Ladislav Drahoš

* 1947

  • „[Vnuk se mě ptal:] ‚Co chceš za dárek k pětasedmdesátým narozeninám?‘ No, co bych chtěl. [Vnuk:] ‚Já ti dám vybrat: chceš se jet se mnou válet k moři, anebo pojedeme někam za dobrodružstvím?‘ No tak abych před ním trošku vypadal, řekl jsem, že za dobrodružstvím. A kam to bude? [Vnuk:] ‚Do Santiaga de Compostela, jak jsi kdysi říkal, že bys tam chtěl jet se projít.‘ Tak jsem se zhrozil, nevěděl jsem, co to obnáší jít to v pětasedmdesáti letech. [Vnuk] pro nás nakoupil spacáky. Únosné bylo jít s batohem, který [váží] pět až šest kilo – spíš pět. Zkrátím to. Jeli jsme do Portugalska, do Porta, a odtud jsme pak šli do Španělska.“ – „A kolik jste za devět nebo deset dní ušel kilometrů?“– „No my jsme to ušli za devět dní. Ten desátý den jsme to vzali durch, protože ubytovna už byla dražší a obsazená. To bylo asi deset kilometrů, ale to nemáme poznamenané. A všude, kde jsme se stavovali, to také bylo mimo [trasu]. Kluk mi říkal, že jsme za devět dní ušli 270 kilometrů.“

  • „To jsem byl na rotě. Spali jsme a najednou zkrat a narušení. To se ale nechlubím. Drahoš s pátracím psem tam honem [běžel]. Málem jsem tam zašlápnul mladého hocha ‚enderáka’, který ležel na zemi se schoulenou hlavou. A teď německy: Hände hoch – ruce vzhůru! Kluk vstal, tak jsem řekl kolegovi, který běžel se mnou, ať ho ohlídá, že to tam ještě ohledám. Pak jsem si otevřel dvířka. To šlo i bez signálu, který by ohlásil, že někdo proniknul. Pes chytil stopu… a další ‚enderák’, ale to byl vysoký chlap a měl kudlu. Budil respekt. Tak jsme přešli přes dráty a dvířka, to šlo, jak jsem vám říkal. Vedl jsem ho na rotu a to víte… hned ‚kontráši’. Tak nevím, no, byla to vlastně moje povinnost, kdyby byl průnik, tak jdu možná do basy.“

  • „Rusáci většinou obsazovali pohraničí, abychom se nerozutekli z republiky – pohraniční roty. Tak jsme se doslechli, že k nám mají také přijet. Domluvili jsme se s hospodským z vesnice, kolem které museli projet, aby nám zavolal, kdyby náhodou jeli kolem, protože nasměrovaní byli k nám. A pak jednou hospodský volal – už tam k nám jedou čtyři transportéry. My jsme byli rota o čtyřiceti klucích. Strážný zadrátoval závoru, aby byla nějaká překážka. A za chvíli tam byli. Stáli u závory, nikdo k nim nešel. Šarže se rozutekly, protože nikdo z nich nic nevěděl, všichni byli mimo. Já se jim ani nedivím. Byla tam bytovka, ve které měli rodiny a děti, tak se ani nedivím, že byli zalezlí. Nechali to na četařovi, Slovákovi, takový bezvadný a klidný kluk. Já jsem to emotivně natáhnul, šel jsem jim naproti – vylezl jejich asi četař a šel k rotě, tak jsem [k nim šel také]. On, když viděl, že se chovám emotivně, tak mě zbrzdil a šel to vyjednávat sám.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tample, 05.02.2026

    (audio)
    délka: 01:28:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odmítl jsem kluky udávat

Ladislav Drahoš, podobenka z občanky, rok 1974
Ladislav Drahoš, podobenka z občanky, rok 1974
zdroj: archiv pamětníka

Ladislav Drahoš se narodil 27. června 1947 v Pardubicích. Jeho rodiče, Rudolf a Eliška Drahošovi, měli celkem pět dětí. Po absolvování základní devítileté školy nastoupil pamětník do Synthesie, ve které se roku 1965 vyučil soustružníkem. Po prvním roce v zaměstnání narukoval k Pohraniční stráži blízko Českých Budějovic. V roce 1967 si podal přihlášku do KSČ. Ze strany vystoupil na konci sedmdesátých let. Srpnové události roku 1968 prožil jako psovod pohraniční roty. Nedobrovolně strávil na vojně šestadvacet měsíců, po nichž se navrátil do Synthesie, v níž se roku 1977 vyučil chemikem. Se svou manželkou Věrou, rozenou Bažantovou, vychovali syna Filipa a dceru Lucii. Konec totalitního režimu Ladislav Drahoš přivítal. Do důchodu odešel v roce 2007 a věnoval se své rodině a cestování. V době natáčení pro Paměť národa (2026) pobýval na chalupě v Tampli na Semilsku, ale celý svůj život spojil s Pardubicemi.