Rajna Milunič Sopková

* 1945

  • „To si pamatuju, že já jsem během svýho života dvakrát viděla Tita. Jednou jel, Tito měl v každém městě svoji vilku a prostě jezdil přes Opatii na Brijuni, což jsou prostě vedle Puly takové jako souostroví, které mu patřilo. A my jako děti jsme ho měly vítat, takže jako jsme šly se školou, prostě vedle tržnice byla hlavní cesta a vlastně zastavil ten vůz a teďko prostě vedle Tita seděl Haile Selassie. A prostě vím, že já jsem mu měla dát kytku, tomu Haile Selassie, a že ten měl čepici a z toho šlo peří barevný, že to tenkrát na mě dělal velkej dojem. To byl prostě, on byl takovej velkej, paráda, byl v bílý uniformě, prostě jako, já nevím, v generálským nebo tak. Jenom otevřeli auto a já jsem mu dala tu kytici a takhle, aby mě zase viděli, a děti zamávaly s těma vlajkama a tím to skončilo.“

  • „To si pamatuju. Jsme bydleli ve vile v tom Záhřebu, teda ne jako sami ve vile, ale prostě v prvním patře jsme bydleli. A přišli stěhováci a začali stěhovat nábytek. Já jako dítě jsem nevěděla, co se děje, a to odstěhovali prostě na zahradu. Začalo pršet a já si pamatuju, že babička mě poslala k sousedům do přízemí, co bydleli, a ještě sestru, ještě Nevu, a vlastně Vlado a Marta, který byli větší, tak šli dva zase o patro výš k těm dalším sousedům, no. To si pamatuji jako dítě, že jsem to viděla, že dva vzali knihovnu, prostě naklonili všechny knihy, spadly prostě na zem a oni odnesli tu skříň ven a tam veškeré, ten nábytek, co byl čalouněný, nechali, prostě normálně pršelo. A babičky se ptali, kam to mají odvézt, a ona řekla: ‚Všechno to hoďte do Sávy,‘ což je ta hlavní řeka v Záhřebu. A pak vlastně se asi trošku uklidnila a domluvila se se svým synem, s tím Hannibalem, ten bydlel v Opatiji u moře a oni měli asi čtyřpokojovej byt, že nám jeden ten pokoj z těch bytů jako propůjčí.“

  • „Otec byl předválečný komunista, u nás v osmnácti letech vstoupil do komunistické strany, dokonce byl zavřený, nevím, jak dlouho. Cítil se jako komunista a matka taky převzala takovejhle světonázor a měla pocit, jako že ta spravedlivost by měla být podle tehdejších jejich jakoby idealistických představ. A vlastně, když válka skončila, tak oni dostali takový velice zasloužený, jako bojovníci proti fašismu dostali možnost stipendia do Ameriky na dva roky. Aby si tam vlastně udělali kontakty s těmi lékaři americkými a zároveň aby si vyhlídli společnost, která by mohla postavit penicilínku v Srbsku, protože otec nějak hned po tý válce byl náměstkem ministra zdravotnictví v Bělehradě. Takže se rozhodli, že když babička už nás takhle hlídala všechny, to ještě o mně nevěděla, že existuju, když se rozhodli. Takže vlastně se rozhodli, že teda pojedou do té Ameriky na ty dva roky a babička s tím souhlasila, protože už byla zvyklá, že se prostě starala.“

  • „Šly jsme podél nábřeží a já vím, že jsme byly úplně nadšený, jak ten dav prostě sílí a sílí. Takže my jsme s Norou, s tou nejmladší, jsme pochodovaly dál až na tu Národní. A najednou se tam objevily ty červený barety a začala houstnout atmosféra a najednou byl slyšet křik. Noře bylo tenkrát asi dvanáct, ona se rozbrečela a říkala, že se bojí. A šly jsme domů a já jsem věděla, že ještě v tom davu je moje nejstarší dcera, ta byla tenkrát na pedagogické. A teď jsem slyšela v rádiu, že se tam mlátí, a já jsem se šíleně bála, co s ní je. A vlastně za chvilku přišla nejstarší dcera ještě s dalšími spolužáky z tý pedagogický a říkali, že jen taktak unikli, že je tam začali mlátit.“

  • „Jsem se narodila na maďarské hranici, protože to byl konec války, ale Záhřeb, kde rodiče působili, ještě nebyl osvobozený. Takže oni čekali pár týdnů, až bude osvobozený ten Záhřeb, aby přijeli domů za babičkou, která hlídala ty tři další, starší sourozence. Oni se viděli po dlouhé době, ve válce se prostě neviděli, a po dlouhé době přijeli a samozřejmě moji sourozenci je nepoznali, protože si je nepamatovali. A mě strčili do pokoje a babičce vůbec neřekli, že mají taky ještě čtvrté dítě. Takže babička byla rozčílená, protože měla co dělat s těma třema během války. A pak se musela smířit s tím a pak v dospělosti vždycky si na to vzpomněla a omlouvala se mi.“

  • „Pro tu babičku to muselo být docela těžký. Po tom roce nebo dvou, nevím přesně, babička, se jí podařilo získat byt naproti. Takže jsme se odstěhovali a měli jsme pak třípokojový byt se zahradou. Protože rodiče nemohli posílat žádné peníze, to bylo jakoby složitý. A my jsme žili vlastně z penze babičky. A babička občas prodala něco, já nevím, že jsme měli třeba stříbrný svícny nebo něco takovýho, že občas něco prodala. A jinak jsme žili strašně skromně, protože z její penze pět lidí, to bylo těžký, ale jinak my jako malí jsme se měli celkem dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.11.2021

    (audio)
    délka: 01:12:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 16.01.2024

    (audio)
    délka: 01:32:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 30.01.2024

    (audio)
    délka: 02:08:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do neznámé země za neznámými rodiči

Rajna Milunič Sopková na archivní fotografii
Rajna Milunič Sopková na archivní fotografii
zdroj: Archiv Rajny Sopkové

Rajna Milunič Sopková se narodila 8. dubna 1945 ve městě Sombor v bývalé Jugoslávii. Vyrůstala v Opatiji na území dnešního Chorvatska. Oba její rodiče, přesvědčení komunisté, pracovali jako lékaři, pocházeli ze Záhřebu a za války působili v odboji. Za tuto práci dostali dvouleté stipendium v USA, zpátky se vrátili v roce 1948, kvůli nesouhlasu s Josipem Titem (nelíbilo se jim, že Jugoslávie chtěla vystupovat nezávisle na Sovětském svazu) se ale rozhodli usídlit v Praze. Jejich děti zůstaly v péči babičky z matčiny strany. V roce 1956 obdrželi povolení, aby Rajna a její sourozenci mohli přijet za rodiči. V Praze pamětnice vystudovala gymnázium a knižní grafiku na UMPRUM, kde se také seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem a sochařem Jiřím Sopkem. S dcerou se v listopadu 1989 účastnila průvodu na Národní třídě. Více než padesát let se znala s Václavem Havlem a jeho rodinou. V roce 2024 žila v Praze.