„Šly jsme podél nábřeží a já vím, že jsme byly úplně nadšený, jak ten dav prostě sílí a sílí. Takže my jsme s Norou, s tou nejmladší, jsme pochodovaly dál až na tu Národní. A najednou se tam objevily ty červený barety a začala houstnout atmosféra a najednou byl slyšet křik. Noře bylo tenkrát asi dvanáct, ona se rozbrečela a říkala, že se bojí. A šly jsme domů a já jsem věděla, že ještě v tom davu je moje nejstarší dcera, ta byla tenkrát na pedagogické. A teď jsem slyšela v rádiu, že se tam mlátí, a já jsem se šíleně bála, co s ní je. A vlastně za chvilku přišla nejstarší dcera ještě s dalšími spolužáky z tý pedagogický a říkali, že jen taktak unikli, že je tam začali mlátit.“
„Jsem se narodila na maďarské hranici, protože to byl konec války, ale Záhřeb, kde rodiče působili, ještě nebyl osvobozený. Takže oni čekali pár týdnů, až bude osvobozený ten Záhřeb, aby přijeli domů za babičkou, která hlídala ty tři další, starší sourozence. Oni se viděli po dlouhé době, ve válce se prostě neviděli, a po dlouhé době přijeli a samozřejmě moji sourozenci je nepoznali, protože si je nepamatovali. A mě strčili do pokoje a babičce vůbec neřekli, že mají taky ještě čtvrté dítě. Takže babička byla rozčílená, protože měla co dělat s těma třema během války. A pak se musela smířit s tím a pak v dospělosti vždycky si na to vzpomněla a omlouvala se mi.“
„Pro tu babičku to muselo být docela těžký. Po tom roce nebo dvou, nevím přesně, babička, se jí podařilo získat byt naproti. Takže jsme se odstěhovali a měli jsme pak třípokojový byt se zahradou. Protože rodiče nemohli posílat žádné peníze, to bylo jakoby složitý. A my jsme žili vlastně z penze babičky. A babička občas prodala něco, já nevím, že jsme měli třeba stříbrný svícny nebo něco takovýho, že občas něco prodala. A jinak jsme žili strašně skromně, protože z její penze pět lidí, to bylo těžký, ale jinak my jako malí jsme se měli celkem dobře.“
Rajna Milunič Sopková se narodila 8. dubna 1945 ve městě Sombor v bývalé Jugoslávii. Vyrůstala v Opatiji na území dnešního Chorvatska. Oba její rodiče pracovali jako lékaři, pocházeli ze Záhřebu a za války působili v odboji. Za tuto práci dostali dvouleté stipendium v USA, zpátky se vrátili v roce 1948, kvůli nesouhlasu s Josipem Titem se ale rozhodli usídlit v Praze. V roce 1956 obdrželi povolení, aby Rajna a její sourozenci mohli přijet za rodiči. V Praze pamětnice vystudovala gymnázium a knižní grafiku na UMPRUM, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem a sochařem Jiřím Sopkem. S dcerou se v listopadu 1989 účastnila průvodu na Národní třídě. Více než padesát let se znala s Václavem Havlem a jeho rodinou. V roce 2021 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
