Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bc. Lenka (sestra Bernadetta) Nezbedová (* 1962)

• narozena 16. dubna 1962 v porodnici v Šumperku

• celý život bydlí ve Štědrákově Lhotě

• dědeček Josef Turek několik měsíců vězněn v Malé pevnosti Terezín

• otec Miroslav Nezbeda prošel koncentračním táborem a na konci války byl členem partyzánského oddílu Rikitan

• otec za pokus o překročení hranic strávil dva a půl roku v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku

• kvůli víře v Boha měla špatný posudek a nedostala se na vysokoškolské studium hudebních věd

• z politických důvodů málem nedokončila Pedagogickou fakultu na Univerzitě Palackého v Olomouci

• po studiích pracovala jako učitelka v Lidové škole umění v Šumperku

• účastnila se tajných bytových seminářů, různých setkání mládeže a duchovních obnov v různých místech v republiky

• v listopadu 1989 byla jednou z organizátorek zájezdu do Říma na svatořečení Anežky České

• během sametové revoluce se stala členkou Občanského fóra v Lidové škole umění v Šumperku

• po pádu komunismu se stala členkou ženského římskokatolického sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy

• v době natáčení v roce 2024 byla dvanáctým rokem u Zdislávek sestrou představenou

Lenka Bernadetta Nezbedová je sestrou představenou římskokatolického sekulárního institutu Dílo blažené Zdislavy nazývané také Zdislávky. Kvůli své víře se nejednou dostala do konfliktu s komunistickým režimem. V druhé polovině osmdesátých let se za práci s katolickou mládeží ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti a těsně před promocí jí hrozilo vyloučení z vysoké školy. Přestože jí šlo o existenci, ani tehdy před kárnou komisí svou víru v Boha nezapřela. „Vedoucí zařval: ‚Soudružko, je jediná pravda a tu máme my.‘ Pěstí bouchl do stolu a pak mě pustili,“ vzpomíná Lenka Bernadetta Nezbedová, jejíž další cesta k zasvěcenému životu byla ještě dlouhá a trnitá a členkou charitativního spolku Zdislávek se stala až sedm let po pádu komunismu.

Dědečka věznili v Terezíně

Lenka Nezbedová se narodila 16. dubna 1962 v porodnici v Šumperku jako jediné dítě rodičům Miroslavovi a Anně Nezbedovým. Rodina tehdy bydlela ve Štědrákově Lhotě v domě původně patřící matčiným rodičům. Tato malá obec v Hanušovické vrchovině byla před druhou světovou válkou nejseverněji položenou českou vesnicí v pohraničí severozápadní Moravy obývané převážně německým obyvatelstvem. Místní za to za druhé světové války tvrdě zaplatili. Několik z nich dokonce vlastním životem, jiní skončili v nacistických kriminálech a další využili okolní horskou krajinu a ukrývali se v lesích. Několik měsíců ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín drželi i dědečka pamětnice Josefa Turka. Cosi totiž namaloval příbuznému na střechu, což se po udání místní Němkou klasifikovalo jako urážka občana německé říše.

Maminka Lenky Nezbedové zase na sklonku války málem přišla o život. Dne 6. května 1945, kdy už se všeobecně vědělo o Pražském povstání, došlo na kraji obce k přestřelce, která málem skončila obrovskou tragédií. Do Štědrákovy Lhoty tehdy v doprovodu motocyklu přijelo nákladní auto s několika německými vojáky, které střelbou napadli partyzáni. Němečtí vojáci sice utekli do blízkých Hostic, ale tam zalarmovali další vojáky a s obrněným vozidlem se vydali zpět do Štědrákovy Lhoty. Obrněné vozidlo pak zastavilo na kraji Štědrákovy Lhoty. V další cestě mu bránilo nepojízdné nákladní auto. Němci proto vypálili granát na první statek, ten ale naštěstí nezpůsobil žádné vážnější škody. Následně začali střílet do kopců, kde v otevřené krajině viděli prchat partyzány. Jedna z kulek tehdy jen těsně minula Annu Nezbedovou. Němci poté vyhrožovali vypálením vesnice a ve vedlejších Hosticích pozatýkali několik mužů. Nakonec od svého úmyslu upustili a raději ustoupili před blížícími se sovětskými jednotkami.

Otec prošel koncentračním táborem a uranovými doly na Jáchymovsku

Otec Miroslav Nezbeda se do Štědrákové Lhoty přiženil v roce 1960. Pocházel z jiné blízké české obce Dolní Studénky a za druhé světové války byl jako ročník 1924 poslán na totální nasazení do Německa. Pracoval na vlakovém překladišti u chemičky ve městě Halle, kde se pohádal s jedním Němcem a za znevažovaní německé rasy byl odsouzen k pobytu v koncentračním táboře a hrozil mu prý i trest smrti. Němec, který ho udal, se ale zalekl výše trestu a udání odvolal. Otec se tak vrátil zpět ke své práci v překladišti. V lednu 1945 spojenci podnikli na město Halle rozsáhlé nálety. „Otec místo toho, aby se schoval do krytu, tak se schoval do roury pod most. Přežil tam ten nálet. Říkal mi, že to byla strašná hrůza, když kolem padaly bomby. A on tam jako mladý kluk zešedivěl,“ vypráví Lenka Nezbedová.

Následně Miroslav Nezbeda využil zmatku a nákladním vlakem tajně odjel do Plzně a nakonec se mu podařilo dostat až do Bludova, z něhož řekou Desnou v lednovém mrazu došel až do svého domova v Dolních Studénkách. Jeho matka ho ale z obav o osud rodiny poslala pryč. Miroslav Nezbeda proto odešel za sestřenicí do Stražiska na Prostějovsku, kde se připojil k tamnímu partyzánskému oddílu Rikitan vedeném Josefem Novákem. „Dělali sabotáže vlaku. Nikdy nikoho osobně nezabil. Vyprávěl, že jednoho dne tam byla veliká šťára a on byl zahrabaný v hnoji. Ke vzduchu ho držela jen taková malá trubička. Vidle, kterými ten esesák hnůj prohraboval, se zastavily jen pár centimetrů od něho,“ dodává Lenka Nezbedová.

Po válce chtěl Miroslav Nezbeda studovat obor historie na vysoké škole. Jenže to už se psal rok 1948 a podmínkou byl vstup do komunistické strany, což odmítl. V reakci na politické procesy v 50. letech se rozhodl pro emigraci a odjezd za svým přítelem do Austrálie. Se dvěma dalšími kamarády se mu podařilo přejít hranice. Tito dva mladí muži si ale svůj úmysl rozmysleli, a tak je doprovodil zpět do republiky, kde byl zatčen a následně odsouzen na dva a půl roku v nápravně pracovních táborech u uranových dolů na Jáchymovsku. Po propuštění pracoval jako pomocný dělník v Pozemních stavbách v Šumperku. Díky své šikovnosti a přístupu k lidem se později stal referentem péče o pracující. „Táta vždycky říkal, že se na zlo musí jedině dobrem,“ dodává Lenka Nezbedová. Její otec, který zemřel v roce 1982, byl pro ni velkým životním příkladem, a to nejen pro svoje postoje, ale také pro svou nezištnou pomoc lidem ve svém okolí.

Nedostala doporučení

Lenka Nezbedová od dětství vnímala totalitní ráz komunistického režimu. Oba rodiče k němu rozhodně neměli kladný vztah a prarodiče ze Štědrákovy Lhoty během kolektivizace přišli o své polnosti, což v součtu s dalšími problémy skončilo dědečkovou sebevraždou. „Já jsem byla vychovávána jako politický člověk. Doma jsme pořád poslouchali Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu,“ vzpomíná Lenka Nezbedová, která byla také vedena k Víře v Boha a díky panu učiteli ze Štědrákovy Lhoty hrála na housle a hudba se tak stala neoddělitelnou součástí jejího života.

Toužila po vysokoškolském studiu hudebních věd, na něž se také během studia na gymnáziu v Šumperku přihlásila. Nedostala se. „V posudku jsem měla, že chodím do kostela a že mám mozek zatemněný feudální svící,“ dodává Zdenka Nezbedová, která tehdy nastoupila do cukrárny v Rudě nad Moravou, aby si „dělnickým“ povoláním vylepšila posudek. Další přihláška na Pedagogickou fakultu na Univerzitě Palackého v Olomouci byla kupodivu posouzena kladně. „Řekla jsem si, že vystuduji a naučím se to, co po mně budou chtít, ale řekla jsem si, že přitom nikdy nezradím Pána Boha.“

Nezapomenutelná pouť na Velehrad

Během vysokoškolského studia Lenka Nezbedová odmítla nabídku vstupu do Svazu socialistické mládeže i komunistické strany. Přesto, že se výborně učila, byl na ni vyvíjen tlak, aby se nějakým způsobem angažovala. S kamarádkou proto vedla oddíl jisker. Nelíbil se jí ale politický podtext této dětské organizace, a tak z místa vedoucí veřejně odstoupila.

V její domovské farnosti v Rudě nad Moravou bylo tehdy silné společenství mládeže, s čímž měl co do činění tamní farář Václav Turza. Právě díky jeho vlivu se Lenka Nezbedová rozhodla pracovat s tamními věřícími dětmi a v obci také vedla scholu – chrámový sbor. Pro děti pořádali tábory v osadě Na Horách, spadající pod obec Olšany.

Pátera Václava Turzu často v Rudě nad Moravou navštěvovaly jeho dvě sestry a jedna sestřenice, všechny tři členky Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Právě s jeho sestřenicí, řeholní sestrou Benignou Machálkovou, se Lenka Nezbedová spřátelila. Benigna často tajně pořádala různá setkání mládeže a duchovní obnovy, na něž do různých míst v republice dojížděla s dětmi i Lenka Nezbedová, která za Benignou Machálkovou jezdila i na Velehrad, kde sestry z Kongregace bydlely a kde se v tamním ústavu staraly o postižené děti. „Tam nějak začalo to moje řeholní neboli zasvěcené povolání,“ dodává Lenka Nezbedová.

Právě na Velehradu v červenci 1985 proběhla Národní pouť konaná k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Lenka Nezbedová na ni přijela se svými dvěma kamarády. „Protože jsem to tam znala, tak jsme nešli tím hlavním proudem, který byl obstavený policisty. Já jsem se vydala lesem, takže nás nelegitimovali.“ Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se podle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. „Celý kůr na velehradské bazilice byl obstoupený. Byli tam estébáci. Potom jsem vždy vzpomněla, jak zpívá Nohavica: ‚Nebeská honorace, aleluja, má totiž svoje informace, aleluja,‘ Oni tam opravdu byli na těch výšinách,“ vzpomíná pamětnice.

Na pouti bylo přítomno také mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si však proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. „Proběhla mše svatá. Když jsme vylezli ven, tak nahoře jak jsou obchody, tak tam byli vojáci s vodními děly a zbraněmi. Stáli tam v řadě ozbrojení, abychom něco neprovedli. Na střeše těch domů. Nahoře na bazilice byly vodní děla. Celé horní patro Stojanové, kde byl tehdy ústav sociální péče pro postižené děti, kde pracovaly a žily i sestry Cyrilky, tak museli postižené děti někam vyklidit, aby soudruzi estébáci, co nás měli hlídat, měli kde bydlet.“

Lidé tehdy mimo jiné hlasitým pískotem z řečnické tribuny vyhnali ministra kultury Milana Klusáka. „Bylo to takové první veřejné vzepětí katolické církve. Tam jsme zjistili, že máme nějakou sílu a že se nedáme.“

Výslech na Státní bezpečnosti a hrozba vyloučení ze školy

Národní pouti na Velehrad se účastnili také lidé z farnosti v Rudě nad Moravou, což neuniklo policejním složkám. Nastalo prověřování a Státní bezpečnost na udání zjistila, že Lenka Nezbedová vede tábory věřících dětí. Odvezli ji proto k výslechu v Olomouci, kde ji obvinili, že nelegálně vede pionýrské tábory pro katolickou mládež. „Řekla jsem, že to není pravda. Nelhala jsem, protože pionýrské tábory to rozhodně nebyly,“ vzpomíná Lenka Nezbedová, na niž vyšetřovatelé vytáhli konkrétní jména dětí. „Začínalo to: ‚Josef Vénos?‘ ‚Neznám.‘ ‚Jiří Šťastný?‘ ‚Neznám.‘ Samozřejmě tam všechny ty děti byly. A tehdy jsem poprvé v životě lhala, normálně vědomě, dobrovolně. Bylo to proto, abych ty druhé lidi, rodiče, nedostala do nějakého průšvihu, když jsem byla takový nepřítel socialistické vlasti.“

Po propuštění Lenka Nezbedová z domu odvezla všechny kompromitující materiály jako přípravy na setkání s dětmi a náboženské knihy. I poté ji Státní bezpečnost sledovala a o její činnosti informovali vysokou školu. Hned po státních zkouškách, které všechny zvládla na jedničku, byla předvolána před vysokoškolskou kárnou komisi. „Pro jednu venkovskou holku ze Štědrákovy Lhoty se sešlo 30 lidí. Byl tam děkan, proděkan a všichni ti soudruzi,“ vzpomíná Lenka Nezbedová, které se ptali, jak tráví volný čas, na návštěvy kostela a na její víru. „To byla otázka mého velkého svědomí. Proběhlo mi hlavou, že když řeknu ano, že je pět let studií pryč,“ vzpomíná a pokračuje: „Ale slíbila jsem si, že nikdy Pána Boha nezradím, když se mě budou ptát na moji víru.“ Když pak před komisí vyřkla, že je věřící, tak jí bylo vyčteno, že takto přeci nemůže vychovávat socialistickou mládež, na což odpověděla, že se chce věnovat hlavně hudbě, která je neutrální. „Vedoucí zařval: ‚Soudružko, je jen jedna pravda a tu máme my.‘ A bouchl pěstí do stolu. A pak mě pustili,“ dodává Lenka Nezbedová, která usuzuje, že šťastný konec této životní etapy způsobil její vynikající prospěch a její oblíbenost u některých kantorů.

Julek

Po ukončení studia se stala učitelkou v Lidové škole umění v Šumperku. Aby nikoho neohrozila, vyhýbala se návštěvám kostela v Rudě nad Moravou. Pohybovala se proto v komunitě věřících v Šumperku, a tak se seznámila a spřátelila s Julkem Vargou. Ten trpěl nemocí zvanou dermatomyositida, což je velmi těžká forma autoimunitní nemoci, kdy imunitní systém působí proti vlastním tkáním a pomalu ničí všechen život v těle. Julek byl inteligentní mladý muž otevřený novým myšlenkám, který konvertoval ke křesťanské víře. Přestože byl upoután na lůžko, trpěl velkými bolestmi a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo obrátil list papíru, dokázal v sobě najít obrovskou vnitřní sílu a rozhodl se pomáhat druhým. Denně se u něj scházelo mnoho lidí, on jim nikdy neodmítl pomoc a svým rozhledem a moudrostí jim dodával odvahu. „Za jeho působení bylo pokřtěno asi 30 lidí. Julek měl pro lidi vždycky čas. Mohli jste mu říct o svých osobních, milostných problémech. Dalo se s ním bavit úplně o všem.“

U Julka Vargy se také tajně konaly filozofické, teologické i politické semináře, na něž jezdily vůdčí osobnosti katolického disentu a svého času ho Státní bezpečnost vedla jako pro komunistický režim nejnebezpečnější osobu na Šumpersku.

Růženec od Jana Pavla II

Právě Julek Lenku Nezbedovou přesvědčil, aby jela do Říma na svatořečení Anežky České. Sehnal jí na to i potřebné finance. Jenže odbor školství, pod nějž spadala, jí třikrát zamítl potřebné doporučení a až osobní intervencí si ho přímo na úřadě vydobyla. Lenka Nezbedová pak společně s třemi kamarádkami vedla autobus do Říma. Vzpomíná, že v Praze už se tehdy shromažďovali východní Němci mířící přes západoněmecké velvyslanectví do svobodného světa na Západ. Než sehnali ubytování, objeli nakonec Řím osmkrát, což řidič těžce snášel. Ve Vatikánu se sešly tisíce poutníků a Lenka Nezbedová vzpomíná na úžasnou atmosféru plnou sounáležitosti. Setkala se dokonce s papežem Janem Pavlem II., který jí osobně věnoval růženec. Cestou zpět pak z rádia slyšeli, že padla Berlínská zeď - symbol rozděleného světa. O pár dní později pak brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě vyvolal události, které vedly k pádu komunistického režimu i v Československu. Lenka Nezbedová toto období prožívala v obrovské euforii a stala se také členkou Občanského fóra ve svém zaměstnání v Lidové škole umění (dnes ZUŠ Šumperk).

V Bílé Vodě

I po pádu komunismu se Lenka Nezbedová pohybovala v komunitě řeholních sester. Stále pravidelně dojížděla za Benignou Machálkovou, v té době již sestrou představenu žijící v klášteře v Bílé Vodě. Tamní klášter komunističtí funkcionáři využili k internaci řádových sester z mnoha kongregací, aby je tak odstranili z očí veřejnosti. I po pádu komunismu v Bílé Vodě přebývalo mnoho řeholních sester. „Ještě jsem tam zažila dobu, kdy tam bylo na 700 sester a chodily jak malé kačenky do kostela - jedna kongregace za druhou,“ vzpomíná Lenka Nezbedová a dodává, že většina sester byla v pokročilém věku a velká část z nich měla v paměti vyhnání ze svých domovských klášterů v roce 1950 a následnou deportaci. „Byla tam sestra Blaženka, která otvírala estébákům, když přepadli jejich klášter. Pomátla se z toho na rozumu. Takže se o ni museli starat. Chodili jsme také po Bílé Vodě honit sestru Dulcitu, aby si neublížila. Utíkala v pyžamu. Prostě takové mám vzpomínky, jak to bylo pro sestru Benignu těžké.“

V roce 1993 Benigna Machálková zemřela. „Rakev z Benignou byla na jedné straně baziliky a zbytek průvodu vycházel z druhé strany baziliky. Přišlo se s ní rozloučit ohromné množství lidí. Mnoho, mnoho, mnoho dobrého udělala.“

Zdislávkou

S příchodem demokracie se mnohé změnilo. Lidé už nemuseli skrývat víru v Boha a Lenka Nezbedová si ke své práci v základní umělecké škole přibrala i výuku náboženství. Už od šestnáctí let v ní zrála myšlenka, že svůj život zasvětí službě Bohu, přitom ale také toužila po rodině. „Třikrát jsem se hodně zamilovala, ale vždycky jsem těm klukům říkala, že nevím, jestli nemám být jeptiškou. Takže vím, co je to láska. Vím, jak to bolí. Ale pořád ve mně byly tyhle dvě věci a vždycky to nedopadlo dobře.“

Lenka Nezbedová hledala svou cestu. Nechtěla se zavřít za zdmi kláštera. Chtěla žít mezi obyčejnými lidmi. „Na jednu stranu jsem cítila, že mě pán Bůh chce pro sebe, ale nevěřila jsem, že může naplnit všechny potřeby mé lásky a navíc máma velmi chtěla, abych se provdala. Tak jsem v tom žila a docela mě to trápilo,“ vzpomíná a dodává, že si později uvědomila, že Bůh je láska a právě on je pro ni tou jedinou správnou cestou. „Spadla ze mě hrozná tíže, že jsem se začala strašně moc radovat a od té doby jsem se pořád radovala.“

Za zdmi kláštera ale přesto neskončila. Stala se členkou ženského řádu Dílo blažené Zdislavy pod řeholním jménem Bernadetta. Jde o římskokatolický sekulární institut, jehož sestry skládají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, ale zůstávají jako laičky ve světě a pracují v civilních zaměstnáních. Sestra Bernadetta se všemožně snažila pomáhat potřebným. „Přiznám se, že někdy jsem finančně úplně na dně, protože mám rozdanou celou výplatu.“

V současné době ji ale nejvíc trápí válka na Ukrajině, v níž denně umírají stovky nevinných lidí. „Starám se o tři ukrajinské rodiny. Mám děti v náboženství, mám je v mém bydlišti ve Štědrákově Lhotě. Včera u mě strávili celé odpoledne. Sehnala jsem byt, poskytla jsem jim finance, snažím se s nimi být v kontaktu, jak jen můžu. Takže toto mě strašně trápí. Trápí mě, že se vrací staré časy,“ říká na závěr Lenka Bernadetta Nezbedová, která byla v době natáčení v roce 2024 už dvanáctým rokem u Zdislávek sestrou představenou.