu mládeže, plenárky, nástěnky a tak dále. To se bralo šíleně vážně. Dneska je to pro smích, ale tenkrát to k smíchu nebylo vůbec...“

Od recese k pražskému jaru

Na pražské „fildě“ studovala v 50. letech historii a filozofii také pozdější signatářka Charty 77 a  socioložka Jiřina Šiklová. „Není pravda, že všichni byli jednoho ražení. Například historici Václav Vojtíšek, František Červinka a Josef Polišenský, to byli výborní lidé a odborníci. Pro Paměť národa v roce 2017 konstatovala:

Sama Šiklová v roce 1956 vstoupila do komunistické strany – bylo to krátce poté, kdy se na fakultě předčítal Chruščovův „tajný“ projev z  XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, v němž sovětský vůdce odsoudil Stalinovy diktátorské praktiky. Cítila prý, že strana se mění a že má smysl se na změnách podílet. V polovině 60. let pak spoluzakládala Katedru sociologie FF UK a v roce 1968 se aktivně angažovala v KSČ, aby podpořila reformní tendence.

„V šedesátých letech se mohli komunisté i nekomunisté spolu normálně bavit i přátelit, kdežto o deset let později tvořili dva nesmiřitelné tábory,“ dodává k atmosféře politického uvolňování Zdeněk Pinc, zmíněný v úvodu. Také on vstoupil do strany z podobných důvodů jako Šiklová do strany a záhy po svém nástupu na fakultu se stal jedním z nejaktivnějších představitelů studentského hnutí 60. let.

V roce 1964 Pinc na fakultě spoluzakládal původně recesistickou skupinu Klika opozičních živlů („Klikoživ“). Studenti druhého ročníku více méně z legrace sestavili opoziční kandidátku do voleb fakultního výboru Československého svazu mládeže (ČSM) – a ke svému překvapení v nich drtivě zvítězili. Recesisté tak najednou byli vrženi do skutečné politiky. Navázali kontakt s podobně naladěnými výbory ČSM na dalších fakultách a podařilo se jim dosáhnout vytvoření jediného společného Vysokoškolského obvodního výboru (VOV); ten byl na stejné úrovni jako stranické výbory pro jednotlivé pražské městské části. „A my jsme ten výbor postupně ovládli,“ dodává Zdeněk Pinc s tím, že reformovat jedinou povolenou mládežnickou organizaci jim v té době ještě připadalo účinnější než zakládat organizaci jinou, nezávislou na režimu.

V letech 1965–1967 se studentské hnutí značně radikalizovalo v souvislosti s děním kolem studentských aktivistů Jiřího Müllera a Luboše Holečka, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze škol a posláni na vojnu. A také v souvislosti s tzv. strahovskými událostmi, kdy policie v říjnu 1967 násilně ukončila pochod studentů demonstrujících proti výpadkům elektřiny na strahovských kolejích.

Zdeněk Pinc koncem roku 1967 požádal o své vyškrtnutí z KSČ a v lednu 1968 pak předsednictvo ČSM vyzvalo na své pražské konferenci členskou základnu, aby z ČSM vystoupila. Velká část pražských vysokoškoláků tak skutečně učinila. „Tři roky předtím jsme studenty přesvědčovali, že je lepší být v ČSM a snažit se v jeho rámci něco dělat. Teď jsme ale řekli, že si musíme vybudovat vlastní organizaci mimo rámec Národní fronty,“ popisuje Pinc, jak vznikla nezávislá Akademická rada studentů (ARS), po jejímž vzoru pak vznikaly nezávislé fakultní správy i na dalších fakultách.

V únoru byl zvolen také nový fakultní výbor KSČ a v březnu se rozběhly rehabilitace vyučujících vyakčněných po roce 1948. Ti se postupně začali na školu vracet a studium se znovu dostávalo na velmi dobrou úroveň. „Téměř na každém oboru byli moc dobří učitelé,“ říká Pinc. „My studenti jsme chodili na přednášky napříč studiem a hádali se o to, na které lidi se má v jednotlivých oborech navázat. Ve filosofii to byl především Patočka, který se vrátil už někdy v roce 1964. Polišenský na historii. Stříbrný na anglistice. Goldstücker na germanistice. Skvělí byli také bohemisti.“

Jedním z prvních rehabilitovaných učitelů byl i profesor Václav Černý, jemuž byla následně zřízena katedra světové literatury a srovnávacích literatur. Další katedry se přejmenovávaly, proměňoval se obsah výuky. V řadě oborů došlo k zásadním diskuzím, obnovily se kontakty se západními odborníky.

Tak popisuje atmosféru roku 1968 filozof Daniel Kroupa, který tehdy na fakultu docházel na přednášky Patočky, Černého nebo Milana Machovce. „Navštěvoval jsem také seminář prof. Michňáka o dějinách a dějinnosti – Karel Michňák se na začátku roku 1968 omluvil studentům, že je učil marxismus, roztrhal před studenty stranickou knížku a vystoupil ze strany.“

Pokračování zítra

Jméno bývalého prezidenta Advokátní komory JUDr. Antonína Kloudy (1934–1938 a 1945–1948) i jména jeho synů, rovněž advokátů, zůstala tak trochu zapomenuta, přitom jejich až skoro neuvěřitelný příběh v sobě nese výjimečné osudy hned několika členů této významné prvorepublikové advokátní rodiny. S jejich potomky – Janem Kloudou a jeho otcem Vladimírem – vedla rozhovor redakce Advokátního deníku.

JUDr. Antonín Klouda působil jako poslední předválečný a první poválečný předseda Advokátní komory. Své funkce v čele Komory se vzdal, protože nechtěl kolaborovat s nacisty ani komunisty. Během druhé světové války se společně se svými pěti syny, z nichž čtyři byli rovněž advokáty, významně zapojil do odboje. Mimo jiné spolupracovali se skupinami Steel a Silver A, které zabezpečovaly radiové spojení s Londýnem, a výsadkem Anthropoid, jehož členové Jan Kubiš a Jozef Gabčík úspěšně provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V roce 1943 byl Antonín Klouda zatčen a spolu se syny Vratislavem a Jiřím a synovcem Jiřím deportován do koncentračního tábora. Syna Vladimíra zatklo pro jeho odbojovou činnost Gestapo a v říjnu 1944 byl popraven. Syn Ivan byl v koncentračním táboře již od září 1939. Po nástupu komunismu v roce 1951 byl navíc syn Jiří odsouzen ve zinscenovaném politickém procesu na 12 let tvrdého žaláře.

Jak nám řekl pravnuk Antonína Kloudy Jan, je na odkaz svých předků hrdý. I on vystudoval práva a nyní působí jako viceprezident pro právní záležitosti, korporátní bezpečnost a řízení rizik ve společnosti Vodafone Czech Republic, je také členem názorové platformy Rozumné právo a předsedou výboru Lidská práva a moderní technologie při Radě vlády pro lidská práva. Jeho otec Vladimír měl cestu za vzděláním komplikovanou – v době komunismu nesměl studovat na gymnáziu, a proto šel do učení. Souhrou okolností mu bylo po smrti Josifa Stalina umožněno vystudovat Strojní fakultu ČVUT, po jejím dokončení se zabýval automatizací průmyslové výroby. Po pádu komunismu se pak podílel na obnovení anglického gymnázia The English College in Prague.

S Janem i jeho otcem Vladimírem, tedy vnukem a synem výše zmíněného nacisty popraveného Vladimíra (současně pravnukem a vnukem tehdejšího prezidenta Advokátní komory Antonína Kloudy), jsme si povídali nejen o rodinných kořenech, o dopadech nacistického i komunistického totalitního režimu, ale i o tom, jak to vše ovlivnilo jejich život.

Před pár lety Vladimír dokonce sepsal a vlastním nákladem vydal knihu o historii široké rodiny a uspořádal výbor z vlastního životopisu JUDr. Antonína Kloudy, který v originále čítal více než 360 stran.

Na většinu otázek odpovídali Jan s Vladimírem společně, ale přesto jsme několik otázek položili každému zvlášť.

JUDr. Antonín Klouda byl významnou osobností české advokacie a také společenského i politického života. Můžete shrnout, čím vším byl?

Možná vás překvapí, že jako student byl radikálním až bouřlivým vlastencem a účastníkem demonstrací. Při známém procesu s Omladinou v roce 1894 byl dokonce v soudní síni zapisovatelem za obžalované. Při studiu na právnické fakultě byl tři roky redaktorem vlasteneckých časopisů ostře kritických vůči habsburskému absolutismu a objevoval se v předsednictvech radikálně českých politických stran. Byl pracovitý, a tak po studiu rychle vybudoval úspěšnou advokátní kancelář, ale politiku neopustil. Dva roky byl poslancem prvního Národního shromáždění nově vzniklého Československa a potom od roku 1920 až do okupace senátorem. Napevno zakotvil v Národně socialistické straně jako její dlouholetý místopředseda a úzce spolupracoval s dr. Edvardem Benešem.

Narodil se v chudých poměrech a vypracoval se na jednoho z nejvýznamnějších právníků své doby. Co myslíte, že ho pohánělo vpřed?

Kladli jsme si stejnou otázku. Z jeho vlastního životopisu vyplývá, že to bylo jednak vrozeným nadáním, energií a vnitřní potřebou nezávislosti, jednak vlivem tehdy sílícího českého vymezování. S tím souvisela i jeho snaha podpořit vlastní národ, zejména jeho sociálně slabou většinu, jejíž těžký život sám poznal.

Před druhou světovou válkou a těsně po ní byl prezidentem Advokátní komory. Jak k tomu došlo? 

Antonín si jako advokát brzy získal dobrou pověst, takže již po sedmi letech advokátní praxe byl v roce 1912 zvolen do disciplinární rady Pražské advokátní komory. Osvědčil se, a když si pak za první republiky vybudoval také význačné politické postavení, byla funkce prezidenta Advokátní komory v roce 1934 zřejmě přirozeným krokem. Po „mnichovu“ se této funkce vzdal. Po osvobození nerad podlehl naléhání a v roce 1945 byl do funkce opět zvolen. Setrval v ní ale jen krátce – do likvidace svobodné advokacie po komunistickém převratu v roce 1948.

Jak strávil Antonín druhou světovou válku?

Zažil vlastně dvě světové války. Za té první naštěstí nebyl odveden, ale nadále udržoval styky s vězněnými politiky. Za nacistické okupace mu bylo kolem 70 let.

V roce 1943 byl spolu se svými syny zatčen a odvezen nejprve do Osvětimi a potom do koncentračního tábora Buchenwald. Především díky péči jeho blízkých se mu podařilo přežít.

Antonín měl více synů. Jak vlastně fungovala jeho rodina?

Ze sedmi narozených synů jich přežilo pět a všichni vystudovali práva. Antonín byl plně vytížen vedením advokátní kanceláře a politikou, rodinu ale zajišťoval a organizoval její fungování. O výchovu dětí se starala spíše jeho manželka Marie. Byla nadanou hudebnicí, ale byla hodně nemocná. I po založení vlastních rodin držela rodina pohromadě. Společně koupili vyhořelý mlýn na Želivce a po jeho rekonstrukci tam rodiče, děti a jejich přátelé společně trávili dovolené a prázdniny. Za druhé světové války se rodiny bez zatčených otců navzájem podporovaly a tahle pospolitost vydržela i za komunistického režimu.

Antonínovu nejstaršímu synovi Ivanovi a rodině Veselých ze strany jeho manželky byla před pěti lety věnována výstava pod záštitou České advokátní komory v Benešově. Můžete nám něco říct o něm?

Ivan s manželkou převzali advokátní kancelář jejího otce JUDr. Veselého v Benešově. Rodina Veselých se přátelila s rodinou T. G. Masaryka a Ivan se stal právním zástupcem Edvarda Beneše. Proto byl hned 1. září 1939 Gestapem zatčen a odvezen do koncentračního tábora Buchenwald. Tam přežil pět a půl roku do konce války. Za komunistického režimu pracoval dva roky v dole Hlubina v Ostravě a potom jako dělník na průzkumných vrtech.

Za co byl v roce 1944 popraven Antonínův syn Vladimír, rovněž advokát?

Z rozsáhlé odbojové činnosti rodiny Kloudových zjistilo Gestapo pouze předávání informací z kanceláře protektorátního prezidenta dr. Háchy přes Vladimíra k odbojovým vysílačkám a exilové vládě v Londýně. To stačilo, aby na přímý nátlak komisaře pražského Gestapa soud v Drážďanech odsoudil Vladimíra k trestu smrti za velezradu. Ani přes kruté zacházení Vladimír nic nevyzradil...

Pane Kloudo, se svým otcem jste prožil pouze prvních sedm let svého života, jak na něj vzpomínáte?

Vlastně to bylo jen šest let, protože už v první třídě mě odvezli na venkov k matčiným rodičům. Předpokládalo se totiž, že tátu může zatknout Gestapo a mohlo by to být dramatické. Z těch pár let mám jenom izolované vzpomínky, protože jako začínající advokát býval táta do večera v kanceláři a moc jsme si ho neužili.

Jak Vás jeho ztráta ovlivnila?

Asi jako každého, kdo vyrůstal bez jednoho z rodičů. Obětování vlastního života se v naší rodině ale nerozebíralo. V dospívání byl pro mě spíš téměř pomníkovým předkem. Teprve později v dospělosti, když jsem se dostal k dokladům a okolnostem jeho činnosti za protektorátu a k jeho osobním písemnostem, pochopil jsem ho jako „živého“ člověka.

Další z Antonínových synů Jiří si nejen odseděl roky v koncentračním táboře, ale byl i odsouzen komunisty v jednom z prvních zinscenovaných procesů. Co za tím stálo a jak to poznamenalo rodinu?

Komunistický režim zinscenoval začátkem padesátých let velký proces kolem americké společnosti Standard Electric, který měl ukázat, jak chce americký imperialismus zničit českou ekonomiku. Jiří poskytoval této firmě právní služby. Byla zatčena řada lidí a bylo vykonáno několik rozsudků smrti. K smrti měl být údajně odsouzen také Jiří, ale nakonec vyvázl s mnohaletým vězením. Jiřího žena zemřela za druhé světové války, když byl v koncentračním táboře, jeho dvě dcery proto žily za války u tety Ludmily Kloudové, roz. Veselé v Benešově, v padesátých letech pak s babičkou, která přežila Terezín, a po její smrti dokonce samy. Byly v té době velmi mladé a nesly to těžce, ale s pokorou.

Můžete také říci něco o pestrém životě nejmladších synů Antonína a Vratislava?

Syn Antonín dodržel rodinný zvyk a vystudoval práva, ale pak studoval ve Španělsku malířství a oženil se s francouzskou malířkou. Před nacisty uprchl do Anglie, přihlásil se k Royal Air Force, kterou však musel ze zdravotních důvodů opustit, a koncem války působil na českém ministerstvu zahraničí v Londýně a později také v Praze. Odtamtud se svou druhou ženou – Angličankou – utekl i před komunistickým režimem o pár let později právě do Anglie.

Nejmladší syn Vratislav také vystudoval práva a vstoupil do otcovy advokátní kanceláře. S ostatními členy rodiny byl v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Po nástupu komunismu pracoval nějakou dobu v lese, po vyléčení tuberkulózy byl zaměstnán jako technický úředník ve výrobě přístrojů a nakonec jako referent krajského národního výboru.

Honzo, Vy jste se narodil už za komunistického režimu. Mluvilo se v rodině otevřeně o minulosti a jak Vás to ovlivnilo?

Když se do něčeho narodíte, tak nejdříve nevnímáte, co je špatně. Doma jsme ale o věcech otevřeně mluvili, i když řadu detailů o rodinné historii jsem se dozvídal až jako dospělý. Poměrně brzy jsem ale znal příběh útěku tátovy sestry do USA v roce 1969, věděl jsem, že příbuzní s příjmením Klouda jsou díky emigraci doslova po celém světě od Spojených států přes Anglii až po Austrálii a vnímal jsem zvrácenost komunistického režimu. Hodnoty předků v rodině zůstaly, utvářely moje postoje a ovlivňují také můj současný přístup k životu. Možná i proto jsem si vybral studium práv a mám ve své profesi na starosti vedle právních záležitostí také compliance (zajištění souladu s právními normami, pozn. red.) a vyšetřování podvodů. Nespravedlnost a podvod mi hodně vadí, což je někdy náročné na zdravý rozum. Ale ono to v jiných dobách nebývalo jiné.

Co je pro Vás na příběhu předků nejsilnější?

Ptám se sám sebe, jak bych se zachoval v mezní situaci jako praděda a jeho synové. Neumím na to ale odpovědět, protože jsem to naštěstí nemusel řešit. Ale pomůžu si při odpovědi jedním citátem z mého oblíbeného seriálu M*A*S*H:

Důležité je stát sám za sebou a věřit vnitřnímu kompasu. Několikrát mi pomohla myšlenka na dědu Vladimíra neustoupit z postojů, které jsem považoval za správné. Většinou to dopadlo dobře a jsem za tyto „geny“ vděčný. Snad si z toho dokáže vzít to dobré také moje dcera Natálie.

A jak to vše vnímáte v kontextu dnešní, opět poněkud neklidné doby?

Nikdy v historii nebyla doba úplně klidná, jenom bylo neklidu někdy více, jindy méně. Pokud se v politice objevil někdo slušný, byla to spíše výjimka. Historie také zažila extrémní období, jako zmíněné světové války. Nesmíme ale zapomínat na historii dávnější, jako byly výboje Peršanů, Mongolů, Římanů nebo Makedonců, které přinesly mnoho neklidu a společenských změn, nebo historii bližší, jako napoleonské války nebo třicetiletou válku. Nakonec současný neklid na Blízkém a Středním východě je ukázkou neklidu trvajícího stovky až tisíce let. Mrzí mě, že do politiky se – až na výjimky – dnes nemají šanci dostat slušní lidé a odborníci, které bychom mohli uznávat a kteří by dokázali posilovat Českou republiku. Tím, že politikům chybí morální hodnoty, se také celá společnost přizpůsobuje a vnitřně slábne. Na příkladu svých předků ale vidím, že když je zle, slušní lidé se objeví.

„Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil,“ psali obyvatelé Československa na zdi a ohrady ve dnech těsně po invazi do Československa v roce 1968. Tahle v té době tak populární hláška vycházela z poněkud naivní představy, že Lenin by okupační tanky do Prahy neposlal. Vladimíra Iljiče, jehož tělo v té době už víc než čtyřicet let leželo v mauzoleu na Rudém náměstí, si lidová obraznost spojovala s čistotou původní myšlenky socialismu. A vina za všechno špatné, co totalitní režim přinesl, se připisovala vůdcům, kteří přišli po něm. 

Svůj názorový vývoj ve vztahu k Leninovi popisuje v rozhovoru s Pamětí národa spisovatel s ruskými kořeny Alexandr Kliment: „V mládí jsem nebyl dost vzdělaný, a ačkoli Stalina jsem považoval za člověka nepřijatelného, Lenin se podle mě od něj odlišoval. Některými myšlenkami se mi jevil jako člověk, který to s revolucí myslel vážně a myslel to vážně i s Ruskem.“ Až v šedesátých letech postupně zjistil, „že to byl Lenin, kdo podepsal první dekret o koncentračních táborech“ a začal respekt k Leninovi postupně ztrácet. 

Pro většinu Čechů však byl Lenin především odlidštěným symbolem, rekvizitou, která neměla se skutečným člověkem z masa a kostí nic společného. 

Lenin mánička, Lenin nadrozměrný

Tvář revolucionáře s vysokým hladkým čelem a odhodlaně trčící bradkou dokázalo v Československu před rokem 1989 identifikovat každé malé dítě. Jeho podoba byla součástí každodenního života, ať už v beranici, v dělnické čepici s kšiltem, za psacím stolem nebo za řečnickým pultem, často se zaťatou pěstí nebo s rukou vizionářsky ukazující vpřed. 

Úkolu portrétovat Lenina se v totalitním Československu zhostily stovky výtvarníků. Z uměleckého hlediska šlo o velmi nezajímavé zadání, které navíc mohlo tvůrce snadno dostat do potíží. Přesto se mnohým podařilo obrátit ho ve veselou historku. 

Výtvarník Svatoslav Böhm dostal na vojně od politruka za úkol namalovat velký obraz Lenina, jenž měl být umístěn na fasádě kasáren. Mladý vojín se s úkolem snadno vypořádal a vytvořil třímetrový portrét: „Jenže jsem zapomněl, že pracuji v interiéru, a hotový obraz neprošel dveřmi. Politruk měl v očích strach a vyhrožoval, že mě zavřou.“ V padesátých letech se taková drobnost skutečně mohla zvrhnout ve vážný politický průšvih. 

Obě poloviny obrazu Svatoslav venku znovu spojil a obraz byl ke spokojenosti velení vyvěšen na fasádu. 

Na konci šedesátých let se jiný mladý výtvarník, Jan Fiala, mohl stejného zadání zhostit s větší lehkostí. Během studia na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole dostal za úkol namalovat Lenina pro železničáře z nádraží Praha-střed. Jeho výtvor se od originálu v jednom ohledu lišil: měl totiž dlouhé vlasy. 

Paranoia komunistického režimu ale znovu nabyla na síle v době normalizace. Věra Bartošková, která koncem 70. let pracovala jako vedoucí kulturního domu v Duchcově, dostala okamžitou výpověď jen kvůli tomu, že řemeslníci během malování chodeb pověsili Leninův portrét na toalety. „Byla to neuvěřitelná aféra. Udělali ze mě totálního vyvrhele. Stát se to v padesátých letech, asi bych dostala trest smrti,“ konstatuje Věra Bartošková. S bývalým zaměstnavatelem se soudila a malíři jí u soudu dosvědčili, že portrét umístili na záchod jen proto, aby ho uchránili před stříkanci barvy. Své místo získala zpět, ale vrátit se už nechtěla. 

Lenin stoupající na Rysy i padající dolů

Dlouhou historii má příběh Leninovy podobizny na vrcholu tatranské hory Rysy. Vladimír Iljič totiž v roce 1913 během svého vyhnanství pobýval na polské straně Tater v osadě Biały Dunajec a několikrát vystoupal také na Rysy. Od roku 1957 pořádal komunistický režim masové výstupy na Rysy „ve stopách V. I. Lenina“, přestože skutečná trasa jeho výstupu vedla samozřejmě z druhé strany, tedy z Polska. 

V roce 1970 se komunisté rozhodli umístit na vrchol Rysů Leninovu pamětní desku. Místo je lákalo tím víc, že na protějším vrchu, Vysoké, místní lidé roku 1955 vztyčili kříž na památku horolezce Václava Raifa. „Tisíckrát chtěli komanči ten kříž strhnout, ale nebyli schopni tam vylézt. Posílali horskou službu, ale vždycky ji chytila nějaká vichřice nebo bouřka,“ říká Viktor Beránek, který v době normalizace pracoval v Tatrách jako horský nosič. 

Dopravit masivní Leninovu podobiznu do výšky 2500 metrů nad mořem nebyla žádná maličkost. Vše bylo závislé na horolezcích, kteří těžké náklady vynášeli na zádech. A když se to podařilo, Leninovu pamětní desku pokaždé někdo strhl. Viktor Beránek vzpomíná: 

„Nakonec to Poláci vyrobili z kovu, chválili se, jak je to bytelné. Takový pěticípý květ, uprostřed byla Leninova hlava a nápis ,Komunismus, mládí lidstva,‘“ pokračuje Viktor Beránek. Deska však byla i nadále různými způsoby poškozována, často ji někdo znečistil výkaly. Pohraničníci ji museli čistit chemikáliemi, které kov postupně rozežíraly, takže v osmdesátých letech byl Lenin dvoubarevný. 

Lenin s batohem míří domů

Nejen na Rysech se Lenin stával terčem, na němž si lidé ventilovali frustraci z komunistického režimu. Vynucovaná úcta k neosobní modle sváděla ke klukovinám všeho druhu děti i dospělé. 

Jiří Kostúr, pozdější disident a spoluzakladatel časopisu Vokno, vzpomíná, jak v páté třídě při návštěvě jakéhosi muzea se dvěma spolužáky zanechali památku v Leninově síni potažené rudým suknem: 

Psala se padesátá léta a následky mohly být opravdu vážné, podle jeho slov ale nešlo o vysloveně politický protest: „Byla to taková vzpoura proti nesympatickému světu dospělých. Věděli jsme, že by z toho mohl být průser, i když jsme si z toho vlastně moc nedělali.“ 

Poněkud vážnější následky měla recese, jíž se dopustil Jaroslav Horáček, dělník z mladoboleslavské automobilky, ve dnech po 21. srpnu 1968. Na náměstí, v místě, kam viděl přímo z okna svého bytu, stála socha V. I. Lenina. S kamarády se rozhodli, že na protest proti okupaci sochu strhnou, to se jim ale nepovedlo. Potom si z nedaleké truhlářské dílny vypůjčili žebřík, vylezli k soše a pověsili jí na záda batoh. Symbolicky tím chtěli naznačit, že Rusové se mají sbalit a jít domů. Během nadcházející normalizace byl za to Jaroslav Horáček vyloučen z KSČ, měl problémy v práci a při každém výročí 21. srpna ho kontrolovala policie: „Policajti chodili až před dveře, na chodbě zazvonili a ptali se, jestli jsem doma.“ 

Odstraňování Lenina: s cimbálovkou i potajmu

Odstraňování Leninových soch z českých náměstí po pádu komunistického režimu mělo pro mnoho pamětníků důležitý symbolický význam. Jedním z těch, kteří na to vzpomínají, je bývalý kyjovský disident a pozdější poslanec Petr Kozánek. Když v roce 1980 byla na náměstí v Kyjově vztyčena socha V. I. Lenina a nedaleko stojící mariánský sloup musel být odstraněn, Petr Kozánek psal stížnosti komunistickým úřadům. Podařilo se mu prosadit, že sloup nebyl zničen, ale instalován na jiném místě. Když po roce 1989 Leninova socha náměstí zas opouštěla, byl to pro něj silný zážitek: „Jeho záda nebyla vzepřená, takže na korbě nákladního auta hýbal rukou. To bylo nádherné divadlo, a do toho hrála cimbálka.“ Mariánský sloup se brzy poté vrátil na své původní místo. 

Zcela jinak vzpomíná na odstraňování Leninovy sochy v roce 1990 Miloslav Bartoš, tehdejší starosta Ostravy-Poruby. V regionu se silnou podporou KSČ měl obavy z negativních reakcí, a tak se rozhodl nechat sochu odstranit tajně. Demontáž proběhla v tichosti dva dny před termínem, ohlášeným v novinách: „Objednal jsem jeřáb a montážníky. Zajistil jsem, aby Lenin nevisel za krk. Položili ho na valník, na břicho mu dali věnce, které tam komunisté nanosili, a odvezli ho do skladu. V záloze jsem měl policii a zdravotníky, kdyby se přece jen něco semlelo,“ vzpomíná. 

Na místě, kde socha stávala, se místní komunisté nadále scházeli a zpívali Internacionálu.