Mgr. Bc. Lenka (sestra Bernadetta) Nezbedová

„Prostě mě vezli do té fízlárny v Olomouci. Já jsem se po cestě modlila. Jak člověk čte Bibli, tak tam je řečeno, až vás přivezou k výslechu, tak se nestarejte, co budete říkat, protože Duch svatý je s vámi. V takové chvíli, když vám jde opravdu o všechno, to bylo o vyhazov ze školy po pěti letech, o další existenci, tak se vám to vybaví. Modlila jsem se, ať jsem statečná, protože já nejsem statečný člověk. Nechali mě tam hodinu sedět. Byl tam obrovský Lenin přes celou stěnu. Ještě ho dodneška vidím. Chodili tam kolem mě soudruzi. Po hodině si mě vzali do fízlárny. Pamatuji si, že tam byl veliký obraz Gustava Husáka, byly tam skříně zamčené visacím zámkem a nešťastné světlo. Okamžitě jsem si vzpomněla na tatínka. Říkám si: ‚To je konec, zase ta světla.‘ Tak výslech začal. Byla jsem poučena, že je u nás náboženská svoboda zaručená ústavou. To byla první věta. Druhá věta byla: ‚Vy chodíte do kostela?‘ ‚Ano, chodím do kostela.‘ A začaly takové řeči. Já jsem řekla, že jsem se s tím netajila. Potom ten vyšetřovatel vyvalil, že jsem vedla pionýrské tábory pro katolickou mládež. Takže jsem řekla, že to není pravda. Nelhala jsem, protože pionýrské tábory to rozhodně nebyly. Říkala jsem, že ten rok mi zemřela babička, že jsem měla těžkosti. Tak jsem prostě vykecávala, abych to zakecala. Potom vytáhl papír a četl jména těch dětí a že jsou to děti z Rudy a Hostic. Začínalo to: ‚Josef Vénos?‘ ‚Neznám.‘ ‚Jiří Šťastný?‘ ‚Neznám.‘ Samozřejmě tam všechny ty děti byly. A tehdy jsem poprvé v životě lhala, normálně vědomě, dobrovolně. Bylo to proto, abych ty druhé lidi, rodiče, nedostala do nějakého průšvihu, když jsem byla takový nepřítel socialistické vlasti.“

„Tatínek byl žákem reálného gymnázia. Potom gymnázia zakázali, zrušili a byl jako mladý kluk, jako čtyřiadvacátý ročník, poslán na totální nasazení do Německa. Pracoval v Halle v překladišti a tam ho jeden dozorce urazil, že je český pes a nemá ani právo mluvit. Táta, jak byl vychovaný k Sokolu a k pravdě, tak mu řekl, že si český pes k německému praseti ani nečuchne. Já to říkám po nářečí. Prostě se ten Němec urazil a milého tatínka udal za urážku německé rasy. Čekal ho trest smrti. Byl zavřen v koncentračním táboře. Musela bych najít, v kterém, ale je to pravda. Na to mám takovou vzpomínku. Říkal: ‚Byl jsem mladý, tak nám tam celkem dali pokoj. Byl jsem zdatný, bylo tam fyzické násilí, ale to se dalo vydržet.‘ Zapamatovala jsem si to slovo Eintopf. Oni jim tam dávali takovou polévku, kde byla červená řepa, a můj otec do smrti nemohl červenou řepu jíst. My jsme měli s maminkou červenou řepu rádi. Tatínek snědl všechno, ale asociace na shnilou červenou řepu pro něj byla utrpením. Ten německý kápo se dověděl, že otce mají zastřelit. Byl to asi člověk na pravém místě, tak to odvolal. Řekl, že se unáhlil a táta mohl dál pracovat. Blížil se konec války, byly americké nálety na překladiště v Halle. To byla chemická továrna. Otec místo toho, aby se schoval při náletu do krytu, tak se schoval do roury pod most. Přežil tam ten nálet. Říkal mi, že to byla strašná hrůza, když kolem padaly bomby. A on jako mladý kluk tam zešedivěl.“