Jaroslav Najman

„[Antonín Čelechovský] to byl výborný organizátor. Ještě než jsme měli první členskou výstavu, zařídil celý autobus, že jsme jeli do Německa do drážďanské galerie a cestou jsme ještě vzali manufakturu míšeňského porcelánu. To zařídil Čelechovský. Pomohli jsme mu naplnit autobus, do třiceti míst. Nepamatuji si, jestli to byli divadelníci nebo fotografové. To nevím. Ale první jeho počin bylo tohleto, což bylo úžasné plus. Druhé úžasné plus – měli jsme členskou výstavu. Za něj jsme mohli prezentovat věci, vybíraly se věci, které jsme malovali z domova. On prohlídl, jestli je to dobrý, nebo není, a vybral kolekci asi od dvaadvaceti autorů. A tuhle členskou výstavu, když skončila…“ – „Kde jste ji měli?“ – „To bylo Na Karmeli, jak měl Standa Kovářů lidovou školu umění. On pak tuhle členskou výstavu, aniž nám něco řekl, to jsme se dozvěděli potom, on ji odvezl do Lidic. Skončilo to v Lidicích a naše výstava se dostala i do Žitavy, tak jsme se dostali poprvé do zahraničí touto první členskou výstavou dvaceti lidí, kteří jsme se scházeli.“

„Babička bydlela v Husově, dříve to byla Klaudiánova, tak do sousedního baráku střechou propadla bomba, která ale nevybuchla, byla naplněná pískem. Celý starý hřbitov byl rozbombardovaný, tam to bylo hrozný.“ – „Vy jste viděl následky bombardování?“ – „Ano, protože babička bydlela o ulici výš, než byl starý hřbitov, a za babičkou jsme chodili.“ – „Jak ten hřbitov vypadal?“ – „Bylo to hrozný. Byly tam díry, hroby vyházený, tenkrát se pohřbívalo jenom do rakve, to ještě snad nebyly urny. Bylo to tam hrozné na tom hřbitově.“