prof. MUDr., DrSc. Zdeněk Mraček

* 1930  

  • „Pro naši rodinu to bylo napínavé. Civilní rodiny se z Užhorodu stěhovaly rychle. Ale protože byla zrovna mobilizace, otec byl jako důstojník převelen na Moravu. A my jsme s matkou zůstali v bytě sami, měli jsme všechno sbaleno do beden a čekali jsme. Otec říkal: ‚Já se o vás postarám.‘ Ale stále jsme o něm nevěděli. Bylo to napínavé, už jsme v Užhorodu zůstali skoro sami, již se začali objevovat různí vandráci, kteří chodili vykrádat opuštěné byty. Když už jsme slyšeli, že se Maďaři chystají překročit hranice do Čopu, což bylo pár kilometrů, tak pro nás otec konečně zařídil velké vojenské nákladní auto, které naložilo náš nábytek a bedny a odvezlo je. Já s matkou jsem pak jel s jedním majorem a jedním plukovníkem osobním autem z Užhorodu na Slovensko.“

  • „Když jsme vlezli do toho sklepa, naši si sedli na nějakou lavici a já byl zvědavý patnáctiletý kluk, tak jsem se šel kouknout ze sklepního okénka, jak vypadá u Němců na zahradě. Byly tam kopřivy, nic pozoruhodného. Pozoruhodné ale bylo, že otec říkal: ‚Nečum do toho okýnka, něco sem spadne a vyrazí ti to oči.‘ Naštěstí jsem poslechl. Udělal jsem dva kroky pryč od okýnka. A v tu vteřinu spadla puma asi pět metrů před okýnko a vybuchla.“

  • „Další bojový zážitek. Na okresním úřadě honili po kancelářích fanatického německého střelce, chytili ho až v podkroví. Střílel po lidech, viděl jsem tam prostřelený psací stroj, jednotlivá písmenka se válela po stole a po zemi. Z okna okresního úřadu jsem měl příležitost pozorovat jednoho (amerického) vojáčka. V prostoru dnešního kruhového objezdu před Mrakodrapem seděl (na džípu) a z několika domů na dnešní Americké třídě, tenkrát se jmenovala třída velkoněmeckého Vítězství – velké V, střílelo několik fanatických Němců z oken. Pozoroval jsem scénu škvírou v okně a říkal si: ,Chlapče, co tu tak sedíš?‘ Při střelbě seděl frajersky a jenom koukal. ,Schovej se trošku, vždyť nějakou dostaneš!‘ Bylo vidět, že (Američané) jsou ostřílení bojovníci z války, takováto střelba je nijak neznervózněla. Jen koukal, pak vzal svůj kulomet, namířil ho na okna a spustil. Byl klid.“

  • „Pětadvacátého února byla generální stávka. Já jako starosta třídy jsem šel do sborovny oznámit profesorskému sboru: ‚My nestávkujeme. My chceme vyučování.‘ Ve sborovně zavládlo zděšení. Samozřejmě kantoři věděli, o co jde, a teď viděli fantastu bláznivého, mladého kluka, který jim jde říct, že se staví proti režimu, který právě nastupoval. Zůstali jsme ve třídě, jen jedna blbá holka byla ráda, že nemusí být ve škole, a šla domů k mamince.“

  • „Pozoroval jsem z okna naše ženy, které s buchtami a koláči vítaly Američany na tancích a náklaďácích. Ale chlapci si od nich nic nevzali. Sami rozdávali žvýkačky, čokoládičky, cigarety, ale odmítli nabídku. Tehdy jsem si uvědomil, že vojáci nejsou ještě dobře orientovaní. Šli Evropou, Německem – přes nepřátelské území, Sudety byly také nepřátelské území. Plzeň byla v té době na hranici Velkoněmecké říše, Chotíkov, Litice už patřily do Německa. Takže vojáci v tu chvíli těžko vnímali, že už přišli do spřátelené země se spřáteleným obyvatelstvem. Byly to otázky několikaminutových změn, když postupovali. Asi měli od velitelství nařízeno pro jistotu od obyvatelstva nic nebrat, aby jim někdo nedal něco závadného.“

  • „Naše třída na gymnáziu byla zvyklá, že při státních svátcích a mimořádných událostech jsme chodili položit kytici k Masarykovu pomníku, kterému se říkalo pomník Národního osvobození. Také když byla tryzna za zesnulého prezidenta Beneše, koupili jsme v květinářství pod divadlem smuteční věnec se stuhami a šli jsme ho položit k pomníku. Bylo 8. září odpoledne. U pomníku ale stáli policajti a řekli, že je zakázáno tam cokoli dávat. Do té doby nesl věnec na rameni spolužák Ota Rösch. On byl trochu provokatér a prudina, chtěl se s policajty dohadovat. Tak jsem mu věnec vzal a řekl jsem: ‚Teď je jen otázka, kam ten věnec dáme, když ho nesmíme položit sem.‘ Uvědomili jsme si, že máme v gymnáziu pamětní desku lidí, kteří zahynuli za protektorátu německou perzekuční aktivitou. Co nyní s věncem? Půjdeme do školy a dáme věnec tam. Ale po cestě s věncem ke gymnáziu jsme byli přepadeni komunistickou hordou a policajty. Naložili nás do antonu, zatkli a odvezli na nábřeží do budovy, které se říkalo Gestapo.“

  • „Kdykoli jsme s dětmi šli lesem a viděli posed, tak jsme na něj lezli a koukali. Byla to taková atrakce. Jednou jsme s dětmi byli někde v oblasti Šumavy a děti říkají: ‚Hele, posed! Půjdeme tam a vylezeme na něj.‘ Já jsem povídal: ‚Děti, to nemůžeme, to není posed, z kterého se kouká na zvířátka a střílí se zvířátka, z těch posedů se střílí lidi.‘“

  • „Na stavbu za mnou přišli politruci a měli v ruce závodní časopis Moravostavu. V něm bylo napsáno, že vojín Mraček byl za měsíc říjen nebo září vyhodnocen jako nejlepší kopáč Moravostavu. Proto přišli s nabídkou, že bych mohl jít do civilu. Ale pustí mne z vojny, jen když podepíši na dalších pět let pracovní závazek na stavbu. To byl jejich obvyklý postup. Já jsem byl napružený, a tak jsem řekl, že nic nepodepíšu, že chci pokračovat ve studiu medicíny. A když mne nepustí, je mi to jedno, budu u PTP třeba do smrti. Ale oni to jen tak zkoušeli, už bylo dáno rozkazem, že budu propuštěn. Oznámili mi, že mne propustí, i když to nepodepíši.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 17.02.2011

    (audio)
    délka: 09:44:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 14.11.2013

    (audio)
    délka: 02:46:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vaší demokracii věrni zůstaneme

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětníka

Prof. MUDr. Zdeněk Mraček se narodil 6. ledna 1930 v Plzni, dětství ale prožil na Podkarpatské Rusi, kde jeho otec sloužil jako důstojník československé armády. Z Užhorodu musela rodina utéct v listopadu 1938, kdy jižní část Podkarpatské Rusi obsadilo Maďarsko. V Plzni Zdeněk Mraček dokončil měšťanskou školu a vystudoval klasické gymnázium. Když byl v maturitním ročníku, zemřel v září 1948 bývalý prezident Edvard Beneš. Studenti gymnázia mu chtěli vzdát úctu položením smutečního věnce u pomníku T. G. Masaryka v Plzni. Tento akt byl ale posouzen jako protikomunistický protest a v kladení věnce jim zabránila SNB. Následně došlo k potyčce se skupinou komunistů a studenti byli zatčeni a uvězněni. Po 14 dnech byl pamětník propuštěn a jeho trestní stíhání bylo zastaveno, byl však vyloučen ze všech škol v republice. V roce 1948 byl také jeho otec vyhozen z armády. Následující rok pracoval Zdeněk Mraček jako nádeník ve sladovně Plzeňského Prazdroje. Nakonec mu bylo umožněno složit v květnu 1949 maturitu a byl přijat ke studiu lékařské fakulty v Plzni. Rodina byla v této době vystěhována z bytu v Plzni, bydleli v Holýšově. Přestože studenti vysokých škol dostávali odklad na vojenskou službu, Zdeněk Mraček byl nečekaně povolán 1. října 1951 k Pomocným technickým praporům. Sloužil u 53. PTP v Libavé a na Rajhradě. Po propuštění v listopadu 1953 pokračoval ve studiu medicíny. Absolvoval v roce 1957 a nastoupil na začínající neurochirurgický ordinariát chirurgické kliniky v Plzni, kde s výjimkou let 1964-1966, kdy pracoval v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, působil až do odchodu do penze. Neurochirurgické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni je jeho „dítětem“. Kromě toho přednášel na Lékařské fakultě UK v Plzni a věnoval se vědecké činnosti. Prof. Mraček patří v oboru neurochirurgie k mezinárodně uznávaným odborníkům. Kvůli jeho kritickému postoji ke komunistickému režimu byl ale jeho kariérní i akademický postup zastaven, až po roce 1989 byl jmenován docentem a poté profesorem. V roce 1990 byl zvolen primátorem města Plzně, v této funkci působil až do roku 1994. Do roku 1995 vedl Neurochirurgické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni a do roku 2003 přednášel na lékařské fakultě. Od roku 2003 je v penzi. Prof. Mraček je významnou společenskou osobností Plzně, v roce 2008 mu bylo uděleno čestné občanství města Plzně a roku 2010 byl zapsán do Dvorany slávy Plzeňského kraje.