Dana Němcová

* 1934  

  • „Strašně důležité byly třeba Jircháře, kde byl ekumenický seminář, protože českobratrská církev evangelická byla poměrně svobodomyslnější a měla i jinou strukturu a jinou podporu nebo lépe řečeno vzbuzovala menší odpor politický, protože zlikvidovat zase všechny křesťany se asi nezdálo politicky praktické. Tenkrát profesor Hromádka zaštítil takový diskusní seminář na evangelické bohoslovecké fakultě, kde se setkávali křesťané i posléze marxisté a ten dialog byl opravdový. Jak interreligiózní, tak přesahující směrem k těm jiným, filozofickým doktrínám. Tam byla spousta opravdu zajímavých lidí od spíš zdrženlivého profesora Habáně až po takového radikála, jako byl třeba Jirka. Vznikly tu zárodky další činnosti nad různými překlady včetně překladů biblických nebo věcí, které se vydávaly v dobu příznivou, směřující k osmašedesátému, ve Vyšehradu nebo dalších tiskovinách. Tam se formovalo to, co se mohlo po této stránce urychlit a proměnit plodně v osmašedesátým roce. Krystalizace schopnosti diskutovat, schopnosti obhájit svůj názor, schopnosti připustit chybu a poslouchat toho druhého, to všechno se vlastně tvořilo tam. Samozřejmě, že to byl malý okruh, ale malý okruh s velkou radiací a potom i s určitou účinností, když byla doba příhodná.“

  • „Strach je podle mého mínění nástroj velmi operativní. Vidíme to třeba v současnosti, kdy se nás zase pokoušejí vystrašit uprchlíky. Když se lidé bojí, tak vzhlížejí k moci jako k něčemu, co je ochrání, semknou se do houfu a udělají to, co od nich ta moc očekává a chce. To je ta stádnost. Vyburcovaná nebo posílená strachem, to je strašný nebezpečí podle mého mínění.“

  • „Ono se tenkrát říkalo, že českej pes se běhá do Polska vyštěkat a polskej do Čech nažrat. My jsme tady v podstatě neměli bídu a ta bída dokáže mobilizovat masy. Tady bylo určitým způsobem obyvatelstvo korumpovaný, protože když ses choval, jak máš, tak se ti vlastně nic nedělo. Vždyť dodneška lidi nevědí, k čemu svobodu potřebujou.“

  • „Můj názor je naprosto odmítavý. Myslím si, že to byl i možná plán, jak tím, že zlikvidujeme menšiny, bude snadnější cesta k manipulaci s dalším obyvatelstvem. Že každá menšina znamená určitou komplikaci, určitou pluralitu. Ono se lépe vládne, když se zachází a manipuluje s monolitem. Po té lidské stránce není pochyb, že jako holky se mě to velice dotýkalo. Považovala jsem to zejména vůči těm civilním obyvatelům za brutální bezpráví. Musím říct, že třeba můj otec zachraňoval jednoho člověka, který byl právě nařčen jako Němec, ačkoliv nikdy nebyl vyznavač té válečné ideologie, a že mu zabránil v sebevraždě, protože i k tomu některé ukřivděné lidi, které samozřejmě taková generalizace viny postihne, to mohlo dohnat.“

  • „Mělo to význam jako deklarace určitého postoje, odhodlání, propracovaného názoru, oživení etických principů a myšlenka občanství vzkříšená z popela normalizace. Myslím si, že to bylo hodně důležité. Nedělali jsme si nikdy iluze, že by to mohlo být masové hnutí, ale chtěli jsme, aby ty věci, které Charta vyslovila, byly slyšet a byly řečeny.“

  • „Já osobně jsem ze svého mládí měla trauma z procesů z padesátých let. A když se tak široce rozmáchli proti těm hudebníkům a připravovali něco, z čeho opravdu měl být monstrproces, a pak z toho postupně ukrajovali, na poměrně nízké tresty odsoudili jenom čtyři lidi, tak jsem si říkala, my musíme něco dělat, nesmíme jim nechat volnou ruku. Protože pokud toto jim projde, dnes bude ten zásah veden tímto směrem, pak bude veden jiným směrem... Mně tehdy v těch padesátých letech ta bezmoc vadila, a protože jsem měla děti, které dorůstaly, nechtěla jsem, aby nějakým způsobem vzpomínaly na mou osobní netečnost vůči tomu, co se děje ve společnosti.“

  • „Upálení Jana Palacha byla významná událost. Já si jak jeho, tak Zajíce i těch, kteří byli utajení, a jejich rodin nesmírně vážím. Byla to skutečně oběť. Vzpomínám na Palachův pohřeb, tehdy jsme se všemi dětmi – i s Jakubem v kočárku – před Klementinem vystáli tu obrovskou frontu, abychom se mohli poklonit ostatkům Jana Palacha. Myslím, že na moje děti – až na to v kočárku – to udělalo zásadní a hluboký dojem. Pak to skončilo tím, že v devětaosmdesátém, když jsem nesla tři narcisky k soše sv. Václava, mě, mého syna i malíře Pepu Žáčka, který se do auta vnutil, aby dosvědčil, že jsme nic nedělali, zavřeli.“

  • „Já si myslím, že k tomu došlo zcela logicky potud, a proto, že jsme všichni nějak trvali na svém přesvědčení, ve vší vzájemné toleranci. Brali jsme jako obohacení postoje, které svědčily o osobní integritě a autenticitě toho, co ti lidé dělali. To nás prostě svedlo dohromady.“

  • „Taky musím říct, že lidé tady v domě byli velice solidární. Když už zvonili za dveřmi a tady byly nějaké horké tiskoviny, tak se mi podařilo je spustit v tašce o patro níž z balkonu, který byl za kuchyní a nebylo na něj z chodby vidět. Nebo když chtěli dělat prohlídku i ve sklepě, tak jsem řekla, že nemám klíč od sklepa. A oni, ať si řeknu sousedům. Na to jsem jim řekla, vy ten klíč potřebujete, tak prostě si o něj řekněte vy. Tak šli dva pánové, táhli mě s sebou a všichni sousedi jim řekli, že nemají klíč od sklepa. Mimochodem, v tom sklepě nic nebylo, ale ten princip, to jsem teda velice ocenila, že lidi s námi měli obrovskou trpělivost. Nebylo to příjemné, vidět ty pány, kteří denně stávali před dveřmi, stávali před domem... Ale musím říct, že to snášeli statečně. Musím říct, že nikdo z celého baráku nám nikdy nepřeložil křížem stéblo přes cestu. Včetně toho, když jsme tu měli větší společnost a bylo tu hlučno, tak i to nám promíjeli.“

  • „Jak vaše děti braly to, že vyrůstaly v široké komunitě?“ „Já myslím, že mým dětem to velice vyhovovalo, že to úplně setřelo generační rozdíly, protože moji kamarádi byli jejich kamarádi, jejich kamarádi byli moji kamarádi, a že jsme si to všechno docela užívali. Určitá míra veselí a velká míra soudržnosti nám skutečně pomohla překonat všechny problémy spíše s kladným než se záporným znaménkem.“

  • „Je pravda, že to byla určitá mobilizace určitého okruhu lidí. Mobilizace sebeobrany na kulturní frontě. To, že to byl vlastně jakoby krok do Charty 77, to bylo zřejmé při soudu v Karmelitské ulici, kde se chodby naplnily lidmi v takovém pro estébáky naprosto nepochopitelném složení, protože jednak tam byli ti vlasatí, džínoví, jednak tam byli takoví ti, co měli už dávno nálepku politických odpůrců, jako například doktor Kriegel se svou manželkou, a další představitelé opozice, která už se mohla považovat za opozici politickou. Ty dva tři dny, jak stání probíhalo, jsme na chodbách vedli řeči, různě zajímavé.“

  • „Musím říct, že v té době jsem já změnila svou taktiku. Při procesu s VONSem jsem si říkala, že je to bezpráví, ale že ty protokoly zůstanou a že jednou, až se to bude znovu přešetřovat, mělo by být zřejmé, o co se jednalo. Já jsem vypovídala. Vypovídala jsem dokonce pochvalně, aby věděli... Když řekli: Vy jste se scházeli u Bendů, tak jsem řekla, ano, my jsme se scházeli u Bendů. Ale my jsme se scházeli také u nás, protože to jsou byty, které leží ve středu města, byly dostupné každému. Ale trvala jsem na tom, že všechno, co jsme dělali, bylo zákonné.“

  • „Impulzem k tomu, že je potřeba nemlčet a bránit se, byly všechny možné represe. Iniciační zkušeností pro mne byl Rudolfov, kde se sešli mladí lidé, kteří chtěli poslouchat hudbu neoficiálních skupin – ty měly na akci zahrát. Skončilo to zásahem pohotovostních jednotek. Když si mě pár týdnů nebo měsíc nato pozvali na pořádkovou komisi v Rudolfově, vypadlo to z nich: udělali z toho politikum, stejně jako udělali politikum z Charty. Pravili: ,Nevyprávějte nám, že to je spontánní zájem o nějakou hudbu, když dáte dohromady mladé lidi od Košic po Cheb. Vy jste tajná organizace.‘ A už to frčelo. Pak nás na každém privátním koncertě (veřejná scéna totiž byla pro Plastic People, DG 307 nebo další skupiny uzavřená) přinejmenším perlustrovali. Takže viděli, že jsou to pořád stejní lidé a že se jim tam míchají opravdoví ,androši‘ a mladí dělníci s intelektuály (psychiatry, psychology, filozofy a tak dále), což pro ně bylo varovným znamením, že tu je jakési hnutí odporu, které je potřeba lámat.“

  • „Jak to vlastně bylo se vznikem Charty 77? Je to přímá návaznost na proces s Plastiky, nebo jak na to vzpomínáte?“ „V podstatě ano. V době, kdy tak lidi mezi sebou diskutovali a uvědomovali si, že vlastně proces, který je proti nim veden, je proces vykonstruovaný na základě politické potřeby, politické poptávky zlikvidovat toto hnízdo, tak zazněla jako motiv myšlenka zákonnosti. S tím, že v podstatě v té době vstoupily u nás v platnost pakty o dodržování lidských a ekonomických práv, tak se to nějak propojilo. Lidé, kteří víc politicky uvažovali, zkonstruovali nosnou myšlenku Charty, na které jsme se potom dohodli všichni: že jako občané cítíme odpovědnost za to, co se v této zemi děje, a že její nezákonnosti budeme monitorovat a budeme o nich informovat veřejnost, ať už českou nebo světovou.“

  • „Moje děti budou v této společnosti žít, moje děti jsou součást této společnosti. Já chci před svými dětmi žít pravdivě, my jsme nikdy dětem nelhali, děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat, a my jsme nic neskrývali s nimi. Moje děti byly moji nejlepší partneři, já jsem to opravdu dělala pro ty děti, aby se za mě nemusely stydět, aby eventuelně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát.“

  • Celé nahrávky
  • 16

    Praha , 19.10.2015

    (audio)
    délka: 02:58:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 17

    Praha, 16.04.2018

    (audio)
    délka: 01:18:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 18

    Praha, 11.09.2013

    (audio)
    délka: 02:06:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 19

    Praha, 26.07.2019

    (audio)
    délka: 01:33:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 20

    Praha, 17.11.2013

    (audio)
    délka: 46:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtěla jsem, aby mi děti jednou řekly: Mami, proč jste si to všechno nechali líbit?

Maturitní foto 1952
Maturitní foto 1952
zdroj: archiv pamětnice

Dana Němcová se narodila jako Valtrová 14. ledna 1934 v severočeském Mostě. V roce 1953 začala v Praze studovat psychologii na Univerzitě Karlově, kde poznala pozdějšího psychologa, filozofa a významného katolického intelektuála Jiřího Němce. Vzali se 2. července 1955, měli spolu sedm dětí. Po krátkém období relativní svobody v druhé půli šedesátých let okupovaly Československo armády Varšavské smlouvy. Němcovi ještě v létě 1968 naložili své potomky do kamarádčina trabantu a odjeli do Rakouska, aby počkali, jak se situace vyvine, zda dojde k zatýkání „socialismu nepřátelských elementů“. Nedošlo - a oni se záhy vrátili domů. Začala normalizace. Manželé Němcovi se počátkem sedmdesátých let sblížili s undergroundovou komunitou. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru. Když začal komunistický aparát kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové hudebníky a když s nimi v roce 1976 uspořádal soudní proces, byli to mezi jinými právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z podpory PPU se poté fakticky zrodila Charta 77, kterou Dana a Jiří Němcovi jako jedni z iniciátorů podepsali mezi prvními. Mělo to okamžité důsledky. K prvnímu výslechu na Ruzyň si StB Danu Němcovou předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následoval vyhazov z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od  roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 zakládala Dana Němcová spolu s některými dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla paní Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě; v říjnu ji podmíněně odsoudili za podvracení republiky a roku 1980 byl na několik měsíců uvězněn Jiří Němec, který o několik let později odešel do exilu. V lednu 1989, na začátku tzv. Palachova týdne, byla Dana Němcová zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava. Po listopadu se nejdřív nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, poté vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky. Roku 1990 dostala cenu mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, o osm let později jí byla udělena prezidentská medaile Za zásluhy a roku 2000 rakouská Středoevropská cena. Roku 2013 se pak Dana Němcová stala držitelkou Ceny Paměti národa