Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Němcová (* 1934  )

Nechtěla jsem, aby mi děti jednou řekly: Mami, proč jste si to všechno nechali líbit?

  • narodila se 14. ledna 1934 v Mostě

  • studium psychologie na FF UK

  • vdala se za filozofa, psychologa a významného katolického intelektuála Jiřího Němce

  • manželé Němcovi podporovali opoziční aktivity, sblížili se s českou undergroundovou scénou

  • stála u zrodu Charty 77 v roce 1977, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných o rok později

  • kvůli svým aktivitám opakovaně vyšetřována, podrobována výslechům a domovním prohlídkám, v roce 1979 strávila půl roku ve vazbě

  • v roce 1989 jednou z mluvčích Charty 77

  • na počátku 90. let poslankyní federálního parlamentu

  • nositelka četných vyznamenání, např. 1990 - cena mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, 1998 - prezidentská medaile Za zásluhy, 2000 - rakouská Středoevropská cena

  • roku 2013 se stala laureátkou Ceny Paměti národa

Poslouchat a vidět Danu Němcovou je zážitek. Milá, laskavá, elegantní a vlídná dáma mě přijala ve svém pokoji plném knih, obrazů, artefaktů, fotografií, drobností a „pamětin“ v bytě v Ječné ulici. V „Jéčku“, jak se bytu Němcových říkalo, se odehrála řada přednášek, setkání, akcí i mejdanů. Legendární byt byl spřízněným příchozím otevřený stejně jako jeho obyvatelé a především hostitelka Dana Němcová – bez ní by český underground a disent nebyl takový, jaký byl. Je pěkné, že i po letech byt v Ječné jako místo setkávání funguje dál – na odchodu jsem se ve dveřích míjela s Pavlem Zajíčkem…

Paní Dana Němcová, rozená Valtrová, se narodila 14. ledna 1934 v Mostě do české rodiny. Otec byl učitel tělem i duší, maminka, válečný sirotek, se starala o jedinou dceru, k níž silně přilnula. Oba rodiče byli poctiví, pracovití a čestní lidé, skuteční prvorepublikoví masarykovci. Rané zážitky paní Němcové se pojí s úmrtím prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a událostmi, které předznamenávaly blížící se válku. „Otec nastoupil jako velitel malé obranné jednotky na hranicích, ještě si vzpomínám, jak jsme vojákům s maminkou nesly plný košík napečených koláčů.“ Po záboru Sudet a jejich připojení k Říši se Valtrovi, tak jako mnoho českých rodin, rozhodli pro odchod do vnitrozemí – nějakou dobu strávili u příbuzných, pak na Kladně, nakonec otec získal místo školského tajemníka v Náchodě s bytem v Novém Městě nad Metují. „S Novým Městem nad Metují spojuji šťastná léta svého dětství. Nádherná příroda, třešňovka, blízkost přírody… V době poplachu při leteckých útocích jsme se neschovávali do podzemí, ale šli jsme do lesa…“

Kdo je Bůh a kdo je člověk

Hned po osvobození republiky se rodina vrátila zpět do Chomutova. „Tatínek byl povolán a pověřen obnovením českého školství v Sudetech. Takže jsme se vrátili po šesti letech zpět.“ Návrat nebyl veselý, v Sudetech dobíhala nejzběsilejší etapa divokého odsunu Němců pod vedením samozvaných „hrdinů“ z řad revolučních gard: „Zažila jsem řádění revolučních gard i divoký odsun Němců. Z jejich oken visela bílá prostěradla znamenající, že jdou do odsunu. Následkem odsunu německých obyvatel pak některé méně lukrativní majetky a statky postupně chátraly a rozpadaly se. Tehdy byly Krušné hory opravdu krušné.“ Po maturitě na gymnáziu se Dana Němcová hlásila na filozofickou fakultu do Prahy, ale kvůli kvótě omezující počet studentů z jednotlivých regionů ji nevzali. Přijala místo učitelky 2. třídy na základní škole v Jirkově: „O učitelství jsem nevěděla nic, snad jen něco o Komenském. Pojala jsem tedy výuku jako skutečnou školu hrou. Když bylo hezky, chodili jsme ven do přírody, jindy jsme stříleli na terč a trefená čísla jsme pak sčítali, násobili…“

V podstatě náhodou se od známého dozvěděla o možnosti studovat psychologii: „Potkala jsem při stopování mladíka, který studoval psychologii a bydlel u pana profesora Příhody, který na katedře psychologie vyučoval. Podala jsem si přihlášku ke studiu, brali deset lidí a mezi nimi jsem byla i já.“ Hlavním mottem Dany Němcové při studiu psychologie bylo „Chci víc vědět, kdo je Bůh, ale chci taky vědět, kdo je člověk.“ Vystudovala dva obory, dětskou a klinickou psychologii, během studia se vdala a při promoci už čekala svou třetí dceru. „Studium jsem zvládla, aniž bych si odložila jedinou zkoušku, ale přesto jsem velice zklamala pana profesora Stavěla. U promoce mi řekl, že mi sice gratuluje, ale že si myslel, že využiju svých schopností lépe, než jenom jako matka.“ Roli sedminásobné matky by paní Němcová neměnila: „Děti byly nádherné. Sice mě osmnáctkrát za noc vzbudily, ale nevyměnila bych mateřství za nic na světě.“

Ani blbec, ani komunista

Během studentských let se Dana Němcová seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Němcem, který na katedru psychologie přestoupil z lékařské fakulty. Před jeho přestupem se na Němce přeptala spolužačky z gymnázia, která jí sdělila, že „ten Němec je blbec a komunista, a já jsem to hned rozhlásila u nás v ročníku. Později jsem Jiřího potkala na nějaké výstavě u Hybernů, dali jsme se do řeči a nezdál se mi tak špatný. Ptala jsem se znovu té spolužačky a ta mi řekla: ,Ne, to je ten druhý, ten komunista zůstal u nás na medicíně.‘ Jiřímu jsem se omlouvala, jaké jsem mu udělala renomé, a on na to: ,Blbec, to bych snad i připustil, ale komunista nikdy.‘“ Jiří Němec (1932–2001), již za studií křesťanský katolický aktivista, který pocházel z významné pražské intelektuální rodiny, spřízněné mj. s nakladatelem Fr. Borovým nebo Otokarem Fischerem, se v roce 1955 stal manželem Dany Němcové a během 11 let i otcem jejich sedmi dětí. Jiří Němec byl jakýsi „spiritus agens“ a hybatel soudobého křesťanského intelektuálního prostředí – překládal i inicioval překlady spisů především katolických myslitelů (např. Pierre Teilhard de Chardin), stál u zrodu iniciativ Dílo koncilové obnovy i filosoficko-teologického ekumenického semináře v Jirchářích, patřil k redakčnímu okruhu literárně-kritického časopisu Tvář, sám přednášel a stýkal se s řadou intelektuálů doma i v zahraničí. Manžele Němcovy kromě lásky a rodiny pojila profese, víra, společní přátelé i zájem o obec a „obecné dobré“.   

Podstatné místo v životě Dany Němcové má víra. Rodiče Valtrovi vystoupili z katolické církve, která byla ve většinově německém prostředí Sudet spojována spíše s materiálními než duchovními statky, a přihlásili se v souladu se svým postojem k nově vzniklé Československé republice k církvi československé husitské. V prostředí této „moderní“ církve chybělo paní Němcové to, „že vše, co se odehrává v liturgii, je jen na památku, není to opravdové“. Účastnila se přednášek a seminářů pořádaných teology, po maturitě a nepřijetí na filozofickou fakultu zvažovala nabídku církve husitské, která jí měla umožnit studium na husitské teologické fakultě, ale nebyla si jistá, že se chce stát farářkou na celý život. Nakonec si našla i díky manželovi a přátelům cestu ke katolické víře, k níž konvertovala v roce 1955. „Mým kmotrem se stal vynikající člověk, pan profesor Josef Vašica.“   

Uvolněnější a nadějné období 60. let až do konce pražského jara 1968 přineslo Němcovým spoustu práce. „Naším heslem bylo ,Hora ruit, respice finem, Hodiny běží, pamatuj na konec,‘ (nápis na slunečních hodinách na radnici v Novém Městě nad Metují), protože nikdo nevěděl, jak dlouho doba nadějí bude trvat. Sovětský svaz byl už tehdy to, co je dodnes – velký medvěd.“ Po okupaci v srpnu 68 se podařilo část započatých věcí uskutečnit, později už ne. Kvůli rozdělané práci se také Němcovi vrátili z několikatýdenní emigrace do Rakouska, kam odjeli bezprostředně po invazi cizích armád. Především Jiří Němec byl přesvědčen, že má v Čechách nedokončenou práci; i když si mohl vybírat z řady nabídek ze zahraničních univerzit, všechny odmítl. „Sice jsme si říkali, že nechceme vychovávat děti mezi lidmi, kteří se zase pokoří, ale Jiří tvrdil, že je potřeba dokončit knihy, které pomohou lidem rezistovat. Takže jsme sbalili děti, naložili tiskárnu, kterou jsme dostali darem, a v listopadu 68 jsme se vrátili do Prahy.

Nezasviněný cesty

S normalizací nastoupila doba morální devastace a totální rezignace. Posledním vztyčeným prstem byla smrt a pohřeb Jana Palacha, kdy se podle Dany Němcové „národ zatřásl, ale pak se zase otřepal. Pak už to byla naprostá demoralizace, pak už nám nezbylo než spojit se s těmi, kteří měli odvahu zůstat sami sebou, nezopičili se. Takže jsme přepadli k těm androšům.“ Němcovi se snažili hledat „cesty, který nebyly zasviněný“. Kruh intelektuálů kolem Jiřího Němce nikde oficiálně působit nemohl, začali se tedy scházet v soukromí a postupně organizovat bytové semináře, které měly umožnit především mladým lidem, aby se seznámili i s jinými názory než těmi, které propagovala oficiální komunistická ideologie. Semináře navštěvovali i zahraniční hosté (např. Jeff Helmer a další) a jedním z míst setkávání byl i byt Němcových. Setkání neměla vždy jen intelektuální náplň, zvláště po spojení s vlasatými máničkami z undergroundu. K setkání intelektuálního disentu a undergroundu došlo díky seznámení Němcových s manželi Jirousovými prostřednictvím Bohuslava Reynka: „Pan Reynek chtěl, aby se Jiří seznámil s Věrou, básnířkou a kunsthistoričkou, pak jsme se seznámili i s Martinem, zvaným Magorem. Věra pak představovala ty intelektuální tendence a Magor svobodu.“ Nejvýznamnější osobnost českého undergroundu, historik umění a básník Ivan Martin Jirous, později ideový vůdce a manažer hudební skupiny Plastic People of the Universe, je další velmi důležitou osobou v životě Dany Němcové – byla mimo jiné adresátkou dopisů z Jirousova prvního věznění v letech 1973–1974. Magorovu osobnost, jíž vnitřní svoboda byla nade vše, vystihuje charakteristika profesora Patočky, který podle slov Dany Němcové po svém prvním setkání s Jirousem řekl: „Pan Jirous je velmi jemný člověk, ale dává to komplikovaným způsobem najevo.“

Paní Němcová vysvětluje pro někoho těžko pochopitelné spojení křesťanských intelektuálů s nepoměrně divokými máničkami tím, že „byli na jedné lodi a bylo jedno, jak kdo vypadá, hledali jsme věci, které nás spojují, a ne rozdělují. Lidi se dali dohromady, protože věděli, co je bezpráví a co svoboda, co je dobro a co zlo.“ Společně pak jezdili na koncerty, svatby, různá setkání, často se vídali i v bytě v Ječné, který podle vzpomínek mnoha osobností českého undergroundu byl důležitým záchytným bodem. Svatopluk Karásek vzpomíná v knize rozhovorů Víno tvé výborné: „Kdokoli šel kolem, zastavil se u Němců v Ječné, i my mimopražští jsme se v Jéčku stavovali. Sedávalo se v kuchyni, kde Dana vařila. Škrabali jsme brambory a Dana nám sdělovala, co je nového, kdo je na tom špatně, kam by se mělo zajet a koho navštívit. Pošeptala nám, kde bude příští koncert Plastiků… Její obědy byly nafukovací, mohly být pro sedm, ale i pro dvaadvacet lidí.“ Zásadním momentem spojení zdánlivě nesourodých skupin disentu byl pak proces se členy skupiny Plastic People v roce 1976, které nakonec vyústilo v prohlášení Charty 77 v lednu 1977. „Tehdy už vůbec nešlo o hudbu, ale o to, že bolševik vyjel po zárodcích svobody, po vlasatcích a muzikantech. To byl pro mě důvod, proč se za ně postavit.“ Tento důvod platil i pro jiné veřejně známé a komunisty umlčené osobnosti, např. profesora Patočku, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta.

Trošičku zavřená

Podpis Němcových pod prohlášením Charty 77 odstartoval ještě větší vlnu represálií ze strany režimu. Výslechy, domovní prohlídky, sledovačky, vyhazov z práce a vůbec otravná buzerace byly víc než časté. Přesto si paní Němcová vybavuje z té doby spíš solidaritu, vzájemnou pomoc a souručenství těch, kteří na tom byli podobně. Dana Němcová se vůbec na věci dívá optimisticky a z jejich lepší stránky – o svém zatčení a několikatýdenní vazbě v roce 1979 v souvislosti s aktivitami Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), u jehož zrodu stála, mluví jako o dobré zkušenosti: „Vazba byla ohromný poznatek, byla jsem vlastně ráda, že jsem trošičku zavřená. Když člověk pracuje pro nespravedlivě vězněné, je vlastní zkušenost důležitá.“ I když byl ve stejnou dobu ve vazbě i Jiří Němec, „o děti jsem se nebála. Věděla jsem, že je o ně dobře postaráno, že jsou naši přátelé solidární.“

Na to, že jí komunisté zabránili vykonávat práci v oboru psychologie, kterou vystudovala, a později se živila jako domovnice nebo uklízečka, si paní Němcová nestěžuje: „S lidmi člověk může pracovat i bezplatně, a to se mi dařilo.“ Mnohem hůř snášel tlak režimu a znemožnění smysluplné práce Jiří Němec – jako šedá eminence a koordinátor dění kolem Charty 77 a zároveň velice jemný člověk byl vystaven velkému psychickému nátlaku. I pod vlivem tzv. Akce Asanace, která vyhnala do emigrace řadu lidí (S. Karáska, V. Třešňáka, J. Tomina a další), odešel Jiří Němec v roce 1983 do Vídně. „Jiří chtěl ve Vídni podpořit vydávání spisů profesora Patočky. Chtěl, abychom šli spolu, ale tehdy jsem já měla tady rozdělané věci.“ Rozdělanou věcí byla především činnost ve VONS a v Chartě 77, jejíž mluvčí se v roce 1989 paní Dana Němcová stala. „Mými spolumluvčími byli Saša Vondra a Tomáš Hradílek. Společně s maďarskými disidenty jsme v létě vydali prohlášení, kde se psalo: ,Dny komunismu jsou sečteny.‘ Tehdy mne ani nenapadlo, že k tak blízkému datu.“ Kvůli přijetí funkce mluvčí Charty 77 byla Dana Němcová v lednu 1989 znovu zatčena během tzv. Palachova týdne, kdy šla položit květiny k pomníku sv. Václava.

Po listopadu 1989 působila Dana Němcová jako poslankyně Federálního shromáždění, ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, je jednou ze zakladatelek Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru, uprchlíkům a migrantům věnovala 15 let svého života. Za jednu z nejpodstatnějších věcí nejen v dnešní v době považuje paní Němcová pozitivní myšlení, naopak jí schází víc respektu pro neziskový sektor. Vysoko si cení lidské svobody: „Lidé by měli mít možnost vzdělávat se, přemýšlet a nenechat sebou manipulovat.“ Svým životem pak sama dokazuje, že nenechat sebou manipulovat a neuhnout lze i za mnohem složitějších okolností, než jsou ty, v nichž žije naše generace.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV